Gaza: Šest tezí, o nichž už debatovat netřeba
Petr JedličkaVe sporech nad chováním Izraele a Hamásu se stále vracejí argumenty, které se v čase ukázaly jako zavádějící či neplatné. V zájmu zachování alespoň určité smysluplnosti diskuze je záhodno je jasně pojmenovat a příslušně s nimi pracovat.
Debaty ohledně izraelského tažení v Gaze se vedou po celou dobu jeho trvání a jistě se budou vést i nadále. Stále koneckonců nevíme, co izraelská vláda palestinské enklávě vlastně chystá — k dispozici jsou jen velmi obecné plány, kusé výroky a protiřečící si prohlášení. Do Gazy nejsou též stále vpouštěni novináři, a tak je obtížné něco spolehlivě prokázat.
V některých záležitostech nicméně už po třiadvaceti měsících operace celkem spolehlivě víme, jak se věci mají. Vývoj ukázal, že některá opakující se tvrzení jsou zavádějí nebo jednoduše vůbec neplatí. V zájmu zachování alespoň částečné smysluplnosti diskuze je záhodno tuto skutečnost reflektovat. Zde příklady šesti takovýchto tezí, o nichž už dnes debatovat netřeba.
1) Zabíjení civilistů 7. října byl akt odboje / Hamás při něm rozřezával a upaloval děti
Okolnosti útoku ze 7. října 2023 objasňovalo v minulých letech snad každé velké médium. Byla vedena také řada vyšetřování. V události samotné zůstává sice i přesto několik bílých míst, takřka všechna se ale týkají reakce izraelských bezpečnostních složek, případně sexuálního násilí. Jde-li o postup palestinských ozbrojenců, je zcela nesporné, že vedle přepadu izraelských základen a strážnic bylo cíleno také na civilisty. Povražděno jich bylo přes osm set, přičemž 344 z nich, tedy necelá polovina z civilních obětí, na tanečním festivalu Supernova v Negevské poušti.
Mezi oběťmi vraždění v napadených kibucech a aglomeracích najdeme i několik desítek thajských, nepálských, filipínských a kambodžských gastarbeiterů, čtyři Číňany a dva žadatele o azyl z Eritreje, u nichž muselo být na první pohled jasné, že nejde o izraelské občany. Cíleně zabito bylo též třináct dětí mladších čtrnácti let (přičemž dalších šest tohoto věku zahynulo týž den při hamáských raketových útocích) a dvacet pět seniorů starších osmdesáti let.
I když by se na další civilní oběti, čítající i asi 150 žen a sedmnáct dětí ve věku 14 až 17 let, aplikovala ta nejpokřivenější optika zahrnující do bezpečnostní hrozby například teenagery druhé strany, stále zůstane cíleně zabitých nezúčastněných příliš mnoho, než aby šlo mluvit o nějakých „chybách“ v rámci aktu protiizraelského odboje, jako to dělá Hamás a jeho obhájci.
Masakr civilistů ze 7. října byl útok teroristické povahy se vším všudy a ani v kontextu hrůz z dnešní Gazy či v kontextu jiných masakrů z izraelsko-palestinské historie by neměla do jakékoliv smysluplné debaty patřit jeho relativizace, natož obhajoba.
Na druhou stranu — mnozí ze skalních zastánců izraelské pozice se stále odvolávají na bestiální obrazy čtvrcených dětí, vytrhaných plodů či zaživa upalovaných, které se rozšířily krátce po útoku. Tyto zvířeckosti se už dávno podařilo izraelským novinářům vyvrátit a ví se i přesně, kdo byl u jednotlivých líčení jejich původcem. V českém prostředí to ostatně sumarizoval už před rokem na Voxpotu David Scharf.
Nebylo žádných čtyřicet sťatých dětí z kibucu Kfar Aza. Nebylo žádných osm svázaných a zapálených miminek z kibucu Beeri, o kterých vyprávěl plukovník Golan Vach. Nebyla žádná podřezaná nemluvňata a novorozeňata, o kterých mluvil Yossi Landau z organizace ZAKA sbírající pozůstatky zabitých.
