Strany Zelených i Pirátů patří nepochybně ke zdaleka nejsympatičtějším elementům čím dál potemnělejší české politické krajiny. Piráti i po nešťastném vývoji posledního roku, kterým se připravili o řadu schopných členů v pošetilé snaze zavděčit se vkusu pravicových liberálů, budou nejkompetentnější opozicí v příští sněmovně, pokud se do ní dostanou. A Zeleným je třeba přát štěstí už proto, že jejich ústředním tématem je klíčová civilizační otázka dneška: zvládnutí permanentně narůstající ekologické krize.

Vyčerpaní a umoření Zelení

Člověk snadno chápe důvody, jež nový předsednický tandem Zelených Gabrielu Svárovskou a Matěje Pomahače vedly ke snaze najít s Pirátskou stranou společnou řeč. Do příští sněmovny poprvé v českých dějinách může být zvoleno více krajně pravicových než demokratických subjektů. Už podruhé v ní bude nejspíše zcela chybět demokratická levice.

O tom, že příští vládu povedou stoupenci autoritářského vládnutí, už dnes prakticky nemůže být pochyb. Piráti i Zelení stojí vůči dnes dominantní zhoubné tendenci v české politice v opozici: rozdíly mezi oběma stranami se v takovém světle nejeví jako nějak zásadní.

Zelení jsou navíc zcela vyčerpaní a zdecimovaní už takřka nedohledným řetězcem zdrcujících porážek, které musely vážně podlomit sebedůvěru ve všech elementech strany. Nad Zelenými jako by se už dvacet let vznášela klatba Bursíkova a Liškova oportunismu, kteří stranu zavlekli do bezpáteřné koalice s ODS — a lidé nad ní tehdy z dobrých důvodů zlomili hůl.

O cokoli se od té doby Zelení pokusili, k ničemu nevedlo. Úspěch nepřinesl ani Stropnického úkrok doleva, ani trpělivá drobná práce Michala Berga, ani poslední experiment vsadit na vlivnou a známou influencerku Johannu Nejedlovou, spojenou s atraktivním politickým tématem v loňských evropských volbách. Stranu pronásleduje také stupňující se naivita při vedení kampaní.

Pokaždé to vypadá, že je vymýšlí někdo tak, aby se líbily členům, místo toho, aby získávaly voliče. Naivita se ale netýkala jen podoby kampaní. Vždy půl roku před volbami v prostředí zelených panovala nálada, jako by pět procent měli jistých, měsíc před volbami už se očekávaný výsledek šplhal k deseti procentům, ale v den voleb zas a znovu pokaždé spadl na jedno procento. Není divu, že to postupně začalo umořovat i ty největší nadšence.

Gabriele Svárovské a Matěji Pomahačovi v tomto není co závidět. Převzali stranu personálně úplně vyčerpanou a zcela „omlácenou“ nespočtem demoralizujících debaklů. Navíc, jakkoli projevují nespornou intelektuální kompetenci, nemají bonus obecně známých osobností.

Instinkt diplomatky Svárovské zkusit Zeleným v takové situaci vydobýt prostor jednáním byl tedy správný. Srozumitelná je též úvaha, že nemá-li strana dost vlastních sil, měla by zkusit se k někomu připojit.

Jasné taky je, že v podstatě nikdo kromě Pirátů nepřipadal v úvahu v situaci, kdy sociální demokracie vyklidila prostor demokratické levice a subjekty typu Budoucnost či Levice jsou spíše kroužky přátel než politické projekty. A že z projektu Progresivní Česko nepovstane nic valného, bylo jasné už z jeho bezobsažného „manifestu“.

Zelení spoluprací s Piráty v daném formátu nezískají nic

Je tedy zcela pochopitelné, proč se Strana zelených pokoušela s Piráty jednat. Ale výsledek je takový, že by Zelení přece jenom měli ještě udělat úkrok zpět, zamyslet se nad tím, čeho v jednáních reálně dosáhli — a možná svou předvolební strategii ještě od základu přehodnotit.

Nejde jen o to, že Pirátská strana se Zelenými během společných jednání nezachází jako s partnery. Už sám formát, kde neexistovala dohoda na úrovni vedení stran o dělbě míst, vytvářel pro Zelené nedůstojné podmínky, na něž spíše neměli přistoupit. Dohoda o dělbě míst přitom mohla být ze Strany zelených zcela velkorysá, klidně i 10:1 — výsledek by ostatně byl výrazně lepší než ten současný.

Ale stávající aranžmá, které věc ponechává na libovůli krajských reprezentací Pirátské strany, vystavuje Zelené v regionech zcela nedůstojným podmínkám. Proč by se měli v krajích, kde na kandidátkách nebudou mít ani své zástupce, jakkoli angažovat pro jejich úspěch?

Dále: výsledek pirátské kandidátky je krajně nejasný bez ohledu na to, zda na ni Zelení budou, nebo nikoli. Piráti se sami fatálně oslabili takzvaným „vycentrováním“, které je však reálně přechodem na pravý střed. V závislosti na dynamice předvolební kampaně se snadno může stát, že pět procent prostě nezískají.

Pokud se to stane, viník bude nasnadě: jakkoli nesmyslná taková interpretace může být, zcela nepochybně se mezi korunními argumenty objeví „zelený polibek smrti“. Takový výsledek by dál fatálně poškodil zelenou značku a velmi ztížil možnost kooperace pro volby nižšího řádu v nadcházejícím — pro českou politiku mimořádně obtížném období. Zelení by se jako potenciální partner s takovou zátěží jevili jako úplně bezcenní.

