Nutno uznat, že Martin Pleva nám - příslušníkům či alespoň sympatizantům levice a levicových hodnot - svým elaborátom doslova "hodil bombu". Je to výzva - výzva přímá, naléhavá a adresná, a je na nás před ní neuhýbat. Nýbrž je naléhavě na místě se jí postavit čelem.

Nicméně - nedá se nic dělat, ale odpověď je nutno zahájit kritikou některých značně slabých míst v argumentaci autora. Prakticky výchozím bodem všech jeho následujících úvah je věta, že "pokud považujeme za hlavní příčinu vzestupu ultrapravice neoliberální hospodářskou a sociální politiku..."

Martin Pleva toto tvrzení prostě vyslovuje, jako by se jednalo o nějakou naprostou samozřejmost; notorietu s jejímž dalším dokazováním vůbec není zapotřebí ztrácet čas. Nicméně je nutno položit skeptickou otázku: kdo je vlastně ten "my", kdo považuje vlnu tzv. neoliberalismu za vlastní (ne-li jedinou) příčinu vzestupu ultrapravice?...

Podle všech příslušných výzkumů jsou příčiny vzniku tohoto fenoménu ve skutečnosti velmi komplexní, ale v žádném případě se nedá odpovědně tvrdit že by se jednalo o nějaké hnutí chudých, pauperizovaných. Daleko spíše naopak: konkrétně klasickým příslušníkem německé AfD je muž, středního věku, s nižším vzděláním, ale ekonomicky a sociálně daleko spíše příslušník středních tříd nežli prekariátu. Ostatně: kdyby se jednalo o reakci na asociální "neoliberalismus", pak by tyto sociálně postižené zástupy musely v masách proudit do stran radikálně l e v i c o v ý c h; zatímco skutečností je daleko spíše pravý opak.

Nelze tedy v žádném případě legitimně (přinejmenším ne bez dalších důkazů) tvrdit, že příčinou vzestupu radikální pravice je "neoliberální hospodářská a sociální politika". Podle mého soudu je zde daleko více na vině nikoli neoliberalismus, nýbrž samotný liberalismus - tedy ten model společenského uspořádání který vede k atomizaci společnosti, tedy k pocitu izolovanosti, osamělosti údajně "svobodného" jedince. Tento deficit mezilidských vztahů, ztráta pocitu významu vlastní osoby pro ty ostatní pak vede k touze stát se členem nějaké komunity, která slibuje pocit intenzivní skupinové identity, především na základě atavistických instinktů nevraživého vymezení se proti všem "cizákům".

Pokud ovšem neobstojí tato výchozí téze M. Plevy, pak se spolu s tím nevyhnutelně hroutí i přinejmenším velká část celé jeho další argumentace. Především se tím hroutí jeho ústřední myšlenka a cíl, totiž že by zásadní systémové společenské změny bylo možno dostáhnout prostou politickou koalicí tak či onak levicových subjektů, po vzoru německého modelu "Rot-Rot-Grün". K čemuž je nutno poznamenat, že toto spojení je i v samotném Německu daleko spíše modelem výběhovým, nežli reálným potenciálem do budoucna. Takovéto politické konstelace se vytvořily víceméně pouze v některých zemích bývalé NDR, kde si tamější postkomunistická levice - spíše z lokálně-nacionalistických nežli ideových důvodů - ještě nějaký čas držela silné pozice. Nicméně - i v Německu se sociální demokracie nachází v procesu strmého poklesu, ne-li přímo pádu; radikální levice je rozštěpená a nezdá se že by své interní animozity mohla dokázat v dohledné době překonat; a i strana Zelených v poslední době začíná ztrácet své pozice. Martin Pleva své optimistické výhledy a vize ohledně onoho spojení Rot-Rot-Grün staví na věčné, zřejmě nezničitelné iluzi levice, že všichni pracující jsou objektivně vyznavači levicových hodnot, a že naprosto postačí jim to nějak řádně vysvětlit, a už bude možno všechen tento pracující lid sjednotit pod prapory levice.

--------------------------------

Tolik tedy k dané záležitosti; ale v této souvislosti je nutno definitivně vyjasnit ještě jeden další bod. Martin Pleva výslovně popírá tézi (podle jeho názoru ryze pravicovou), že "lidé jsou líní od přirozenosti". Toto téma jsme právě v minulých dnech projednávali v jiném diskusním vláknu; ovšem značně polemicky, což jako obvykle znemožnilo střízlivý, vyvážený pohled na danou problematiku. Pokusme se tedy o takovýto objektivní náhled zde.

Co je vlastně vůbec člověk? - Zcela klasická chyba v této oblasti pramení z toho, že se začíná od konce; a to sice ideologicky. Buďto se tedy nastolí apodiktické tvrzení "lidé jsou líní"; anebo tvrzení zcela opačné "lidé jsou od přirozenosti pracovití a tvůrčí". A při všech těchto ideologických půtkách se zcela přehlíží a zapomíná, že člověk je v prvé řadě stále ještě - přírodní tvor. To znamená: i člověk si v sobě stále ještě nesmazatelně a nezrušitelně nese naprosto základní, primární genetickou a motivační výbavu, kterou ho vybavila příroda, evoluce. Jako každý jiný tvor, i člověk jedině díky těmto primárním motivačním mechanismům dokázal přežít v mnohdy velmi náročném, drsném, až vysloveně nepřátelském životním prostředí.

Toto základní evoluční nastavení (dalo by se i právem říci: základní přírodní zákon) zní: "Tvoje bioenergetická bilance musí být v plusu - jinak zahyneš."

To znamená: buď aktivní, získej a nahromaď si tolik životních zdrojů kolik jen můžeš - ale na straně druhé šetři maximálně svými energiemi, nikdy tvá vynaložená energie nesmí překročit energetickou výnosnost získaných zdrojů.

Člověk se tedy ve svém veškerém konání kdykoli nachází v silovém poli mezi těmito dvěma zcela protichůdnými příkazy či motivacemi evoluce: na jedné straně být maximálně aktivní, činorodý, tvořící; ale na straně druhé maximálně šetřit výdaji své vlastní energie, být pasivní, nehybný.

