V Německu se po únorových volbách formuje velká koalice z Křesťanskodemokratické unie a Křesťansko-sociální unie Bavorska (CDU-CSU) a sociální demokracie. V sousedním Rakousku již před časem po mnoha peripetiích vznikla dokonce trojkoalice — tamní sociální demokracie se bude ve vládě potýkat nejen s konzervativci, ale i s „klasickými“ neoliberály.

V obou případech je spolupráce obhajována tezí, že je třeba spojit „síly všech demokratů“, aby se zastavil nástup ultrapravice (v Německu Alternativy pro Německo, v Rakousku Svobodné strany Rakouska). Německá pravicově populistická strana ovšem mezitím „utěšeně“ roste — a to ani F. Merz ještě nezačal úřadovat. Její rakouská varianta již dlouhodobě volebním průzkumům s převahou kraluje.

Bude-li umírněná levice za potlesku středových a pravicových liberálů pokračovat v kurzu „širokých koalic proti krajní pravici“, dočkáme se dříve nebo později jednak úplně marginalizace sociálnědemokratických stran a zároveň triumfu krajní pravice. Demokracii nemůže zachránit politika, která ji do současné krize přivedla.

Spojení Rot-rot-grüne jako naděje na záchranu Evropy

Pokud považujeme za hlavní příčinu vzestupu ultrapravice neoliberální hospodářskou a sociální politiku, pak je zřejmé, že pouze a jedině urychlené — a současně promyšlené — opuštění tohoto kurzu může být šancí, jak dosavadní vývoj zvrátit. Takovou korekci ale nelze provést se současnými mainstreamovými konzervativci — a už vůbec ne s otevřenými neoliberály, jako jsou rakouští NEOS.

Proto je nezbytné— a to platí v celoevropském měřítku —, aby sociální demokracie obnovily spolupráci nejen se zelenými stranami, ale i s radikální levicí, jež je ovšem názorově většinou tam, kde bývaly samy sociálně demokratické strany před svým neoliberálním obratem a s ním souvisejícími ostudnými koalicemi s pravicí, jež se staly normou.

Takováto spolupráce umírněné levice s radikály a zelenými, již můžeme dle německého úzu nazvat Rot-rot-grüne, by mohla neutralizovat některé problematické aspekty programu radikální levice, jako je rétorický antikapitalismus a dogmatický antimilitarismus, a současně skoncovat se sociálně demokratickým opatrnictvím a kompromisnictvím, které mnohdy ústí až v přijímání zcela pravicových stanovisek, a končí tak zradou vlastních voličů.

Zelené by taková konstelace zafixovala na levé straně politického spektra, kam logicky patří — a patřit musí, pokud to s řešením klimatické a obecně ekologické krize myslí vážně. Předobrazem společného programu na půdorysu Rot-rot-grüne by mohl být program Labouristické strany za Jeremyho Corbyna, francouzské Nové lidové fronty, švýcarské sociální demokracie nebo i rakouské SPÖ z roku 2018, navazující v mnohém na éru Bruna Kreiského.

Studený mír s Ruskem

Politika levicovo-zelené koalice by ovšem stála před dvěma zásadními problémy bezprostřední a aktuální povahy: geopolitickou a bezpečnostní situací v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině a zhroucením dosavadní hegemonie neoliberální verze globalizace.

V prvním případě, tedy v případě důsledků ruské agrese proti Ukrajině, vzdor Trumpovým proklamacím nadále pokračující, je dle mého hlubokého přesvědčení zapotřebí smyslu pro realistický kompromis jako soli. Levice se v tomto bodě štěpí přímo tragicky — přitom by možná stačilo vzájemné nepředpojaté naslouchání a ochota vidět problematiku z různých perspektiv.

S tím by mělo jít ruku v ruce vyloučení jakékoli „stalinistické“ podezíravosti, jíž dnes bohužel propadají mnozí plamenní obhájci liberální demokracie a která se vyznačuje tím, že každý, kdo hledá cesty k míru a kompromisu, je ihned cejchován jako zrádce a Putinův agent.

Kdo ovšem jakkoli obdivuje současného ruského vládce a jeho režim nebo ideologii, kdo zastírá nebo omlouvá jeho zločiny, nemá v oné koalici, o níž mluvím, co dělat. Čili samozřejmě žádné Stačilo! a jeho deriváty.

