Poslední dny ukázaly neudržitelnost postoje současné české vlády k humanitární krizi v Gaze. Prezident o tom chce mluvit s vládou, ostatní evropské země dohadují společné pozice a Českou republiku k jednáním nezvou. Takto vypadá mezinárodní izolace. Architekta tohoto fiaska, ministra zahraničí Lipavského, znám deset let. Dovolím si tu zkusit odpovědět na otázku, kterou mi kladla řada lidí: co ho k tomu vedlo?

Lipavský sám, než se stal ministrem, byl širší veřejnosti znám jako poslanec zvolený za Piráty. Program Pirátů z roku 2017, dokud ještě nebyl naředěn spoluprací se STAN a takzvanou Novou pirátskou vlnou, kladl silný důraz na lidská práva, mezinárodní právo, odpor proti cenzuře a autoritářství a mezinárodní spolupráci.

To jsou hodnoty, které formálně od roku 1989 podporovala i česká zahraniční politika. Přitom však vždy platilo nepsané pravidlo, že svět se dělí na „naše spojence“ a „naše nepřátele“. Kritika nepřátel se považovala za velmi žádoucí a znak síly, naopak kritika spojenců, ať už v oblasti lidských práv nebo jinde, byla nevyžádaná a chápána jako slabost, poškozování zájmů České republiky nebo dokonce vlastizrada.

Piráti se z této filozofie původně vymykali právě tím, že se nebáli být kritičtí i tehdy, když to mohlo zasáhnout zodpovědné politiky v takzvaně spojeneckých státech. Znamenalo to kritizovat americkou vládu za plošné špehování v aféře PRISM či finanční machinace odhalené v Panama Papers. Tyto skandály byly stejně důležitou agendou jako manipulace ruských voleb nebo čínské represe ve Východním Turkestánu.

Ne tak Lipavský. Lze najít, i zde v Deníku Referendum, řadu jeho textů, v nichž je velmi kritický ohledně stavu lidských práv nebo chování autoritářských režimů ve světě. Ale je velmi obtížné — ne-li zhola nemožné — najít jakékoli jeho kritické prohlášení vůči USA nebo například Izraeli.

Zpočátku tomu málokdo věnoval pozornost, neboť lidé obvykle sledují to, co je vyřčeno, spíš než to, co zůstává nevyřčeno. Ovšem i nezasvěcenému pozorovateli to začne být divné, když se v televizi objevují ruiny rozbombardované Gazy nebo Trumpových táborů v El Salvadoru vedle usmívajících se obličejů na setkáních mezi českými a izraelskými nebo americkými politiky.

Podobný rozštěp v české polistopadové zahraniční politice existoval v pohledu na Evropu. Vždy tu existoval silný proud atlanticistů, reprezentovaný především ODS, který považoval za určující pro české zahraniční vztahy silné vztahy s USA, třeba i za cenu poškozování evropské spolupráce.

Přesto i tady působili lidé smýšlející eurofederalisticky, kteří chtěli českou zahraniční politiku orientovat na těsnější spolupráci v Evropě. Přitom původní Pirátský program z roku 2017 byl značně eurofederalistický — požadoval například posílení pravomocí Evropského parlamentu, větší transparentnost v rozhodování Rady EU, silnější kontrolu nad vyplácením evropských dotací a posílení práv evropských občanů.

Lipavský v tomto byl mezi Piráty řešícími zahraniční politiku výjimkou. Proti eurofederalismu sice nevystupoval nijak agresivně, snad s výjimkou vnitřních pirátských debat o přijetí eura, ale při prosazování příslušných pasáží programu byl velmi laxní. To z něj v roce 2021 učinilo ideálního kandidáta na ministra zahraničí do vlády sestavované ODS.

Nutno podotknout, že křeslo ve vládě dodalo Lipavskému odvahu. Pokud v roce 2021 ještě kandidoval do Poslanecké sněmovny se společným programem Pirátů a STAN požadujícím zrušit veto v Radě EU, v roce 2023 již kategoricky požaduje po Pirátském republikovém výboru, aby čeští Piráti odmítli program Evropské pirátské strany, která požadavek na zrušení veta v Radě EU zopakovala.

V Lipavského pohledu na svět tedy nenastal žádný zázračný obrat. Lipavský byl vždycky takový — připravený popřát americkému prezidentovi dobrou chuť, i kdyby snad pojídal malé děti. Lipavský se stal pouze užitečnou figurou, kterou v pravou chvíli využila ODS, aby Pirátskou stranu ohnula pro své potřeby. Bohužel pravděpodobně definitivně, protože Piráti nikdy nenalezli odvahu, aby se od svého bývalého ministra plně distancovali.

Nakonec z pirátského programu Lipavský nerealizoval do dnešních dnů nic. Jen — podobně jako někteří předchozí ministři zahraničních věcí — bez vize pluje s proudem.