V západních politických kruzích došlo k mírnému uvolnění kritiky Izraele, když Francie, Británie a Kanada vydaly společné prohlášení vůči izraelské operaci Gideonovy vozy. Lídři dvou evropských zemí a nedávno zvolený kanadský premiér se ostře ohradili proti poslední izraelské ofenzivě, jíž pokračuje už devatenáct měsíců trvající válka v Pásmu Gazy.

Operace má za cíl koncentrovat palestinské obyvatelstvo na malém území v jižní části Gazy a zároveň umožnit Izraeli plnou kontrolu nad celou enklávou. Krátce po obnovení bojů, kdy izraelská armáda během prvního dne eskalace zabila více než 140 lidí, označili tito tři státníci izraelský postup za nepřijatelný a varovali, že vláda premiéra Netanjahua ponese za tyto činy následky.

Tato nezvykle ostrá kritika zřejmě přispěla i k prvním projevů nesouhlasu v české politice. Prezident Petr Pavel uvedl, že bychom svou podporu Izraeli měli oddělit od kritiky konkrétních kroků vlády premiéra Netanjahua.

Podobně se vyjádřili i další politici, například předseda Senátu Miloš Vystrčil či europoslankyně Danuše Nerudová. Ačkoli je nekritický postoj k Izraeli dlouhodobou konstantou českého politického diskurzu, ukazuje se, že proměny v rétorice klíčových západních aktérů zahraniční politiky mohou do určité míry ovlivnit i tuzemskou scénu.

Od Begina po Smotriče

Typickým problémem většiny kritiky Izraele ze strany mainstreamových západních kruhů je redukování izraelské represivní politiky vůči Palestincům na osobu Benjamina Netanjahua a jeho ultrapravicové koaliční partnery — především Itamara Ben Gvira a Becalela Smotriče. Posun izraelské společnosti doprava přitom není fenoménem posledních let, ba ani posledních dekád.

Politický obrat můžeme datovat do druhé poloviny sedmdesátých let minulého století, kdy ve volbách poprvé zvítězila pravice v čele s Menachemem Beginem. Tento vývoj je součástí širšího globálního trendu nárůstu náboženského fundamentalismu, který byl v izraelském kontextu posílen vítězstvím v šestidenní válce, vnímaným mnohými jako „boží zásah“.

Dlužno dodat, že na počátku devadesátých let došlo k obdobnému ideologickému posunu i na palestinské straně, kde se politika a ozbrojený odpor začaly postupně islamizovat a odklánět od dříve převažující sekulárně levicové ideologie.

Zaměřme se však na vývoj posledních patnácti let, kdy se do izraelské vlády začali po Netanjahuově volebním vítězství v roce 2009 prosazovat nacionalističtí a náboženští ultrapravicoví extremisté. V následujících letech se součástí vládních koalic stali například Avigdor Lieberman, představitel krajně nacionalistické — byť sekulární — pravice, a Naftali Bennett, který se otevřeně hlásí k osadnickému hnutí.

Všechny tyto politické síly, s nimiž Netanjahu opakovaně sestavoval vládu, zastávaly tvrdou linii vůči Palestincům a upřednostňovaly vojenské řešení konfliktu. Společným rysem jejich politiky bylo rovněž odmítání dvoustátního řešení.

Pokud se někomu zdálo, že účast Avigdora Liebermana a Naftaliho Bennetta v nejvyšších patrech izraelské politiky představuje vrchol pronikání krajní pravice do vládních struktur, pravděpodobně ho zaskočil další vývoj. V roce 2022 se totiž do vlády dostaly i takové postavy, jako jsou Itamar Ben Gvir a Becalel Smotrič — otevření rasisté a usvědčení extremisté, jejichž minulost zahrnuje i napojení na teroristické aktivity židovských nacionalistických skupin.

