Útok Hamásu 7. října 2023 zasadil Izraeli zdrcující ránu a zcela proměnil jeho tvář. Po kolosálním selhání izraelských bezpečnostních složek utrpěla země taktickou porážku, ovšem vzápětí se vzpamatovala a zahájila válečné tažení, jehož součástí bylo masové zabíjení, vyhánění obyvatelstva, obsazování území, atentáty a další operace, jako byl masový útok prostřednictvím pagerů v Libanonu.

Nechci se nyní zamýšlet nad hodnotou či důsledky násilných aktů takového typu, z nichž mnohé byly nemorální a protizákonné. Mnohem hlubší dopad totiž má zásadní posun morálky a hodnot, kterým si izraelské společnost od loňského 7. října prošla.

Je navíc velmi nepravděpodobné, že se z takovéto proměny svého charakteru Izrael ještě někdy vzpamatuje. Žádné vojenské vítězství už Izraeli nepomůže stát se znovu tím, čím býval před 7. říjnem.

Během celého uplynulého roku se izraelská společnost sjednotila kolem několika tezí. Za prvé si nalhává, že masakr 7. října se odehrál v naprostém vzduchoprázdnu a mimo veškerý kontext, jen kvůli údajné vrozené krvelačnosti a ukrutnosti Palestinců v Gaze.

Za druhé má izraelská společnost za to, že za masakr Hamásu na izraelských civilistech nesou kolektivně vinu všichni Palestinci.

Třetí teze pak plyne z předchozích dvou: po strašlivém masakru ze 7. října 2023 je Izraeli dovoleno vše. A nikdo nikde na světě nemá právo ho v tom zastavit.

Ve jménu práva na sebeobranu, které je zjevně vyhrazeno pouze Izraelcům, zatímco Palestinci na ně můžou rovnou zapomenout, smí Izrael rozpoutat ničím neomezovanou pomstu a trestnou výpravu za to, co mu Hamás udělal.

Ve jménu práva na sebeobranu může Izrael v Gaze vyhánět stovky tisíc lidí z jejich domovů, kam se dost možná nebudou moct nikdy vrátit; může hlava nehlava páchat nezměrné škody po celém území pásma Gazy a zabít více než čtyřicet tisíc lidí, včetně obrovského počtu žen a dětí.

Ve jménu údajného práva na sebeobranu může Izrael eliminovat vůdce Hamásu bez ohledu na jakékoli „vedlejší škody“ — které už dávno nejsou „vedlejší“. A zabíjet stovky lidí při úderech, které vydává za legitimní vojenské operace.

Barbarský diskurs

Vzhledem k bezprecedentnímu počtu obětí útoku 7. října měl Izrael pocit, že může odhodit veškerá pouta politické střízlivosti a legitimizovat barbarství jak v izraelské veřejné debatě, tak v počínání armády. Barbarství se stalo ospravedlnitelným a z veřejné debaty zmizela lidskost, ba co víc, samo vyjádření lidskosti se najednou začalo právně postihovat. Ne snad že by byl izraelský diskurz do té doby nějak zvlášť humánní a všímal si utrpení Palestinců — ale po 7. říjnu padly veškeré zábrany.

Začalo to kriminalizací jakéhokoli projevu soucitu, účasti, solidarity nebo jen bolesti tváří v tvář strašlivému trestání Gazy. Kdo něco takového vyjádří, je pokládán za zrádce. Izraelce vyjadřující soucit nebo lidství na sociálních sítích si policie předvolávala k výslechu. Někteří kvůli tomu přišli o zaměstnání.

Tato forma honu na čarodějnice postihla především palestinské občany Izraele, ale tvrdé reakce ze strany státních orgánů se dočkali i Židé projevující obyčejný lidský soucit. V podstatě se dá říct, že soucit byl v Izraeli postaven mimo zákon.

Lidé nesmějí vyjádřit soucit vůči Palestincům — dokonce ani vůči mrtvým, zraněným, vyhladovělým, zmrzačeným nebo osiřelým dětem. Ty všechny přece stíhá z rukou Izraele spravedlivý trest.