Ukazuje se tedy naprosto jednoznačně, že jakýkoli pokus definovat člověk jenom jednou z těchto komponent, jenom jednou z těchto dvou základních motivací je od samotného počátku vadný a mylný. Člověk je a vždycky bude v daném směru velice ambivalentní tvor, zmítaný zcela protichůdnými motivacemi. Tyto dvě primární motivaci jsou v celkové populaci samozřejmě rozloženy velmi nerovnoměrně; je určitá množina "workoholiků", kteří budou aktivní za všech okolností, a kteří se budou cítit vyloženě nešťastní a hluboce frustrovaní, když nebudou moci vyvíjet nějakou aktivní činnost. Oproti nim ovšem stojí (přinejmenším) stejně početná skupina těch, u kterých převažuje ona motivace pasivity, šetření vlastní energií. Tedy skupina těch "líných".

Jistě, bylo by možno říci, že obě tyto krajní skupiny se navzájem vyvažují, a že tedy celkově je možno docela dobře existovat s tím víceméně vyváženým středem. Jenže, onen primární bioenergetický zákon sděluje ještě něco dalšího: "Nikdy neplýtvej vlastními energiemi, když se ke svým životním zdrojům můžeš dostat jinak. Tedy bez vlastní námahy". A tato varianta onoho primárního evolučního zákona pak už představuje zcela zásadní problém.

V přírodě tomu tak docela není; tam se každý jedinec musí uživit sám. Ale klíčový problém je to tam, kde se žije ve velkých komunitách, se sociální dělbou práce. Kde tedy zdaleka ne každý je činný bezprostřední aktivitou na získání vlastní potravy. Je například velice málo známou skutečností, že dokonce i v mraveništích - která tradičně platí jako vzor pracovitosti - je ve skutečnosti přítomna obrovská masa sociálních parazitů (snad až 30 procent!), kteří se nechají vyživovat ostatními, ale sami nedělají naprosto a vůbec nic. Neopatřují potravu, nepečují o larvy, nejsou to ani bojovníci chránící mraveniště před nepřáteli. Jenom žijí na úkor těch ostatních.

A tím spíše se samozřejmě ten samý efekt nutně bude projevovat i ve společenství lidském, s jeho vysokou specializací pracovních činností. Kde vlastně ani daný jedinec sám nemůže objektivně změřit, zda jeho pracovní výkon je - v poměru k tomu co od společnosti (respektive od svého zaměstnavatele) dostává je přiměřený, či příliš velký či příliš malý. Zkrátka: každý aktér ekonomické činnosti v lidské společnosti nevyhnutelně jedná podle maximy: snaž se dosáhnout pokud možno nejvyššího zisku, s vynaložením pokud možno nejnižšího množství vlastní práce.

Pro nás tyto skutečnosti znamenají především tento závěr: je naprosto naivní jakýkoli socialistický, respektive obecně levicový projekt, který by byl založený na předpokladu, že i poté co bude odstraněn bezprostřední ekonomický tlak na člověka, že tento bude i nadále pracovat s plným nasazením, s plným výkonem. Pokud by vůbec mělo dojít k nějakému zmírnění této čiré ekonomické nezbytnosti, pak by bylo nutno ji nahradit nějakým jiným motivačním systémem (což je ostatně fakt který uznává i sám M. Pleva); ovšem tento nový, alternativní motivační systém by musel mít stejně silný aktivační potenciál, jako ona čirá bezprostřední ekonomická nutnost. Jinak se nám zde nevyhnutelně okamžitě vytvoří segment sociálních parazitů, kterýžto parazitismus ovšem po čase ochromí produkční činnost celé společnosti. ("Proč ještě pracovat, když mě budou živit ti ostatní?...")

-------------------------------

Tento předpoklad dobrovolné pracovní činnosti je tedy druhou neudržitelnou premisou, na kterých své teorie budoucího vývoje staví M. Pleva. Nakonec je nutno zmínit ještě jeho další (opět typicky levicový) omyl: jeho tvrzení že nástup neoliberalismu byl pouze jakýmsi zlovolným, ryze subjektivním počinem asociálních pravičáků (podle jeho tvrzení byl nástup neoliberalismu dokonce "naplánován"! - proboha kýmpak?...).

Konstatujme zde tedy pouze v krátkosti: nástup tzv. "neoliberalismu" naprosto nebyl nějakou svévolnou deformací, nýbrž byl systémově naprosto zákonitou reakcí na ztroskotání zbytnělého sociálního státu. Tento přebujelý sociální stát natolik zatížil reálnou ekonomiku, že tato už nebyla schopna efektivní produkční činnosti; výsledkem byla masově stoupající nezaměstnanost. Bylo tedy holou ekonomickou nezbytností znovu odbrzdit ekonomiku, sejmout z ní tíži nadměrných (sociálních) odvodů. Ano, tato reforma měla - podle levicových měřítek - asociální charakter; ale nelze jí upřít holou skutečnost, že ohledně svých cílů byla úspěšná. Ekonomika zbavená nadměrných odvodů se opět dostala do pohybu, nezaměstnanost klesla. Že byl tento "projekt neoliberalismu" úspěšný, o tom neklamně hovoří ten holý fakt že dokonce i velké části pracující populace své hlasy dávaly a dávají stranám, které tyto "asociální" reformy provedly.

--------------------------------------

Tolik tedy ke kritice výchozích premis, na kterých M. Pleva postavil své úvahy o ekologicko-sociální (levicové) transformaci společnosti. Tyto premisy jsou jak řečeno sotva udržitelné; ale to všechno nemá v žádném případě znamenat paušální kritiku všech úvah autora článku. Nehledě na tyto pochybné předpoklady zde Martin Pleva přichází s velice zajímavými, namnoze skutečně do hloubky promyšlenými návrhy a úvahami, které bez jakýchkoli pochyb zasluhují aby byly brány vážně, aby se s nimi levice odpovědně vypořádala. K tomu ale opět až příště.

Inu, teď ještě zjistit, kdo je kdo.

U zelených je to jasné, ale kdo je ta umírněná a kdo radikální levice?

To první asi ČSSD, Idealisté a Budoucnost, to druhé kdo, když to není Stačilo! ?

Pardon Socdem, ne ČSSD ................ slavný "re-branding" se dle mého opravdu nepovedl....