Na druhé straně dosavadní tvrdá linie zaměřená na jednoznačnou porážku Ruska ztroskotala a zkrachovala na celé čáře a Trumpův cynismus je jen pokusem vyplnit prázdný prostor, který neprozřetelná evropská politika zanechala. Musíme tedy situaci kormidlovat směrem ke studenému, ozbrojenému míru s Ruskem, což je, jakkoli paradoxně to může znít, ekvivalentem studené války.

Zbrojit je potřeba, abychom nebyli kremelským režimem vydíratelní, a na ruské nepřátelské kroky musíme být připraveni. Avšak nesmíme to být my, kdo napětí eskaluje a kdo chce konflikt řešit válkou a násilnou konfrontací. Trpělivé diskuse v rámci projektu Rot-rot-grüne mohou snad k takovému stanovisku dospět.

Spravedlivá deglobalizace

Druhý problém je pro levici již na první pohled příznivější. Zhroucení dosavadní hegemonie neoliberální verze globalizace, ohlašované symbolicky rozbíhajícími se celními válkami, a možný přechod k „neomerkantilistickému“ kapitalismu je pro Evropu a levici velkou šancí.

Třicet let nás drtí neférová, asociální konkurence ze strany Číny a dalších zemí — koneckonců i USA —, třicet let proto „musíme“ odbourávat sociální stát, naši pracující přicházejí o zaměstnání, sociální jistoty, snižují se nebo stagnují mzdy a tak dále. Co si můžeme přát lepšího než určitou formu deglobalizace, která by mohla vést k tomu, že zboží — samozřejmě s výjimkou surovin, některých potravin apod. — se bude primárně prodávat tam, kde se vyrobí?

Vždyť právě tento mechanismus vedl k velkému vzestupu životní úrovně v západní Evropě po druhé světové válce. I dnes by živořícím lidem ve třetím světě nic neprospělo více, než kdyby vyráběli „sami pro sebe“, stali se vedle producentů zároveň zákazníky a firmy by byly nuceny jejich mzdy zvyšovat.

Deglobalizaci je samozřejmě třeba provést chytře tak, aby nepoškodila technologický rozvoj Evropy ani dalších oblastí světa, aby nevedla k přerušení nynější vysoké míry celosvětové komunikace a aby nepodvázala důležitou výměnu těch komodit, které nelze získávat či vyrábět všude.

Seberealizace a touha po uznání jako ekonomický stimul

Společný program umírněné a radikálnější levice a zelených by měl mít dvě verze — nabízet výhled jak krátkodobý, tak dlouhodobý. U dlouhodobější vize narážíme však na zásadní potíž. Pojem „reforma“ si uzurpovala neoliberální pravice, a slyší-li běžní lidé toto slovo, právem jim naskakuje husí kůže — bojí se dalšího zhoršování životní úrovně a kvality života vůbec, dalších nejistot.

Projekt Rot-rot-grüne proto musí přijít s důslednými reformami, které by ovšem byly ve prospěch pracujících a drobných živnostníků. Musí zároveň představit uvěřitelnou a přesvědčivou vizi nového modelu fungování ekonomiky a společnosti, vizi zásadně odlišnou od neoliberalismu. Je velkou ostudou a skandálem, že ačkoli se neoliberalismus zdiskreditoval už v roce 2008, stále nemáme ani teoreticky vypracovaný jiný sociálně-ekonomický koncept.

V tomto textu můžeme kontury nové sociálně-ekonomické vize jen naznačit. Musí spojit řešení klimatických a ekologických otázek se sociálními, jako je nerovnost a nebezpečí nadvlády oligarchie. Jsem přesvědčen, že je třeba zanechat radikálně levicových řečí o konci kapitalismu, respektive o socialismu jakožto jediné alternativě a podobně.

Podobná rétorika nakonec vždycky ztroskotá na tom, že se takřka nenajdou dva lidé, kteří by se shodli na tom, co znamená „socialismus“. Je proto dle mého soudu nezbytné sestoupit na konkrétnější úroveň a zkusit definovat, na jakých zásadách a principech by nový hospodářský a společenský model měl spočívat.