Izraelské oficiální seznamy obětí jasně ukazují, že 7. října byla zabita jedna desetiměsíční holčička, a to v kibucu Beeri. Její rozostřená fotka na posteli v krvi pak obletěla svět. Dále zemřel jeden novorozenec, kterého přivedli 7. října na svět z těla teroristy zastřelené matky. A v kibucu Nir Oz byl zabit dvouletý chlapec. To je celý seznam obětí ze 7. října, které by mohly patřit mezi nemluvňata.
Spolu s ostatními pětatřiceti nezletilými a osmi stovkami dalších civilistů jde samozřejmě o odsouzeníhodnou hrůzu. Pravdivou váhu má ale sama o sobě. Její doprovázení vymyšlenými ďábelskými ornamenty šlo pochopit na podzim 2023, kdy se na něm podíleli i experti typu Ireny Kalhousové. Dnes, kdy už známe fakta, slouží jen zaslepencům, kteří v debatě nehledají pravdivou skutečnost.
2) Odpovědnost za vše padá na Hamás/Izrael, protože si začal
Teze o prvotním viníkovi a snaha řetězit jednotlivé jevy do kauzálních řad patří k izraelsko-palestinskému konfliktu od nepaměti a je důležitá pro pochopení celého kontextu. Pokud jde ale o současnou Gazu, debatu zpravidla znemožňuje.
Jde stejně tak dobře zkonstruovat řada, v níž všechno začíná volebním vítězstvím Hamásu a následným ovládnutím Gazy v roce 2007 anebo samotným 7. říjnem, jako řada vinoucí se až od britské zrady a prvního velkého vyhnání Palestinců na konci čtyřicátých let. Může se začít vyklizením izraelských osad v Gaze, jako je možné začít jejich výstavbou.
Na každý argument, že stávající utrpení v Gaze způsobil Hamás největším vražděním Židů od druhé světové války, čeká protiargument, že nebýt izraelského přístupu k Palestincům, nebylo by teroristického Hamásu — a obráceně.
Snažím se sledovat pouze diskuze, kde se diskutuje smysluplně. Přiznám se, že po přečtení kopnutí do Ireny Kalhousové jsem měl dost problém s deklarovanou nestranností autora. Bez uvažování o Gaze jako součásti širšího konfliktu na Blízkém Východě je hledání smysluplného řešení chozením v bludném kruhu. Jediné rozumné řešení v současné situaci je, aby se Izrael stáhl a do Gazy vstoupilo na několik měsíců několik tisíc vojáků arabských zemí, kteří zajistí odzbrojení Hamásu a dají šanci na vznik místní samosprávy, která nebude ohrožovat Izrael. Na to ovšem nejspíš není dost odvahy na žádné straně.
Můj zájem se týká spíše odpovědí na následující teze:
Hamás či jeho íránský sponzor dostali Izrael do situace bez rozumného řešení
Izrael odvádí špinavou práci za druhé
Izrael drží na uzdě Turecko, aby nezlikvidovalo Demokratickou Sýrii
na situaci v Gaze se podstatně podepsalo pokrytectví Západu a arabských zemí
jakýkoliv palestinský stát nemůže rozumně existovat bez úzké spolupráce s Izraelem
Izrael drží na uzdě Turecko?
To přece nemyslíte vážně
-- početnost zemi, ekonomický výkon, velikost armád a v tomto případě jejich srovnatelná výzbroj, kvalita diplomatického zázemí obou zemí; nemluvě o pochybnosti o tom, zda má či by mělo Turecko podobný záměr;
Vaše ostatní téze jsou nediskutovatelné, jednoznačně vycházejí předrozumného rozhodnutí o bílé a černé v konfliktu (a ony tam navíc, v tom Petr Jedlička naprostou pravdu, právě tyhle dvě barvy chybí).