Pane Morbicere, je to sice opět poněkud mimo dané téma (i když zase ne tak úplně), ale musím využít příležitosti že jste se zde přihlásil, dokončím ještě tu záležitost s teoriemi prof. Šmajse.

Shlédl jsem totiž ten televizní pořad na který jsem upozornil (Válka se Zemí.) Je nutno uznat: prof. Šmajs má v mnohém pravdu, když kritizuje současný svět. Cenné je především to že jeho kritika je mnohdy adresná; jako příčiny stávající ekologické krize kromě jiného jmenuje i predátorský kapitalismus. A navíc - a právě tuto pasáž považuji za to vůbec nejhodnotnější z jeho teorií - dokonce jako jeden z mála dokáže kritizovat i stávající "demokratické" politické uspořádání. Jmenovitě se jedná o tu větu z (české) ústavy, že občan "smí dělat cokoli, co výslovně nezakazuje zákon". Šmajs zde naprosto oprávněně konstatuje, že takto pojatý (ultra)liberalismus ve skutečnosti znamená i to, že každý si může ničit životní prostředí jak se mu zachce, pokud to výslovně nezakazuje zákon. Jinak řečeno, takto libertinistická ústava znamená otevřené dveře k lidskému egoismu všeho druhu.

Tam kde tedy Šmajs kritizuje sebedestruktivní počínání současné predátorsko-konzumeristické civilizace, tam má víceméně všude pravdu. Ovšem - to se nedá nic dělat - na straně druhé ten filozofický rámec do kterého se snaží zasadit své teorie je neobyčejně mělký. Daleko spíše nežli ucelený teoretický systém je to jenom spíše takové nezávazné filozofování. Nenašel jsem zde prakticky nic, čeho by bylo možno se nějak myšlenkově chytit. V daném směru byl tento pořad vysloveně nezáživný, nudný.

Šmajs tvrdí, že jeho evoluční ontologie je tou první teorií, která důsledně pojímá dění na této planetě jakožto evoluční vývoj. To úplně vypadá, jako by prof. Šmajs ještě nikdy nic neslyšel o Hegelovi, s jeho dialektikou dějin. Jistě, v Hegelově době ještě zdaleka nebylo vytvořeno vědomí o evoluci v užším smyslu; ovšem Hegel ve skutečnosti svými filozofickými modely pojal a zpracoval evoluci v mnohem širším, celokosmickém, a navíc filozoficky ontologickém rámci. Tedy v mnohem obsáhlejším, a filozoficky mnohem hlubším rámci nežli jak to činí Šmajs.

Všeho všudy: Šmajs své ekologické výzvy dozajista myslí upřímně a poctivě; ale nedá se nic dělat, myšlenkově jsou jeho teorie chudičké a ploché, a nemůže se proto nijak divit že s nimi ve vědeckém světě nenachází víceméně žádnou rezonanci.

Pokračujme teď ale dále v úvahách na témata, návrhy a otázky, které zde předložil M. Pleva. Napřed je ale nutno podrobit kritice jednu jeho konkrétní ekonomickou tézi - jeho názor že je zapotřebí nastartovat jakousi "deglobalizaci", abychom naše vlastní pracující uchránili před "neférovou" konkurencí především ze strany Číny.

Ano, tato konkurence je - laciností své produkce - skutečně v mnohých směrech domácí produkci ohrožující; ovšem je nutno si uvědomit, že není o nic "neférovější" nežli když například firma Škoda Auto může své produkty prodávat na světových trzích díky své stále ještě mnohem levnější práci nežli její konkurenti ze "starých" průmyslově vyspělých zemí. Pokud by se tedy český průmysl uzavřel (zavedením cel) před produkty čínskými, mohlo by se stejně tak dobře stát že by na straně druhé stejně tak české produkty byly zatíženy "vyrovnávacími" cly při exportu do jiných zemí.

A stejně tak je nutno si uvědomit: jak na straně jedné laciné čínské výrobky vytvářejí nekalou konkurenci pro český průmysl, tak na straně druhé levnější zboží vždy znamená výhodu pro spotřebitele, znamená zvýšení obecné životní úrovně. Nechceme tady řešit velmi složité ekonomické otázky; jedná se jenom o to uvědomit si, že v této oblasti sotva existují nějaká snadná řešení, a že krok k deglobalizaci by se mohl jako bumerang velmi negativně projevit na domácí ekonomice, respektive na domácí životní úrovni.

--------------------------------

Věnujme se teď ale centrálním tématům apelu autora článku. Zde je ovšem ta potíž, že nesporně progresivní elementy jsou zde velice úzce promíseny a propleteny s názory a návrhy velmi problematickými, které jsou spíše pouze subjektivním přáním, nežli aby mohly mít oporu v realitě současného světa. Zároveň se zde proplétají cíle zásadní (celková transformace společnosti) s cíli politickými. Klíčový problém je zde totiž ten: pro určité politické cíle je možno (eventuálně) získat spojenou levici. Ale pro onen cíl zásadní transformace společnosti ani tato spojená levice nikdy nebude mít dostatečný potenciál. To je nutno si konečně přiznat. Pak se ale nevyhnutelně staví otázka: jak, na jakém fundamentu získat i ty segmenty společnosti, které stojí mimo levicový politický tábor?

Martin Pleva říká - a to je klíčový bod jeho úvah - že je nutno získat "diskurzivní hegemonii". A že je zapotřebí zásadní změna hodnot; přičemž "kompasem by nám přitom měly být humanistické hodnoty". Kteréžto humanistické hodnoty spatřuje zřejmě (kromě ekologického cítění) především ve vyšší míře solidarity, jmenovitě v oblasti sociální.

Ano, to všechno jsou hodnoty a cíle z levicového hlediska naprosto legitimní a pozitivní. Nicméně znovu se zde staví otázka: chceme prosazovat hodnoty ryze levicové - anebo obecně humanistické? Totiž: pro projekt obecného humanismu by bylo možno (alespoň v teoretické rovině) získat většinu společnosti, většinu populace. Ale pro projekty vyhraněně levicové - zde naprosto nic nehovoří pro to, že by takovéto snahy mohly být korunovány úspěchem. Připomínám ještě jednou: už na základě evolučně-psychologického nastavení bude společnost vždy rozdělena na segment levicový, a na segment pravicový. To je holý evoluční fakt, s kterým se nedá pohnout. Pokud bychom tedy skutečně chtěli určité levicové hodnoty (jako vyšší míru solidarity) prosadit jako hodnotu přijímanou a uznávanou celou společností (nebo alespoň její rozhodující částí), pak se staví klíčová otázka, jak toho dosáhnout. Jak tedy i pravicovému segmentu populace onu vyšší míru solidarity učinit "stravitelnou".

