Ze soboty na neděli 18. května zhruba 160 milionů lidí z celého světa strávilo noc s televizní obrazovkou. Běžel 69. ročník soutěže Eurovision Song Contest, kterému skoro nikdo neřekne jinak než „Eurovize“. Kombinací hlasů odborných porot a publika vyhrál rakouský zpěvák Johannes Pietsch alias JJ.

Jeho vyzyvatelkou na druhém místě byla izraelská zpěvačka Juval Raphaelová, která obdržela suverénně nejvíce diváckých bodů. To je poněkud zvláštní, když na streamovacích hudebních platformách její píseň není ani v nejposlouchanější desítce mezi letošními uchazeči. Její úspěch už není tolik zvláštní, když se člověk podívá na to, jak moc Izraeli záleží na tom, aby reprezentant tohoto státu Eurovizi vyhrál nebo v ní aspoň výrazně uspěl.

Na začátku je potřeba říct jedno: Eurovize je důležitá. V českých zemích už to nezpochybňuje tolik lidí, jako když se Česká televize do soutěže v roce 2015 vrátila — každý stát v pořadu totiž zastupuje jeho veřejnoprávní vysílací služba. Přesto má klání mnohdy pověst jakési absurdní kýčovité frašky, která nikoho příliš nezajímá.

Tento obrázek se rozpadne, jakmile člověk překročí hranice do zemí, jež se soutěže účastní dlouhodobě. Mladí i staří si pamatují písně mnoho let dozadu, spojují si s různými ročníky a účastnickými zeměmi silné emoce, nadšeně spekulují o tom, jak to asi dopadne letos. Eurovize se zpravidla koná v květnu v podobné době jako mistrovství světa v hokeji — a právě k němu je vhodné ji přirovnat. Obojí dokáže naplnit stadiony a náměstí napříč Evropou, jde jen o jiné cílové skupiny.

Není klišé říct, že tato soutěž spojuje lidi napříč národy. Vítěz sice jen málokdy přetaví svůj triumf v komerční úspěch — jako švédská kapela ABBA, ale třeba i italská skupina Måneskin, která vyhrála před čtyřmi lety — přesto země, kterým se v Eurovizi daří, získávají mezinárodní sympatie, které mohou v případě potřeby přeměnit v politický kapitál.

Bez jakékoliv ironie je realistické říct, že Ukrajina získává v očích mnoha Evropanů sympatie i proto, že Ukrajinci jsou v Eurovizi vždycky dobří — jsou v historii jediní, kdo úplně pokaždé postoupil ze semifinále do hlavního sobotního pořadu. Jako kdyby pokaždé hráli o hokejové zlato, jen se měnili jejich soupeři.

Když se na finále hokeje nebo Eurovize díváte každý rok, vytvoříte si k takové zemi sympatie. A právě proto chce Izrael Eurovizi vyhrát stůj co stůj.

Vítězství v Eurovizi jako izraelská soft power

Izraelská vláda vede ničivou válku v Pásmu Gazy. Její ministři otevřeně říkají, že jim vůbec nezáleží na osudu odvlečených rukojmích a jejich cílem je destrukce celé oblasti. Paralelně zoufale bojují o mezinárodní přízeň. Spojenecké vztahy mohou být vrtošivé a podpora, již Izraeli poskytují západní země nyní, nemusí trvat navždy. Je zcela logické, že se stát v takové situaci uchýlí i k taktikám „měkkého“, kulturního boje. Jednou z front, kde se izraelští zástupci snaží vydobýt si zahraniční přízeň, je i Eurovize.

Nedělejme z toho konspirační teorii: berme doslova to, co představitelé Izraele říkají. Když Evropská vysílací unie (EBU) loni zvažovala Izrael diskvalifikovat, vložil se do věci jeho prezident s tím, že se „pokusí věc vyřešit“, a dodal, že jde o „věc politického významu“. Loni i letos na diváky mířily reklamy, aby pro Izrael hlasovali, a to po celém světě včetně newyorského Times Square. Placené výzvy k podpoře Raphaelové se objevovaly i v oficiálním přenosu letošního finále Eurovize na portálu YouTube.

