Ze soboty na neděli 18. května zhruba 160 milionů lidí z celého světa strávilo noc s televizní obrazovkou. Běžel 69. ročník soutěže Eurovision Song Contest, kterému skoro nikdo neřekne jinak než „Eurovize“. Kombinací hlasů odborných porot a publika vyhrál rakouský zpěvák Johannes Pietsch alias JJ.

Jeho vyzyvatelkou na druhém místě byla izraelská zpěvačka Juval Raphaelová, která obdržela suverénně nejvíce diváckých bodů. To je poněkud zvláštní, když na streamovacích hudebních platformách její píseň není ani v nejposlouchanější desítce mezi letošními uchazeči. Její úspěch už není tolik zvláštní, když se člověk podívá na to, jak moc Izraeli záleží na tom, aby reprezentant tohoto státu Eurovizi vyhrál nebo v ní aspoň výrazně uspěl.

Na začátku je potřeba říct jedno: Eurovize je důležitá. V českých zemích už to nezpochybňuje tolik lidí, jako když se Česká televize do soutěže v roce 2015 vrátila — každý stát v pořadu totiž zastupuje jeho veřejnoprávní vysílací služba. Přesto má klání mnohdy pověst jakési absurdní kýčovité frašky, která nikoho příliš nezajímá.

Tento obrázek se rozpadne, jakmile člověk překročí hranice do zemí, jež se soutěže účastní dlouhodobě. Mladí i staří si pamatují písně mnoho let dozadu, spojují si s různými ročníky a účastnickými zeměmi silné emoce, nadšeně spekulují o tom, jak to asi dopadne letos. Eurovize se zpravidla koná v květnu v podobné době jako mistrovství světa v hokeji — a právě k němu je vhodné ji přirovnat. Obojí dokáže naplnit stadiony a náměstí napříč Evropou, jde jen o jiné cílové skupiny.

Není klišé říct, že tato soutěž spojuje lidi napříč národy. Vítěz sice jen málokdy přetaví svůj triumf v komerční úspěch — jako švédská kapela ABBA, ale třeba i italská skupina Måneskin, která vyhrála před čtyřmi lety — přesto země, kterým se v Eurovizi daří, získávají mezinárodní sympatie, které mohou v případě potřeby přeměnit v politický kapitál.