Vůbec je zde problém, jak vlastně definovat "humanismus". Levice ho pojímá - logicky - jakožto vyšší míru solidarity, vzájemnosti, pospolitosti. Ovšem nelevicové segmenty společnosti budou asi vždy pod "humanismem" chápat především míru ryze osobní, individuální svobody. Jak autor článku sám píše, levice se jednou provždy musí vzdát snahy své hodnoty prosazovat do společnosti násilím. Nicméně, pak zůstává nezodpovězená ona otázka, jak levicové hodnoty zavést jako státní (tedy společnou) vůli, když jiné části populace tyto hodnoty sdílet nebudou.

Je to dilema, které se jeví být (téměř) neřešitelným. Ale - přece jenom by snad za určitých okolností mohlo dojít alespoň k určitému posunu společenského vědomí. Ale o tom zase až příště, v souvislosti s některými konkrétními tézemi autora článku.

Pokračujme dále v úvahách o (společném) programu levice, který zde byl předložen. Martin Pleva píše:

"V tomto textu můžeme kontury nové sociálně-ekonomické vize jen naznačit. Musí spojit řešení klimatických a ekologických otázek se sociálními, jako je nerovnost a nebezpečí nadvlády oligarchie. Jsem přesvědčen, že je třeba zanechat radikálně levicových řečí o konci kapitalismu, respektive o socialismu jakožto jediné alternativě a podobně.

Podobná rétorika nakonec vždycky ztroskotá na tom, že se takřka nenajdou dva lidé, kteří by se shodli na tom, co znamená „socialismus“. Je proto dle mého soudu nezbytné sestoupit na konkrétnější úroveň a zkusit definovat, na jakých zásadách a principech by nový hospodářský a společenský model měl spočívat."

S autorovu tézí obsaženou v prvním odstavci je možno (téměř) bezvýhradně souhlasit. Ano, je mnoho aktivistů v rámci levice, především v její radikální části, kteří veškeré své úsilí fixují jenom a pouze na "konec kapitalismu". Stále ještě si pěstují svou iluzi, že kapitalismus je jenom jakási anomálie, cizí těleso na jinak zdravém těle společnosti, a že naprosto postačí tento vřed vyříznout, a rázem se nám zde vynoří (odkudpak?...) krásný a spásný svět socialismu. Kde nebude pánů ani kmánů, zavládne stav rajské rovnosti, všichni budou v hřejivé atmosféře vzájemného porozumění soudružsky rozhodovat o všem. Rázem zmizí všeobecný konzumerismus, všichni lidé vzdají svou touhu po osobním bohatství, a budou si pořizovat jenom to co nezbytně a rozumně potřebují, co je možno vyrábět aniž by to zatěžovalo společné životní prostředí.

Ano, je to krásná a svůdná vize, tento socialismus, tento nekapitalistický způsob života. Ovšem bohužel - už sám Marx, tento největší kritik kapitalismu, nám ukázal že vznik kapitalismu nebyl žádnou historickou ani systémovou anomálií, nýbrž že veškerý dosavadní vývoj produkčních sil společnosti nevyhnutelně směřoval právě ke kapitalismu. Ano, Marx se domníval že toto stadium je možno překonat; jenže reálné dějiny ukázaly že jeho představy o beztřídní komunistické společnosti byly naprostou iluzí, fikcí která se nachází v příkrém rozporu jak s fakticitou reálné ekonomiky, tak i s reálným motivačním nastavením lidské bytosti.

Je tedy sice naprosto v pořádku výzva M. Plevy, aby levice přestala utrácet své zbytkové energie v marném snění o "konci kapitalismu" a o nastolení socialistického ráje.

Na straně druhé ale nelze bez dalšího přijmout autorovu tézi obsaženou v odstavci druhém; tedy jeho výzvu že "je třeba sestoupit na konkrétnější úroveň", a zkusit formulovat zásady fungování nového ekonomického a společenského systému. Totiž: ať budeme postupovat jakkoli, nakonec vždy stejně narazíme na problém kapitalismu. Tedy na problém reálné ekonomiky. Která je za stávajících poměrů ovšem ekonomikou tržní, a tedy kapitalistickou. A pokud odmítneme ekonomiku kapitalistickou (jakožto neslučitelnou s humánním způsobem života společnosti), pak se stejně tak nevyhnutelně vždy znovu vynoří otázka po systémové alternativě, tedy po socialismu.

Dejme si konkrétní příklad. Chceme tedy - kromě jiného - ekologicky orientovanou ekonomiku. Jenže - takováto ekonomika se automaticky a nevyhnutelně dostává do konfliktu se základním zákonem kapitalismu, tedy se snahou neustálé maximalizace zisku. Pokud bychom tedy chtěli mít skutečně ekologicky šetrnou produkci společnosti, pak bychom museli tento základní motivační princip kapitalistické ekonomiky nahradit nějakou motivací jinou. Která by ovšem musela být velice silná, aby dokázala "přebít" bezprostřední materiální motivaci kapitalismu. A to samé by platilo i ve všech jiných sektorech, kde bychom chtěli zavést humánnější způsob života společnosti nežli je ten současný, materialisticky-konzumní.

Ano, M. Pleva sám - a to je nutno ocenit - hovoří o této nutnosti změnit motivační nastavení společnosti. To je naprosto v pořádku. Ale účelem této námitky bylo poukázat na to, že tato alternativní motivace se tak jako tak vždy bude muset poměřovat na motivačním systému kapitalismu; a že tedy stejně nebude možno vyhnout se otázce, co vlastně je kapitalismus, a co vlastně vůbec je socialismus, jakožto - hypotetická - alternativa ke kapitalismu.