Toto jsou trendy, které západní liberální establishment zcela přehlédl a dlouhodobě odmítal reflektovat. Místo toho opakoval fráze o Izraeli jako spojenci, který sdílí „naše“ demokratické hodnoty a respekt k lidským právům. Extremisty z řad osadníků pak často západní politický mainstream mylně považoval za okrajový jev izraelské politiky — téměř jako by neměli s vládními strukturami nic společného.

Marginalizace Palestinců a popírání jejich legitimních aspirací však tvoří dlouhodobý pilíř izraelské státní politiky. Není zkrátka pravda, že by současná extremistická politika izraelské vlády, kterou již řada renomovaných organizací i odborníků označuje za genocidní, byla pouze reakcí na brutální útoky ze sedmého října. Západ mlčky toleroval letitou izraelskou beztrestnost a oči začal otevírat teprve tehdy, když izraelské násilí vůči civilnímu obyvatelstvu na okupovaných územích (zejména v Gaze) dosáhlo vrcholu a je doprovázeno otevřeně genocidní rétorikou ze strany izraelských představitelů.

Problém není jen Netanjahu

Je navíc velmi pravděpodobné, že i kdyby byli u moci Netanjahuovi političtí oponenti ze středopravice — například Benny Gantz nebo Jair Lapid — izraelská armáda by nevedla válku v Gaze zásadně odlišně. Svědčí o tom i znepokojivé výsledky průzkumů veřejného mínění.

Izraelský zpravodajský server Haaretz informoval o průzkumu, podle něhož přibližně 82 % dotazovaných podporuje „dobrovolné vysídlení“ obyvatelstva z Pásma Gazy. Ve starším průzkumu na počátku roku 2024 se 51 % respondentů domnívalo, že Izrael v Gaze používá přiměřenou sílu, a 43 % dokonce, že vojenský postup by měl být ještě důraznější. Jen 2 % označila izraelské násilí za příliš brutální.

Za vše pak mluví zejména to, že zmínění Netanjahuovi odpůrci z řad politického mainstreamu se nevymezují proti způsobu vedení války a nekritizují ani obrovské počty civilních obětí na palestinské straně.

Za těchto okolností je obtížné si představit, že by jakákoli demokraticky zvolená izraelská vláda praktikovala vůči Gaze zásadně odlišný přístup — například takový, který by Palestincům nabídnul reálné politické a lidskoprávní perspektivy. Hamás nelze porazit čistě vojenskou silou, protože kořeny jeho existence i podpory mezi palestinským obyvatelstvem vycházejí z hluboké beznaděje a z dlouhodobé reality okupace.

Zodpovědnost Evropy

Personifikace izraelského postupu do osoby Benjamina Netanjahua — byť si ho mnozí oprávněně spojují s korupčními skandály a autoritářskými snahami o podřízení izraelské justice a politického systému — kořeny násilí na Blízkém východě nevystihuje. I když dnes řada lidí Netanjahua kritizuje, skutečnost, že jeho vláda nese odpovědnost za smrt více než šedesáti tisíc Palestinců, z něj v očích mnohých stále nečiní většího zločince než Hamás. Navzdory kritice izraelských kroků pokračuje například britská vláda v obchodování s Izraelem — včetně dodávek zbraní.

Již sedmnáct členských států Evropské unie prostřednictvím svých poslanců podpořilo výzvu k přehodnocení asociační dohody s Izraelem. Pro její skutečné naplnění je však nezbytný jednomyslný souhlas všech sedmadvaceti členských zemí. Dohody se pravděpodobně nepodaří dosáhnout zejména kvůli postojům Německa, Maďarska a České republiky.

Západní kritika tak zůstává v zásadě nedostatečná, a o vyjádřeních českých politických představitelů to platí dvojnásob. Spíše než současná podoba těchto vyjádření tak představuje jistou naději rostoucí trend kritických postojů, které mohou postupem času nabývat na síle.

Pro Gazu platí, že každá reakce přichází pozdě. Evropa má však stále čas zachovat se správně — a právě na tom může záviset celosvětová důvěra v mezinárodní pravidla, která si vytkla po druhé světové válce.