Kolektivní ztráta elementární lidskosti izraelské společnosti tváří v tvář utrpení Palestinců se dost možná ukáže jako nevratná. Že by Izrael po této válce dokázal znovu nabýt svou lidskost, je vysoce nepravděpodobné.

Ztráta lidskosti ve veřejném diskursu je silně nakažlivá a často smrtelná nemoc. Léčba je velmi náročná. Izrael ztratil zájem o to, co dělá Palestincům, prý si to zkrátka zaslouží — všichni, včetně žen, starců, nemocných, hladových, ba i mrtvých.

Izraelská média, která v uplynulém roce selhala skandálněji než kdy dříve, dobrovolně třímají prapor podněcování nenávisti, rozdmýchávání vášní a ztráty lidskosti, jen aby uspokojila své konzumenty. Sdělovací prostředky v Izraeli neukázaly svému publiku takřka nic z utrpení Palestinců v Gaze, místo toho jen omlouvaly a zastíraly projevy nenávisti, rasismu, ultranacionalismu a občas i barbarské krutosti vůči palestinské enklávě a jejímu obyvatelstvu.

Oslavy zabití Nasralláha

Když Izrael zabil sto lidí při bombardování školy v Gaza City, kde se ukrývaly tisíce vysídlených lidí, a zdůvodnil to tím, že budovu údajně využíval Hamás, většina izraelských médií se ani neobtěžovala o tom informovat.

Zabití stovky vysídlených lidí, včetně žen a dětí, není v Izraeli nijak novinářsky důležité ani hodné pozornosti. Nikoho ani nenapadlo protestovat, kriticky se ozvat nebo si jen položit otázku, zda je takový čin legitimní — vždyť koneckonců izraelská armáda označila to místo za útočiště Hamásu, tedy místo, kde je vše dovoleno.

Úplného dna však izraelská veřejná debata dosáhla bezprostředně po zabití vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha v Bejrútu. Izraelská média jásala — jinak se to nedá vyjádřit — nad jeho zabitím, a zcela přehlížela, že mnozí Libanonci za to zaplatili životem. Od kdy je smrt jakéhokoli člověka, byť by to byl váš nesmiřitelný úhlavní nepřítel, důvodem k oslavám?

Nasralláhova smrt vyvolala vlnu nadšených ovací. Když lidé veřejně s jásotem slaví něčí smrt a ke všeobecné radosti se připojují i všechna média a přiživují ji, výsledkem je barbarský diskurs.

Ráno po atentátu na Nasralláha kráčel reportér stanice Aruc 13, jedné z nejsledovanějších izraelských televizních stanic, v živém vstupu ulicemi severoizraelských měst a rozdával kolemjdoucím čokoládu. Ještě nikdy předtím se nestalo, aby se v televizním zpravodajství objevilo rozdávání sladkostí na oslavu atentátu.

Tohle bylo nové dno. Jiný novinář, mnohem prominentnější, který se sám prezentuje jako zastánce „umírněného středu“, napsal na síť X, dříve Twitter: „Nasralláh umřel ve svém doupěti rozmáčknutý jako ještěr… To sedí.“ — jako by on sám vlastníma rukama rozdrtil podzemní Nasralláhův bunkr. Jiní moderátoři si v živém vysílání připíjeli na jeho smrt arakem.

Tento barbarský nacionalismus se entuziasticky třepotal jako vlajka na stožáru — a Izrael slavil. Nacisté nazývali Židy krysami — a Nasralláh je v očích Izraelců „ještěrem“.

Ani míra zkázy a smrti, kterou v Bejrútu rozsévalo osmdesát bomb, na tom nic nezmění. Stovka nevinných, tisíc, třeba i šestnáct tisíc mrtvých dětí — nic z toho se nynějšího mentálního nastavení Izraelců už nedotkne.

Z anglického originálu War on Gaza: Israel has lost its humanity as it celebrates its power to kill vydaného internetovým magazínem Middle East Eye přeložila MAGDALENA JEHLIČKOVÁ.