Ještě jednou, v čem spočívá klíčový problém: my si tu můžeme nakrásně nalinkovat, jakým lepším - ekologičtějším, humánnějším, sociálně spravedlivějším - způsobem by měla být organizována společenská produkce, respektive život společnosti vůbec; ale nakonec budeme vždy nevyhnutelně konfrontováni s realitou kapitalismu, s jeho motivační strukturou, s jeho systémovou vahou a silou. Daleko spíše nežli sestoupit od otázek kapitalismu a socialismu k nižší, konkrétnější úrovni (jak navrhuje M. Pleva) by se žádalo naopak vystoupit o úroveň výše - tedy tam, kde jak kapitalismus tak i socialismus vyrůstají ze společných kořenů. Při bližším pohledu se totiž ukáže, že toho společného je oběma těmto napohled natolik protikladným principům a systémům překvapivě mnoho.

Tolik tedy k danému bodu; k dalším tématům opět zase příště.

Pokračujme dále v našich úvahách ohledně případného společného projektu levice ohledně komplexní společenské změny. Martin Pleva píše: "Musí (levice) zároveň představit uvěřitelnou a přesvědčivou vizi nového modelu fungování ekonomiky a společnosti, vizi zásadně odlišnou od neoliberalismu. Je velkou ostudou a skandálem, že ačkoli se neoliberalismus zdiskreditoval už v roce 2008, stále nemáme ani teoreticky vypracovaný jiný sociálně-ekonomický koncept."

I v tomto bodě je s autorem článku možno do značné míry souhlasit. Je skutečně naprostým selháním levice - ani ne tak to že tento alternativní program ještě nevypracovala (to se vzhledem ke krajní obtížnosti daného tématu ještě dá pochopit), ale že se o to prakticky ještě vůbec ani závažně nepokusila.

Levice si místo hloubkové analýzy situace nadále utěšeně pěstuje svá stará dogmata, a namlouvá si že si s nimi vystačí navěky. Přičemž tato dogmata se liší podle míry radikálnosti daného levicového směru: umírněná, mainstreamová levice si stále ještě namlouvá že tento "neoliberalismus" je pouze jakousi přechodnou úchylkou, a že je možno znovu obnovit a natrvalo udržet onen blažený sociální stát z éry poválečného boomu. Tato levice stále ještě nechce vidět že pokud je cílem zřídit nějakou principiálně humánnější, solidárnější společnost, nepostačí k tomu pouze jiná politika, nýbrž je zapotřebí provést zásadní systémové změny.

Oproti tomu radikální levice si stále ještě pěstuje svou vizi socialismu, jakožto jakési poněkud odlehčené verze komunistické utopie. Tato radikální levice sice chápe nutnost systémových změn; ale ani ona se nezdržuje nějakými složitými analýzami socioekonomické reality, nýbrž postupuje víceméně podle principu: "JÁ chci mít ten krásný svět všeobjímající lidské pospolitosti a solidarity, svět bez jakýchkoli hierarchií, svět skrz naskrz demokratický - a tak si takový svět prostě zřídím!" Tato levice tedy sice vytváří určité alternativní projekty vůči stávajícímu kapitalismu respektive "neoliberalismu"; ale tyto projekty jsou veskrze pouze snůškou zbožných přání, naivních představ o socialistickém ráji na zemi.

Tato snící levice tak ještě vůbec nedospěla ani na úroveň Marxe a Engelse, kteří své vize komunistické společnosti založili na tom, že jejich koncept revoluční změny nevychází z nějakých subjektivních přání, nýbrž že pouze odráží reálný dynamismus společensko-ekonomického vývoje. Tito otcové teorie komunismu se sice do značné míry mýlili ohledně svých názorů na to, co je touto objektivní dynamikou vývoje; nicméně zde přece jenom byla přítomna alespoň tato základní snaha nediktovat skutečnosti svá osobní přání, nýbrž naopak vycházet ze samotné reality.

Zatímco současná radikální levice - místo aby se snažila opravit ony omyly v teoriích Marxe a Engelse - už vůbec nepovažuje za potřebné nějak objektivně analyzovat reálné socioekonomické děje, a místo toho jim prostě diktuje svá vlastní přání, své vlastní sny. A pak roní hořké slzy nad tím, že tato realita se stále ještě nechce přizpůsobit jejich snovým vizím.

Takže tedy: ano, je to ostudou a hlubokým selháním současné levice - té radikální stejně tak jako té mainstreamové - že se ještě vůbec ani závažně nepokusila vytvořit reálný alternativní projekt vůči systému kapitalismu. A tak se tato levice stále ještě bezhlavě potácí sem a tam, a namlouvá si už jenom tím že je vůbec levicová pro tento svět udělala dost a dost.

Nyní se věnujme té části z levicově programových úvah Martina Plevy, které mají snad ze všech ostatních tu nejvyšší závažnost. Neboť - ať analyzujeme jakékoli společenské uspořádání, ať uvažujeme o jakýchkoli alternativách, nakonec je vždy rozhodující otázkou k jakému způsobu chování a jednání zde budou členové dané společnosti motivování. Neboť člověk se chová (nebo přinejmenším se snaží chovat) v souladu se svými motivacemi, tedy se svými přáními.

Počněme popořadě. Na základě svého levicového postoje se M. Pleva samozřejmě vymezuje proti kapitalismu, s jeho - omezenými a lidsky omezujícími - motivacemi směřují jenom a pouze k ryze materiálním hodnotám, ke generování stále vyššího zisku.

Na straně druhé - a tento přístup k věci je nutno obzvláště ocenit, neboť je v komunitě (radikální) levice velmi vzácný - M. Pleva tyto motivace kapitalistické ekonomiky šmahem nezatracuje. On si je vědom toho, že historická alternativa ke kapitalismu, tedy socialismus, nikdy nedokázal vytvořit takový systém motivací, které by vedly k alespoň uspokojivé společenské produkci.

Na systém motivací kterými disponuje tržní/kapitalistická ekonomika není tedy možno zcela rezignovat; nicméně M. Pleva spatřuje řešení v tom, že tato kapitalistická, ryze materiální motivace bude mít v budoucí, transformované společnosti už pouze limitovanou platnost. A že je zapotřebí proti ní postavit motivaci zásadně jinou, vycházející z pravých humánních hodnot, z lidské kreativity, z možností osobní seberealizace. Zkrátka, že se na první, nebo přinejmenším rovnocenné místo má dostat to, co se v současné době rozumí pod souhrnným pojmem "wellbeing".