Zejména v loňském roce byly sociální sítě plné příspěvků lidí, kteří uváděli, že Eurovizi sice jinak nesledují, ale tentokrát v hlasování podpoří Izrael, a to dvaceti z dvaceti možných SMS hlasů — a volali po tom, aby ostatní udělali totéž.

EBU nezveřejňuje přesné počty a strukturu diváckých hlasů. Víme však, že výsledek byl o víkendu šokem. Statistiky z online hudebních služeb ukazovaly, že izraelská píseň nebyla nijak zvlášť poslouchaná a populární, přesto moderátorky v závěru přenosu oznámily, že mezi diváky zvítězila a dostala od publika závratných 297 bodů.

Pro srovnání: rakouské skladbě, která nakonec vyhrála díky hlasům poroty, lidé dohromady dali 178 bodů. Favoriti ročníku naopak mnohdy vyšli naprázdno. Třeba písnička z Islandu, která je desátá nejposlouchanější, dostala mrzkých 33 diváckých bodů. A jak již zaznělo: vítězný Izrael přitom v první desítce poslechovosti vůbec nebyl.

Výsledek Izraele okamžitě oficiální státní kanál na síti X označil za důkaz „lásky a podpory“, přičemž nenápadně smísil rovinu písně a izraelského státu. Obdobně ministr zahraničí Gideon Sa’ar mluví o „drtivé podpoře“, kterou lidé Izraeli v soutěži projevili.

Izraelská vláda se může těšit z úspěchu, nám ostatním zůstává z letošního ročníku jen pachuť. Nebýt rozsáhlé kampaně, pravděpodobně by výsledky vypadaly úplně jinak. Je zjevné, že v příštím roce Izrael své úsilí ještě zintenzivní a tentokrát už skutečně vyhraje. V následujícím roce pak v souladu s tradicí soutěž uspořádá podle obrazu svého.

Eurovize není na světě od toho, aby dávala ekonomický smysl — stejně jako třeba olympiáda. Když ale víme, že soutěžící televizní organizace platí EBU nemalé poplatky za to, že se smí Eurovize účastnit, nabízí se dotaz: není to plýtvání penězi, když je vítěz známý rok předem?

Co přesně získá Česká televize a Česká republika tím, že bude dělat křoví další průměrné izraelské skladbě, která vyhraje jen proto, že je to politickým cílem její vlády? Jak se můžeme podívat do očí umělcům, kteří v Eurovizi soutěží, a říct jim, že jsou odsouzeni prohrát? Letošní český zástupce Adonxs ostatně možná už na situaci tratil — ze semifinále, jež ovládl Izrael, totiž nepostoupil jen poměrně těsně.

Soutěže se každoročně účastní i státy, jejichž politika nám nemusí být úplně příjemná. Kromě Izraele je to třeba Ázerbájdžán, do roku 2021 se účastnilo i Rusko. A kdyby bylo na EBU, účastnili by se Rusové dodnes! V první den invaze ruských vojsk v roce 2022 totiž organizace prohlásila, že Eurovize je přece apolitická soutěž a není na místě kohokoliv vylučovat. Teprve když členské země pohrozily, že odejdou ze soutěže nebo dokonce i ze společné organizace, EBU cukla a Rusko o den později vyloučila.

Česká televize a její partnerské organizace by nyní měly přistoupit ke stejnému kroku a chtít odchod Izraele ze soutěže. I kdyby nastotisíckrát nebyly kroky izraelské vlády v Gaze ostudné a zavrženíhodné, nedává žádný smysl dělat fíkový list propagandě jednoho státu. Je to finanční nesmysl a morální selhání.

Z různých důvodů se dá předpokládat, že ČT nic takového požadovat nebude. Od ČT samotné to proto musejí požadovat její diváci. Fanoušci písňového klání by měli dát televizi jasně najevo, že nastalá situace Eurovizi ničí. Prostředky na to jsou — bojkot, petice, demonstrace a další. Existují dokonce i organizace fanoušků soutěže, kteří by se mohli snadno aktivizovat. Bude však potřeba udělat odvážný krok: postavit se čelem k faktu, že v Eurovizi ve skutečnosti nejde jen o náplň volného času, která přináší jen a pouze radost. Jde o výsostné politikum.