V pořadu Události Komentáře České televize 14. 11. pronesl předseda Pražské židovské obce František Bányai mimo jiné, že požadavek na ukončení izraelských vojenských operací a stažení se z Gazy — tedy „Ceasefire now!“, jedno z klíčových hesel celosvětových demonstrací propalestinské solidarity — je sám o sobě v pořádku. Pokud ho ale někdo vylepí na zeď synagogy dejme tomu v Praze, je to antisemitismus.

Výrok, na který hned a vhodně zareagovala bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, stojí za pozornost. Dobře totiž ukazuje, jak složité je rozlišit, co není a co už je antisemitismus. Máme před sebou stále stejný problém skutečného antisemitismu a domnělého „antisemitismu“, mezi nimiž mnozí nedovedou rozlišovat, a někteří naopak tuto nejasnou hranici využívají ve svůj prospěch.

Když se válčí v Gaze, roste počet antisemitských i islamofobních útoků

Bányaiův výrok sděluje: my (čeští) Židé nemůžeme za válečné akce Izraele, netýkají se nás, a nemůžeme tedy být za ně obviňováni. Pokud tak někdo činí, projevuje se vůči nám antisemitsky. Zároveň naznačuje, že antisemitismus vlastně s politikou Izraele nesouvisí, ta je z tohoto pohledu pouhou záminkou, aby se mohlo projevit skryté a dřímající antisemitské zaměření.

Jenže to tak není. Ani v české židovské obci sice nechybějí hlasy kritické vůči izraelské okupační a válečné politice, byť jich je pochopitelně mnohem méně než třeba mezi židovskými komunitami ve Spojených státech — nebo v samotném Izraeli. Je ale třeba říci, že většina příslušníků české židovské obce postup Izraele podporuje nebo přinejmenším nijak nekritizuje. A proto se jich kritika způsobu, jakým Izrael dnes v Gaze a Libanonu válčí, týká.

A především je dobře zdokumentovaný fakt, že počet antisemitských incidentů vzrůstá při každé vojenské akci Izraele, které se v Gaze v posledních dvou dekádách odehrávají s železnou pravidelností. Při vojenských akcích, které se bez výjimky vyznačují velkou disproporcí mezi počtem zabitých na obou stranách a které jsou podstatnou částí světa vnímány jako nepřiměřené, bezohledné vůči civilnímu obyvatelstvu, či dokonce genocidní.

Co do postoje k izraelsko-palestinskému konfliktu se svět dnes ještě více než v jiných ohledech ostře štěpí na dvě části. Na globální Sever (spíše než Západ) a globální Jih zahrnující celý muslimský svět. Samozřejmě existují výjimky, jako třeba Irsko, kde jsou propalestinské sympatie založeny v hluboce zakořeněné zkušenosti brutálního britského kolonialismu.

To podstatné, co se vyjevilo při amsterdamských násilnostech, je střet těchto dvou světů. Pro Nizozemce původem z Maghrebu a obecně islámských zemí — ale třeba i subsaharské Afriky nebo jižní Asie — je zcela přirozené cítil sympatie k Palestincům, kteří zažívají akutní humanitární krizi, dlouhodobě žijí v situaci okupace, jsou po tisících zabíjeni moderní armádou stále doplňovanou ze zdrojů největší globální supervelmoci.

Nechápou a nikdy nebudou — a ani dost dobře nemohou — chápat převažující evropský pohled, silně zakořeněný zvláště v zemích, jako je Německo nebo právě Nizozemsko, pro nějž je centrální událostí celých dějin holokaust a antisemitismus je největším nebezpečím ze všech. A na druhé straně lépe než Evropané chápou, že Izrael je prostě jedním státem z mnoha, státem patřícím k bohatému Severu, státem, který má dnes svůj vlastní antisemitismus — protiarabský.