Budiž řečeno rovnou: ano, takovýto koncept se zdá být jedině možný, jedině rozumný. Nějaké kompletní odstranění kapitalistického způsobu produkce i s jeho materiální motivací, jeho/její totální nahrazení světem socialismu, to vše zůstává pouze v rámci levicové utopie. Jestliže opravdu chceme změnit svět, musíme napřed dokázat respektovat jeho realitu. Nějaký "socialistický ráj" není na dohled, a usilováním o něj bychom pouze stále více utráceli poslední síly a energie levicového hnutí. Dokázat uskrovnit své cíle může naopak daleko spíše vést k reálným výsledkům.

------------------------------------------

Tolik tedy všeobecně. To vše ovšem - bohužel - neznamená že by tento koncept propojení materiální a ideální motivace nebyl zcela bez problémů.

Podívejme se napřed, jaké jsou současné reálné trendy v dané oblasti. Všechny příslušné výzkumy skutečně ukazují tím směrem, že především nastupující mladá generace už není ochotna svůj veškerý životní čas vynakládat (respektive utrácet) jenom pro vydělávání stále více peněz. Tato mladá generace tedy raději rezignuje na určitou část možného výdělku, když za to bude mít možnost užívat si onoho "wellbeingu".

To je bezpochyby pozitivní zpráva; a v zásadě je to pouze právě tento trend který M. Plevovi vůbec umožnil rozvádět jeho představy v daném smyslu. Tato nová "wellbeingová" generace tedy představuje radikální kontrast především k svého času nechvalně proslulé generaci thatcherovských "yuppies", jejichž jediným životním cílem naopak byla výslovně pouze profesní kariéra a získávání co možná největšího majetku.

Kyvadlo životních preferencí se tedy v současné době naklonilo na druhou stranu; ale právě v tom spočívá určitý problém, či přinejmenším nejistota. Pokud by se totiž skutečně jednalo o pohyb kyvadlovitý, pouze o určitou novou módu - pak by se nedalo vyloučit, a bylo by to dokonce značně pravděpodobné, že za nějaký čas by se ono kyvadlo dalo opět do pohybu zpětného. Kdy by tedy vrcholný životní cíl (mladé) generace byl opět spatřován v ryze materiálních hodnotách a z něj vyplývajícího společenského statusu.

Za druhé: toto vzdání se části možného výdělku si zřejmě může dovolit jenom určitá část populace. Tedy ti kdo si i s redukovanou pracovní dobou stále ještě vydělají tolik, aby z toho mohli uspokojivě materiálně vyžít. Bylo by ostatně nemálo zajímavě vědět (ptal se na to někdo v těch výzkumech?), kolik z těch mladých lidí kteří takto dávají přednost své osobní seberealizaci před maximálním výdělkem - kolik z nich ještě bydli u svých rodičů, a nemusejí si tedy dělat starosti s tím jak zaplatit nájem.

Všeho všudy je tedy možno konstatovat: ano, tento příklon k nemateriálním, ideálním hodnotám je sice dozajista pozitivní skutečností; nicméně stále se jedná pouze o určitý trend, o kterém není jasné ani jak dlouho vytrvá, ani jaký má reálný dosah v rámci celé společnosti.

V každém případě zde stále ještě jako dominantní faktor zůstává kapitalistická ekonomika, a vůbec celý kapitalistický životní způsob, který za prvé holou životní nezbytností velkou (a zřejmě stále ještě daleko převažující) část populace nutí pracovat na plný výkon, a za druhé který neustálou duševní masáží (především prostřednictvím všudypřítomné komerční reklamy) stále ještě manipuluje mysli lidí v tom smyslu, že jediným cílem života je nepřetržitý konzum.

To všechno znamená: pokud bychom skutečně chtěli postavit reálnou protiváhu proti tomuto motivačnímu nastavení reálného kapitalismu, pak bychom museli mít k dispozici ne pouze nějaký neurčitý (a ve svém trvání nejistý) pocit a trend že životní uspokojení nemusí být nutně materiální povahy, nýbrž nějaký naprosto pevný ideový fundament, který by měl potenciál tyto nemateriální, humanistické postoje a hodnoty neustále generovat.

A zcela otevřeně řečeno, právě zde leží zásadní kámen úrazu. Socialistická idea jako taková je nepřesvědčivá, dnes už netáhne; transcendentální hodnoty ze společnosti zmizely s nástupem liberalismu a novodobého (průmyslově-technického) racionalismu. Čím tedy oslovit, zaujmout, strhnout člověka současné doby, aby pochopil že své životní naplnění může docílit i mimo onen věčný koloběh kapitalistické produkce a konzumu?...

Tohle a právě tohle je tedy klíčová otázka - a výzva - pro všechny, kdo to s vybudováním humanistické alternativy vůči kapitalismu chtějí myslet vážně.

Vraťme se teď k hlavnímu (bezprostředně politickému) cíli a účelu úvah M. Plevy. Tímto cílem má být spojení všech sil levice, za účelem boje proti neoliberalismu. Jako pozitivní příklad takovéhoto úspěšného spojení všech sil levice jmenuje autor článku kromě jiného v současné době spojenou kompletní francouzskou levici.

Ovšem - zde se nevyhnutelně staví otázka, jestli tento příklad ve skutečnosti daleko spíše neukazuje na marné snahy v tomto směru. Neboť i když se zde ve značně výjimečném aktu skutečně sjednotily všechny síly a všechny proudy francouzské levice, nakonec se ukazuje, že i tak stejně nemohou dosáhnout naprosto ničeho. Především nedokázaly zabránit jmenování středopravé vlády. Proč? - I tato kompletní francouzská levice má v parlamentu pouze r e l a t i v n í, ale nikoli absolutní většinu. Proti ní se dokázaly spojit všechny síly z občanského tábora.

To je jedna věc. Druhá věc je, že k tomuto sjednocení došlo za značně výjimečné politické konstelace, která se takto asi jen tak nebude opakovat.

A za třetí: akceschopnost tohoto ad-hoc slepence je velice silně omezována tím, že mezi jeho jednotlivými frakcemi nadále přetrvávají prakticky nepřeklenutelné ideové rozpory.

Zastavme se blíže u tohoto posledního bodu. Neboť právě tyto ideové a názorové rozdíly jsou hlavní překážkou toho, aby se rozdílné směry levice mohly spojit v jeden společný široký proud.