Přitom pokud naopak společná kandidátka uspěje, s pravděpodobným výsledkem někde mezi pěti a deseti procenty, ve sněmovně se ocitne nějakých patnáct pirátských poslanců, nikdo za to nebude ani díl zásluhy přičítat Zeleným. Povězme si přitom upřímně, že představa, podle níž by mohl někdo ze zelených kandidátů do Sněmovny proniknout, je zcela pošetilá: pošetilejší než úvahy o tom, že by se Zelení mohli do sněmovny dostat nějakým samostatným projektem. Shrnuto: případný volební nezdar bude patřit Zeleným, případný úspěch bude čistě pirátský.

Do úvahy se přitom zatím ještě vůbec nedostávají principiálnější politická hlediska. Volba Pirátů letos v důsledku jejich nedostatečně zreflektovaného vládního angažmá bude pro řadu voličů nepřijatelná; a kosmetická účast zelených na tom nic nemůže změnit. Proč bychom měli volit stranu, která se nedokázala ani slůvkem distancovat od horlivé české podpory genocidě v Gaze?

Stejně tak se Piráti tváří, že jejich prioritou je bydlení, ale jejich plány v dané oblasti jsou zoufale nedostatečné: žádné reálné řešení nepřinášejí. Vždyť tu stejně bude vládnout Babiš, tak nač si volbou Pirátů ničit karmu… Volební porážka by Pirátům navíc mohla pomoci se vzpamatovat, ukázat jim, že úkrok doprava byl omylem. Vždyť mnohým se může zdát, že Piráti si letos přímo koledují o to, aby jim voliči udělili lekci.

Piráti v zápase o podobné voliče dlouho těžili z toho, že značka Zelených byla toxická kvůli oportunistické koalici s ODS. V letošních volbách je ale vůbec poprvé z daného hlediska pirátská značka toxičtější než zelená; od ponižujícího panáčkování Bursíka s Liškou před Topolánkem už přece jen uplynula takřka generace.

Pro budoucí roli Zelených je krajně nešťastné, když se o nich veřejnost namísto toho, co chtějí, dovídá, že chtějí na kandidátkách Pirátů zpátky do sněmovny. Nejde jen o to, že se to nemůže podařit, ale strana tím poškozuje i své možnosti působit po volbách v důstojnější roli.

V české politice, a to nejen před Piráty a Zelenými, nyní neleží žádná realistická cesta, která by mohla zamezit vzniku krajně pravicového autoritářského režimu po letošních sněmovních volbách. Fialova vláda všechny své šance promarnila. Je tedy namístě, aby politicky prozíraví lidé už nyní přemýšleli o tom, jak budeme vzdorovat režimu, který tu na podzim vznikne. Co bude známo o síle a schopnostech Zelených, pokud volby absolvují jako ornament Pirátů?

Naděje na úspěch největší za dlouhé roky

Je jasné, že Zelení jsou dnes vyčerpaní mentálně, personálně i finančně. Přesto se samostatná kandidatura v rámci nějakého projektu Zelení + nezávislé osobnosti, s několika svěžími, razantními, obecně srozumitelnými programovými body vyhrocenými proti české oligarchii, jeví ze všech uvedených důvodů jako lepší předvolební strategie.

Politická strana jsou přece také lidé ochotní aktivisticky pracovat. Je úplně nesrozumitelné, proč by v nějakém mladém zeleném politickém aktivistovi měla podněcovat jakékoli vřelejší emoce představa, že do sněmovny dopomůže politikům strany, která na jeho vlastní politický proud hledí skrz prsty. Naopak Zelení dnes působí dojmem, jako by do velké míry zapomněli, že kampaně lze dělat prakticky bez peněz, ale zato s úmyslem budovat jejich prostřednictvím trvanlivé politické hnutí, připravené svádět konflikty o vlastní ideály.

A ještě jedna věc: není namístě podceňovat možnosti předvolební dynamiky. Zelení tu měli vždy šanci jenom jako avantgarda lepší politické kultury. Vstupem do koalice s ODS a vznikem Pirátské strany ale o takovou pozici před patnácti lety přišli.

Ještě v evropských volbách měla nepochybně přitažlivá zelená kampaň smůlu v tom, že pirátskou kandidátku vedli oponenti vládního angažmá. Markéta Gregorová je de facto spíše zelenou než pirátskou europoslankyní. Navíc preferenční hlasy mohly kromě ní do Evropského parlamentu pomoci Mikuláši Peksovi či Zuzaně Klusové, kterým mnozí lidé prostě chtěli pomoci proti Lipavského chráněnci Mikuláši Ferjenčíkovi. Sebeatraktivnější zelená nabídka bez valné šance na mandáty tomu těžko mohla konkurovat.

Zelení zkrátka od vzniku Pirátů kandidovali vždy proti větru, který foukal do zad jim. Až letos to poprvé může být naopak. Při vhodné strategii a troše štěstí by Zelení Piráty letos mohli dokonce porazit.

Je takřka tragické, že ztrácejí víru, odhodlání, sílu v momentě, kdy jsou jejich naděje na úspěch největší za dlouhé roky. Na tom, kdo a jak tady bude příští čtyři roky vládnout, Zelení nemohou změnit nic, ale pro příští vyhlídky demokratické stranické politiky je jejich současné rozhodování o předvolební strategii podstatné.