↗

I nezasvěcenému pozorovateli to začne být divné, když se v televizi objevují ruiny rozbombardované Gazy nebo Trumpových táborů v El Salvadoru vedle usmívajících se obličejů na setkáních mezi českými a izraelskými nebo americkými politiky. Foto MZV ČR

Poslední dny ukázaly neudržitelnost postoje současné české vlády k humanitární krizi v Gaze. Prezident o tom chce mluvit s vládou, ostatní evropské země dohadují společné pozice a Českou republiku k jednáním nezvou. Takto vypadá mezinárodní izolace. Architekta tohoto fiaska, ministra zahraničí Lipavského, znám deset let. Dovolím si tu zkusit odpovědět na otázku, kterou mi kladla řada lidí: co ho k tomu vedlo?

Lipavský sám, než se stal ministrem, byl širší veřejnosti znám jako poslanec zvolený za Piráty. Program Pirátů z roku 2017, dokud ještě nebyl naředěn spoluprací se STAN a takzvanou Novou pirátskou vlnou, kladl silný důraz na lidská práva, mezinárodní právo, odpor proti cenzuře a autoritářství a mezinárodní spolupráci.

To jsou hodnoty, které formálně od roku 1989 podporovala i česká zahraniční politika. Přitom však vždy platilo nepsané pravidlo, že svět se dělí na „naše spojence“ a „naše nepřátele“. Kritika nepřátel se považovala za velmi žádoucí a znak síly, naopak kritika spojenců, ať už v oblasti lidských práv nebo jinde, byla nevyžádaná a chápána jako slabost, poškozování zájmů České republiky nebo dokonce vlastizrada.

Piráti se z této filozofie původně vymykali právě tím, že se nebáli být kritičtí i tehdy, když to mohlo zasáhnout zodpovědné politiky v takzvaně spojeneckých státech. Znamenalo to kritizovat americkou vládu za plošné špehování v aféře PRISM či finanční machinace odhalené v Panama Papers. Tyto skandály byly stejně důležitou agendou jako manipulace ruských voleb nebo čínské represe ve Východním Turkestánu.

Ne tak Lipavský. Lze najít, i zde v Deníku Referendum, řadu jeho textů, v nichž je velmi kritický ohledně stavu lidských práv nebo chování autoritářských režimů ve světě. Ale je velmi obtížné — ne-li zhola nemožné — najít jakékoli jeho kritické prohlášení vůči USA nebo například Izraeli.

Zpočátku tomu málokdo věnoval pozornost, neboť lidé obvykle sledují to, co je vyřčeno, spíš než to, co zůstává nevyřčeno. Ovšem i nezasvěcenému pozorovateli to začne být divné, když se v televizi objevují ruiny rozbombardované Gazy nebo Trumpových táborů v El Salvadoru vedle usmívajících se obličejů na setkáních mezi českými a izraelskými nebo americkými politiky.

Podobný rozštěp v české polistopadové zahraniční politice existoval v pohledu na Evropu. Vždy tu existoval silný proud atlanticistů, reprezentovaný především ODS, který považoval za určující pro české zahraniční vztahy silné vztahy s USA, třeba i za cenu poškozování evropské spolupráce.