Zelení by měli kandidovat samostatně. Piráty by letos mohli i porazit
Jakub PatočkaDůvody, proč se nové vedení strany Zelení pokusilo najít společnou řeč s Piráty, jsou srozumitelné, ale výsledek je takřka určitě horší než byť jen symbolická samostatná kandidatura.
Strany Zelených i Pirátů patří nepochybně ke zdaleka nejsympatičtějším elementům čím dál potemnělejší české politické krajiny. Piráti i po nešťastném vývoji posledního roku, kterým se připravili o řadu schopných členů v pošetilé snaze zavděčit se vkusu pravicových liberálů, budou nejkompetentnější opozicí v příští sněmovně, pokud se do ní dostanou. A Zeleným je třeba přát štěstí už proto, že jejich ústředním tématem je klíčová civilizační otázka dneška: zvládnutí permanentně narůstající ekologické krize.
Vyčerpaní a umoření Zelení
Člověk snadno chápe důvody, jež nový předsednický tandem Zelených Gabrielu Svárovskou a Matěje Pomahače vedly ke snaze najít s Pirátskou stranou společnou řeč. Do příští sněmovny poprvé v českých dějinách může být zvoleno více krajně pravicových než demokratických subjektů. Už podruhé v ní bude nejspíše zcela chybět demokratická levice.
O tom, že příští vládu povedou stoupenci autoritářského vládnutí, už dnes prakticky nemůže být pochyb. Piráti i Zelení stojí vůči dnes dominantní zhoubné tendenci v české politice v opozici: rozdíly mezi oběma stranami se v takovém světle nejeví jako nějak zásadní.
Zelení jsou navíc zcela vyčerpaní a zdecimovaní už takřka nedohledným řetězcem zdrcujících porážek, které musely vážně podlomit sebedůvěru ve všech elementech strany. Nad Zelenými jako by se už dvacet let vznášela klatba Bursíkova a Liškova oportunismu, kteří stranu zavlekli do bezpáteřné koalice s ODS — a lidé nad ní tehdy z dobrých důvodů zlomili hůl.
O cokoli se od té doby Zelení pokusili, k ničemu nevedlo. Úspěch nepřinesl ani Stropnického úkrok doleva, ani trpělivá drobná práce Michala Berga, ani poslední experiment vsadit na vlivnou a známou influencerku Johannu Nejedlovou, spojenou s atraktivním politickým tématem v loňských evropských volbách. Stranu pronásleduje také stupňující se naivita při vedení kampaní.
Pokaždé to vypadá, že je vymýšlí někdo tak, aby se líbily členům, místo toho, aby získávaly voliče. Naivita se ale netýkala jen podoby kampaní. Vždy půl roku před volbami v prostředí zelených panovala nálada, jako by pět procent měli jistých, měsíc před volbami už se očekávaný výsledek šplhal k deseti procentům, ale v den voleb zas a znovu pokaždé spadl na jedno procento. Není divu, že to postupně začalo umořovat i ty největší nadšence.
Gabriele Svárovské a Matěji Pomahačovi v tomto není co závidět. Převzali stranu personálně úplně vyčerpanou a zcela „omlácenou“ nespočtem demoralizujících debaklů. Navíc, jakkoli projevují nespornou intelektuální kompetenci, nemají bonus obecně známých osobností.