„Nie wieder“ je jedním z určujících hesel německé politické kultury od pádu nacismu. Učí se ho němečtí školáci, utváří se kolem něj historická paměť a široce ho sdílí jak levice, tak pravice. Vyjadřuje především odhodlání nedopustit návrat fašismu — a i toto odhodlání zásadním způsobem přispělo k úspěchu strany demokratického socialismu Die Linke v nynějších volbách do Spolkového sněmu.

Když šéf křesťanských demokratů Friedrich Merz na konci ledna poprvé v historii německého Spolkového sněmu vytvořil hlasovací koalici s fašistickou Alternativou pro Německo a neoliberálními Svobodnými demokraty, vyvolal tím vlnu antifašistické mobilizace napříč německou občanskou společností.

„Jen dva dny, dva dny poté, co jsme si připomněli osvobození Osvětimi, ty zavražděné a umučené, spolupracujete s lidmi, co udržují naživu ideologii, která to násilí způsobila,“ uzemnila Merze charismatická předačka Die Linke Heidi Reichinneková na jednom z posledních jednání Spolkového sněmu. Svou řeč zakončila citátem antifašistické písně: „Bojujte a postavte se na odpor. Proti fašismu v naší zemi! Na barikády!“

O pár hodin později na ulicích německých měst a vesnic zpívaly statisíce lidí píseň, kterou Reichinneková citovala. Lidé protestovali proti spolupráci Merzových křesťanských demokratů s Alternativou pro Německo a vlna antifašistické mobilizace zřejmě nakonec pomohla Die Linke k historickému úspěchu.

Strana, jejíž preference se ještě v prosinci pohybovaly kolem tří procent, vsadila na mladé lídry doplněné třemi politickými veterány. Program strana opřela o příslib dostupného bydlení, zajištění spravedlivých mezd tak, aby z nich šlo zaplatit živobytí, zpřístupnění zdravotní, sociální péče nebo dopravy a o principiální postoj k pravicovému extremismu, jenž tyje z rozdmýchávání strachu z kriminality páchané lidmi s migračním pozadím.

Zároveň straně viditelně pomohl konec hádek s proruským, konzervativním křídlem Sahry Wagenknechtové, po jehož odchodu Die Linke vyměnila vedení a stala se čitelnější pro německou veřejnost. Vše pak završila kampaň v ulicích, během které dobrovolníci zaklepali na bezpočet dveří po celém Německu, zatímco osobnosti jako Heidi Reichinneková sklízely popularitu u mladých voličů na sociálních sítích.

Statisícové demonstrace proti spolupráci s Alternativou pro Německo dokázala Die Linke využít nejlépe z kandidujících stran právě díky propracovanému programu, v němž téma antifašismu mělo své principiální místo. To nakonec straně přineslo takřka devět procent ve volbách a šedesát mandátů v novém Spolkovém sněmu. Strana zabodovala především u mladých voličů, výrazně více pak u žen, a zatímco na západě dosáhla podpora Die Linke více než sedm a půl procenta, na východě Německa to bylo kolem třinácti procent. Antifašitická mobilizace zřejmě nejenže posílila Die Linke, ale zároveň uškodila samotnému Merzovi, který ji jen pár dní před volbami podnítil a jehož voliči masivně přecházeli k radikálnější Alternativě pro Německo.

Česká zaslepenost antikomunismem

Pokud se tak ptáme, zda si lze v českém prostředí vzít příklad z úspěchu Die Linke, stojíme před řadou strukturálních i kulturních bariér, které je třeba vzít v potaz.

Podobná antifašistická mobilizace s programem společenské solidarity a rovnosti, jakou v posledních týdnech předvedly společné síly německého občanského, odborového a klimatického hnutí, podpořené stranami, jako jsou Zelení, sociální demokraté, část CDU/CSU distancující se od Friedricha Merze nebo právě Die Linke, je v českých zemích zatím nepředstavitelná.

Nic takového jako heslo „už nikdy“ v české politické kultuře nemáme. Český antikomunismus, ať jej reprezentují liberálové nebo stále více hnědnoucí konzervativci z ekipy kolem Václava Klause, naopak podkopává samotné základy jakéhokoliv společenského hnutí, které by chtělo příčiny nového vzmachu fašismu u nás od kořenů vyvrátit.

Vytváříme si kulturu antikomunistického kýče, který ignoruje ekonomické a mocenské nerovnosti v naší zemi. Místo na barikády chodíme na „sametové brunche“. Ve srovnání s německým antifašismem je český liberálně uhlazený i konzervativně nabubřelý antikomunismus mnohem spíš do sebe zahleděnou nostalgií, popřípadě posedlým hledáním nepřátel ve vlastních řadách. Rozhodně nemá sílu na to, aby dokázal vést k politickému zápasu vůči jakýmkoliv náznakům autoritářství, jako ho vidíme v řadách německé socialistické levice nebo klimatického hnutí.

Spolek Milion chvilek pro demokracii sice mezi lety 2018 a 2021 přivedl do ulic českých měst statisíce lidí, ale tehdy šlo o principiální odpor proti Andreji Babišovi, kterému spolek a protestující vyčítali především korupční praktiky a jeho působení ve Státní bezpečnosti. Fakt, že Babiš je stejně jako Křetínský, Tykač, Pražák, Strnad nebo Kellnerovi příslušníkem oligarchické třídy, která svým byznysem systematicky podkopává základy demokratického zřízení České republiky, nepovažovali tehdy organizátoři za podstatný.

I proto nakonec série demonstrací a protestů vyústila v utvoření vlády Petra Fialy, která ještě více posílila pozice oligarchické třídy na úkor pracujících lidí. Výsledkem je, že celá politická scéna přijala za jistý návrat Babiše k moci. Nyní se hraje jen o jediné: zda bude hnutí ANO skládat jednobarevnou vládu, nebo přibere fašizující se neoliberály z hnutí Motoristé nebo politickou sekci moravskoslezských průmyslníků Stačilo! Kateřiny Konečné.

Budování struktur

Úspěch Die Linke není jen volebním úspěchem. Jde o odraz soustavného budování solidárních struktur v komunitách i na pracovištích, v nichž se rodí zájmy, které Die Linke zastupuje, což šlo ruku v ruce s rozvojem demokratické kultury založené na solidaritě se slabšími, nikoliv na neoliberální, individualistické „občanské zodpovědnosti“ jako v České republice. Česká levice nemá v tuto chvíli šanci úspěch německé Die Linke napodobit, přesto by si z něj měla vzít zásadní poučení.

Klíčové je přijetí principiálního programu, který by demonstroval odhodlání čelit dnešním krizím a zlepšit životní podmínky širokým vrstvám společnosti a který by zároveň odmítl jakékoliv tmářství i koketování s autoritářskými vůdci v Číně, Spojených státech nebo Rusku. S takovým programem pak česká levice musí oslovit charismatické osobnosti z komunit i dostatečné množství mladých dobrovolníků, a tedy vybudovat dva pilíře, na kterých úspěšná volební kampaň Die Linke stála.

Prozatím se však stále točíme jakoby v kruhu a nechápeme, že podmínkou demokracie je i právo na bydlení, dostupnou dopravu, zdravé životní prostředí, právo na stávku, vyvlastňování majetku až příliš bohatých oligarchů a celkové narovnávání současných společenských a ekonomických nerovností. V zemi, ve které rekordně bohatnou již extrémně bohatí, zatímco zbytek chudne, demokracii bez radikálnějšího programu společenské solidarity nezachráníme.