Soudobý tržně kapitalistický systém stojí na tom, že hlavním motivem pro ekonomickou aktivitu lidí jsou peníze, v případě podnikání zisk a jeho maximalizace. To není do budoucna udržitelné. Na druhou stranu bych tuto motivaci nezatracoval — ve srovnání a v konkurenci s tradičními socialistickými stimuly se částečně osvědčila —, avšak neměla by již zaujímat hlavní místo.

Důležitějším motivem pro lidské konání by se mohla stát snaha o seberealizaci a touha po uznání ostatními lidmi a společností. Oboje přece patří k důležitým lidským potřebám. Největší antihumánní lež neoliberální propagandy spočívala v tom, že — vycházejíc z kalvinistického pesimismu — považovala lidi za líné od přirozenosti. Nikoli, lidé jsou ochotni pracovat a vymýšlet nové věci nejen pro peníze nebo pod pohrůžkou sankcí a chudoby, ale i z prosté potřeby lidské tvořivosti, z radosti nebo z přesvědčení, že to či ono má smysl.

Důvěřujme v lidi. A místo neoliberálního biče — „když nebudeš makat, skončíš jako troska někde u plotu“ — vsaďme spíše na pozitivní motivaci a na pocit jistoty jakožto východiska k podnikání jakéhokoli eventuálního rizika. Dnes se hodně hovoří o wellbeingu: přestaňme o něm řečnit a udělejme z něj skutečný princip nového uspořádání společnosti.

Sci-fi nebo opravdová naděje pro 21. století?

Předestřel jsem základní princip New Dealu pro 21. století, s nímž by levo-levo-zelená koalice mohla předstoupit před voliče a na jehož základě by mohla zachránit liberální demokracii před ultrapravicovými populisty. Program je ale nutno rozpracovat a vyřešit alespoň rámcově následující otázky:

• Jak velké místo nechat trhu a konkurenci a kolik regulačních a plánovacích kompetencí dát státu, respektive EU?
• Jak vyvážit soukromé, družstevní a veřejné vlastnictví a jak to provést v jednotlivých oborech a sektorech?
• Jak smysluplně skloubit soukromé vlastnictví kapitálu s právem zaměstnanců na spoluúčast a rozhodování a jak obecně dostat soukromý kapitál pod demokratickou kontrolu?
• Jak zapojit technologický pokrok, dostat jej pod demokratickou kontrolu a zajistit, aby byl v souladu s ekologickými limity?
• Jak transformovat energetiku?
• Jak vyřešit problémy se stárnutím evropské populace, migrací a podobně?
• Jak zabezpečit, aby lidé akceptovali omezení osobní spotřeby — což musí jistě začít u nejbohatších, ale výhledově se patrně dotkne všech — a co jim dát jako kompenzaci?

Bez hodnotových proměn to nepůjde. Je třeba zavrhnout iracionální strach „ze sociálního inženýrství“. I přechod k neoliberalismu byl ve skutečnosti naplánován — navíc každá firma, která chce být úspěšná, musí plánovat.

Je také naprosto nezbytné, aby se stalo obecným požadavkem zvýšení míry solidarity ve společnosti a stejně tak i vzrůst míry přerozdělování (což je možná nepřesný pojem, spíše bychom měli hovořit o jiných mechanismech rozdělování bohatství).

Ještě se zastavme u pojmu kompromis. Nejde o to být pro nebo proti kompromisům, podstatné je, co je nebo by mělo být jejich obsahem. Kompasem by nám přitom měly být humanistické hodnoty. Je zřejmé, že levice už nikdy nesmí jít Leninovou cestou — tedy cestou diktatury, navíc velmi brutální — a nemůže svůj koncept vnucovat druhým.

Je třeba počítat s tím, že pravice bude klást legitimní odpor — to k demokracii patří. Strategickým cílem levice nicméně musí být změna diskurzu analogická k té, kterou v osmdesátých a devadesátých letech prosadila neoliberální pravice, ovšem pochopitelně obsahově protikladná. Pokud získáme diskurzivní hegemonii, stane se transformace ekonomiky a společnosti prakticky nezvratnou, i když pochopitelně jako každý teoretický koncept dozná v procesu své realizace řady změn.

Představený projekt může působit utopicky a znít jako naprosté sci-fi. Avšak žijeme v době, kdy se vše, co bylo dosud pokládáno za jisté, rozpadá a bortí. Nenastane-li zásadní, radikální krok, je cesta k nedemokratické, nesvobodné společnosti volná. Levice má svou poslední šanci. Využije ji?