Budou vyvěšovat palestinské vlajky a identifikovat svoje (post)koloniální zápasy se zápasem Palestinců za osvobození z izraelské okupace. A v zemích, kde jsou velké komunity obyvatel tohoto původu — jako je právě Nizozemsko — bude dál docházet ke konfliktům vycházejícím z této zásadní různosti perspektiv. A bude k nim docházet zvláště v době, kdy se na Blízkém východě brutálně válčí.

Průběh událostí, ke kterým došlo v Amsterdamu v souvislosti se zápasem fotbalové Evropské ligy mezi Ajaxem a izraelským klubem Maccabi Tel Aviv, dobře shrnuje zpráva, kterou vydal 11. listopadu „trojúhelník“ amsterdamských představitelů — starostka města Femke Halsemová, policejní šéf René de Beukelaer a vrchní státní zástupce Peter Holla.

Samotný zápas byl správně vyhodnocen jako vysoce rizikový, protože fanoušci Maccabi jsou známí svými násilnými a extremistickými sklony, například vůči rivalskému „levicovému“ klubu Hapoel Tel Aviv. Jejich popěvky jsou plné násilí a rasismu vůči Arabům. V Amsterdamu pouze opět projevili své obecně známé postoje. Na násilí z jejich strany zareagovali násilníci naladění silně protiizraelsky.

Antiarabský rasismus a antisemitismus jsou dvě tváře jediného zla

První věc, která se — rozhodně v českém prostředí — příliš nezdůrazňuje, tedy je, že útoky, k nimž došlo po zápase, nebyly antisemitskými útoky na Izraelce kvůli tomu, že jsou Izraelci. Byly to antisemitské útoky na ty Izraelce, kteří se sami projevují antisemitsky a tím provokují antisemitismus druhé strany. Je totiž opravdu načase začít nazývat věci pravými jmény a klást rovnítko mezi antisemitismus a antiarabskou islamofobii. V podstatě jde o totéž.

Snad je možné se napříč názorovými rozdíly shodnout na tom, že veškeré násilí a diskriminující jednání založené na něčím původu a skupinové příslušnosti je odsouzeníhodné. Je opět dostatečně dobře doložené, že souběžně s nárůstem počtu antisemitských incidentů roste i počet incidentů islamofobních. A jediný způsob, jak proti oběma zlům či spíše dvěma tvářím zla jediného bojovat, je společně řešit jejich příčiny a potírat jejich projevy.

Proti tomuto zlu rozhodně nepomůže, když se například to, co se nyní v Amsterdamu odehrálo, označuje za pogrom. Oběti pogromu se totiž samy neprojevují násilně a nenapadají ty druhé. Když budeme projevy násilí takto nepřesným a zavádějícím pojmenováváním rozmělňovat, jen tím napomáháme skutečnému antisemitismu a všem jeho stejně zlotřilým sourozencům.

A napomáháme tím také politikům, jako je Geert Wilders a další napříč Evropou, kteří skvěle dovedou nabízet jednoduchá a lákavá, ve skutečnosti ale nereálná a nefunkční řešení složitých problémů, do nichž se jednotlivé evropské země vinou své politiky a ekonomického vývoje v minulých desetiletích a stoletích dostaly.

Problémy soužití komunit různého původu a také různé historické zkušenosti, sympatií a kulturních vzorců jsou reálné. Přehlížet a zlehčovat je se nevyplatí nejen politicky, ale především z lidskoprávního, z obecně lidského hlediska. Ale opravdu se nedají vyřešit otočením kola dějin nazpět k nějaké formě „konečného řešení“.

Asi nejlepší vyjádření, které jsem k amsterdamským násilnostem četl, je od zmíněného „trohúhelníku“ představitelů Amsterdamu. Dočteme se v něm mimo jiné, že Nizozemci židovského původu nemají větší právo na bezpečí než Nizozemci islámského zázemí, třeba původem z Maroka. Jako je jen jediné zlo, ať už se zrovna nazývá antisemitismus nebo islamofobní rasismus, je jen jediné, společné bezpečí.