Všechny výzvy ke spojení různých levicových směrů spočívají na jednom společném předpokladu, na jedné konstantní výzvě: "Jsme přece všichni levice, sdílíme v zásadě stejná ideová přesvědčení; odsuňme tedy stranou všechny zbytečné názorové rozdíly které nás rozdělují a svazují, a spojme všichni své síly v boji za jeden společný cíl, za vybudování spravedlivé a sociálně humánní společnosti!"

Ano, znějí napohled velice přesvědčivě, tyto výzvy ke sjednocení veškeré levice. Ale přesto - tyto bezpochyby poctivě míněné výzvy spočívají na jednom zcela fatálním nedorozumění, respektive nepochopení.

Existují totiž dvě velmi diametrálně rozdílné motivace, proč se ten který jedinec včlení do tábora levice. Velmi zkráceně je možno říci, že levičákem se člověk stává

- buďto z lásky k lidem

- anebo ale naopak z hluboké nenávisti vůči celému světu.

Ta první skupina nedokáže snést, když se ubližuje, když se činí bezpráví druhým lidem; a proto se staví na jejich obranu a ochranu.

Ta druhá skupina ale své postoje zakládá především na pocitu, že m n ě je ubližováno; že jsem to já sám kdo je nevinnou a trpící obětí špatného světa. Tato druhá skupina ovšem tento svůj trvalý pocit hluboké životní deprivace nepřiznává jako svou pravou, primární motivaci (a většinou si této skutečnosti ani sama není vědoma); nicméně její levicové postoje jsou prosyceny pocity nevraživosti, zatrpklosti, nenávistnosti.

Jestliže ona první skupina skutečně usiluje o svět vzájemné rovnosti, vstřícnosti a pospolitosti, ta druhá skupina si svou životní frustraci chce sanovat především tím, že se dobude moci. Že bude vládnout. A že svou mocí donutí tento špatný a zlý svět, aby se choval podle té levicové doktríny kterou mu tito noví vládci nadiktují. U příslušníků této nenávistné části levice je proto mnohdy věcí čiré nahodilosti, zda se začlení do tábora radikální levice, anebo ale radikální pravice.

Dělicí linie mezi těmito dvěma základními částmi či proudy levice se víceméně spolehlivě pozná podle jejich vztahu k třetímu subjektu. Ona pravá, vstřícná, "láskyplná" levice nemá problémy s tím otevřít se vůči všem lidem dobré vůle, ať přicházejí odkudkoli. Zatímco tato druhá část levice, jejíž vztah ke světu je založen na pocitu vlastního utrpení a z toho rezultující podezíravosti a nenávistnosti, tato levice se uzavírá do domnělého bezpečí své vlastní výlučné smečky a nerudně vrčí na každého, kdo přichází odjinud, kdo není vlastní (exkluzivní) krve.

Jsou tedy diametrálně rozdílné motivace, které vedou k tomu, proč ten či onen jedinec začne - alespoň navenek - deklarovat levicové hodnoty. Tato protichůdná motivace pak nevyhnutelně vede i k diametrálně odlišným cílům, ale i způsobům jednání. Je proto krajně nepravděpodobné, a bezprostředně i vysloveně nežádoucí, aby se pod politickým heslem "jednotné levicové fronty" stíraly a překrývaly tyto fundamentálně odlišné ideové a mravní postoje.

Pokud by tedy přece jenom kdy mělo dojít k překonání této hluboké propasti mezi těmito dvěma základními proudy levice, pak by předpokladem tohoto sjednocení musel být v prvé řadě akt hluboké sebereflexe u příslušníků onoho tábora psychicky deprivované, nenávistné levice. Ovšem - právě u nich je nejmenší pravděpodobnost, že by k takovémuto aktu vnitřní katarze dokázali dospět dobrovolně, sami od sebe.

Oprava: nadpis mého posledního příspěvku měl původně znít: "Levičáci všech směrů, spojte se?"

Aktuální vsuvka: naposled jsme zde hovořili o možnostech (a úskalích) případného sjednocení různých levicových sil. Shodou okolností se v internetu objevil rozhovor právě na toto téma mezi dvěma prominentními osobnostmi, filozofem Michaelem Hauserem a (bývalým) politikem Matějem Stropnickým: https://www.youtube.com/watch?v=8zVrdBN50UY

Musím napřed předeslat, že jsem z celého - velmi dlouhého - rozhovoru doposud stačil vyslechnout jenom asi prvních 20 minut. Nicméně dostal jsem zprávu, že celý jeho zbytek se zřejmě nijak nevymykal z rámce toho, co poskytla už tato úvodní pasáž.

Takže tedy - co zde bylo sděleno ohledně možností ideového a akčního spojení levice? Na samotném počátku filozof Hauser pronesl jedno nepochybně výstižné konstatování: "Současná levice je podle mě především jaksi 'poskytovatelská'. Ale chybí silný sjednocující příběh."

Ano, přesně tak tomu je. Že se současná levice (a především sociální demokracie) do značné míry vyčerpává jenom v poskytování sociálních a jiných dávek, aniž by dokázala, či aniž by vůbec jevila závažnou snahu člověku poskytnout i něco více nežli tuto ryze materiální stránku jeho existence, jsem ve zdejších diskusích sám konstatoval a opakoval už mnohokrát.

Plným právem tedy Hauser volá po "silném sjednocujícím příběhu"; po této ideové výzvě pak ale v onom rozhovoru dvou levicových prominentů nenásleduje nic jiného, nežli neuvěřitelně plytké hovory o tom, jakým způsobem se jaký levicový subjekt má dostat do parlamentu. V tom samém okamžiku tedy kdy byl vysloven požadavek po nové ideové orientaci byl tento projekt opět zapomenut, a místo toho se veškerá pozornost soustředila jenom na zcela konvenční, nicotné tahanice o politickou moc.

To co by tedy mělo podat alespoň nějaký impuls pro novou orientaci levice se naopak ukázalo být - bohužel velmi přesným - obrazem její současné ideové dezorientace, prázdnoty a nicoty.

Tento stav ideové stagnace současné levice je ovšem naprosto logický a zákonitý. Levice se totiž ve své naprosté většině nechala vlákat do pasti celého novodobého politického uspořádání - totiž do přesvědčení, že není zapotřebí řešit problémy samotného člověka, nýbrž že zcela postačí všechny záležitosti řešit jenom čistě cestou politiky. Zcela zásadně se tu převrací pravý pořádek věcí: sféra politiky, která by měla být až posledním článkem řetězce který by měl jak řečeno počínat samotným člověkem, otázkou po pravých možnostech naplnění jeho lidství, tato politika se v nových dobách naopak stala tou ústřední osou, kolem které se otáčí celý život společnosti.

Levice se dříve spoléhala na to, že samotná intenzita sociálních požadavků dolních vrstev společnosti levicovému hnutí pro všechny časy propůjčí dostatečný ideový impuls; ale tato víra byla od samotného počátku naprosto mylná. A poté co se - především v důsledku dramatických změn ve sféře společenské produkce a v charakteru práce - tento dřívější sociální impuls víceméně vyčerpal, tato levice náhle zjišťuje že ve svém ideovém arzenálu nemá nic, co by jinak člověku mohla nabídnout. A tak se pak už jenom křečovitě snaží alespoň trochu spojit své ochabující a roztříštěné síly - ale opět jenom a pouze za účelem získání čistě politické moci, nikoli nějaké substanciální ideové obnovy.

Vlastně jsem už měl v úmyslu tuto sérii komentářů k článku M. Plevy přivést k jejímu závěru. Po opětovném pročtení centrální pasáže jeho úvah, s položenými otázky ohledně základních strategií levice v jednotlivých oblastech se ale ukazuje nutnost podrobněji rozebrat ještě jedno téma. Jak prozrazuje už název tohoto příspěvku, jedná se o vztah kapitálu a demokratické kontroly.

Martin Pleva v dané souvislosti píše: "Jak smysluplně skloubit soukromé vlastnictví kapitálu s právem zaměstnanců na spoluúčast a rozhodování a jak obecně dostat soukromý kapitál pod demokratickou kontrolu?"

Ano, toto je samozřejmě jedno z centrálních témat levice: jak zkrotit odosobněné mechanismy kapitálu, které jsou přinejmenším ve své základní tendenci vždy latentně (či akutně) asociální, jak - s Komenským řečeno - "vrátit vládu věcí svých" zpět do rukou lidu? Jmenovitě lidu pracujícího?

Heslem levice v dané oblasti je tedy "demokratická kontrola kapitálu". Jenže - je tato "demokratická kontrola" skutečně nezpochybnitelný všelék? Jak by bylo stále ještě možno veškeré naděje na zlidštění světa propadlého touze po zisku a po konzumu sázet pouze na demokratické procesy - když už máme zkušenost s tím že naprosto demokraticky byl do svého úřadu zvolen Donald Trump, sám velkokapitalista?... Když víme že stejně tak "demokraticky" se už po dlouhá léta v Maďarsku u moci drží autoritativní, reakcionářský Orbánův režim, že stejně tak tomu bylo dlouhou dobu v Polsku, a že nejinak je i v současné době v sousedním, nám stále ještě blízkém Slovensku?...

Zkrátka a natvrdo: když bychom opravdu veškerou moc, veškerou kontrolu nad děním ve společnosti svěřili obecnému lidu, tedy ryze demokratickým procesům, pak přitom naprosto nikde není záruka, že takto přijatá rozhodnutí budou

- věcně správná

- a už vůbec ne mravně odpovědná.

Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. Je to tristní, ale je to holá realita tohoto světa, a bylo by na čase aby i levice přestala zavírat oči před tímto faktem.

Ostatně, už mnohokrát jsem konstatoval, že i současný politický systém - přes všechnu svou ideologickou rétoriku o "demokracii" a "suverenitě lidu" - je ve skutečnosti uspořádáním hybridním, směsicí prvků demokracie a oligarchie.

To je tedy jeden problém ohledně snahy dostat kapitál pod "demokratickou kontrolu". Druhý, a snad ještě zásadnější problém vězí v tom, že kapitál se v posledním ohledu vůbec kontrolovat nedá. Prostě proto, že současná společenská produkce je stále ještě založena na volném trhu, na konkurenci - a to znamená zároveň na volném, spontánním, živelném počínání kapitálu. Tento živelně si počínající kapitál tedy není možno svázat (nad určitou mez), aniž bychom tím neochromili samotnou společenskou produkci. Na tuto nepřekročitelnou zeď už levice narazila opakovaně (jmenovitě hned dvakrát ve Francii, když levice získala jak prezidentské křeslo tak i většinu v parlamentu): snahy levice zkrotit, ovládnout kapitál nad tuto poslední mez vždy nevyhnutelně vedly k rozvratu národní ekonomiky, takže přijatá socializační opatření musela být spěšně zase odvolána.

Takže - co tedy? Kapitál se v posledním ohledu kontrolovat vůbec nedá; a samotná kvalita "demokratické kontroly" je namnoze nemálo pochybná. Nicméně - právě levice musí vždy usilovat o kontrolu kapitálu, o krocení jeho asociálních choutek; pokud to už není možné absolutně, pak alespoň do takové míry, jak je to vůbec objektivně realizovatelné.

Ovšem - stále nám tu přetrvává ono základní dilema: z důvodů obecné humanity musíme ukrotit kapitál, ale nevíme jak na to, nemáme na to páky. Zdá se, že toto dilema je naprosto neřešitelné.

Ale možná, že určité možnosti řešení by zde snad přece jenom byly. Pokud už není možno kapitál ovládnout, zkrotit čelním útokem, pak by snad přece jenom bylo možno jeho moc jaksi "podkopat" zespoda. Kapitál oslabíme tím, když zpochybníme jeho základní motivační sílu a moc nad člověkem - tedy snahu po neustálé maximalizaci bohatství, zisku. Když bychom tuto ryze materiální motivaci dokázali alespoň do určité míry vytěsnit motivacemi jinými. (O systému motivací jsme zde už ostatně hovořili.)

Jak ale něčeho takového dosáhnout konkrétně, to by bylo na samostatnou, velmi rozsáhlou diskusi, která by asi dalece překročila zdejší rámec který máme k dispozici. K této záležitosti se ale vrátím ještě příště, spolu s uzavřením mé série komentářů.