Debaty ohledně izraelského tažení v Gaze se vedou po celou dobu jeho trvání a jistě se budou vést i nadále. Stále koneckonců nevíme, co izraelská vláda palestinské enklávě vlastně chystá — k dispozici jsou jen velmi obecné plány, kusé výroky a protiřečící si prohlášení. Do Gazy nejsou též stále vpouštěni novináři, a tak je obtížné něco bezpochybně prokázat.

V některých záležitostech nicméně už po třiadvaceti měsících operace celkem spolehlivě víme, jak se věci mají. Vývoj ukázal, že některá opakující se tvrzení jsou zavádějí nebo jednoduše vůbec neplatí. V zájmu zachování alespoň částečné smysluplnosti diskuze je záhodno tuto skutečnost reflektovat. Zde příklady šesti takovýchto tezí, o nichž už dnes debatovat netřeba.

1) Zabíjení civilistů 7. října byl akt odboje / Hamás při něm rozřezával a upaloval děti

Okolnosti útoku ze 7. října 2023 objasňovalo v minulých letech snad každé velké médium. Byla vedena také řada vyšetřování. V události samotné zůstává sice i přesto několik bílých míst, takřka všechna se ale týkají reakce izraelských bezpečnostních složek, případně sexuálního násilí. Jde-li o postup palestinských ozbrojenců, je zcela nesporné, že vedle přepadu izraelských základen a strážnic bylo cíleno také na civilisty. Povražděno jich bylo přes osm set, přičemž 344 z nich, tedy necelá polovina z civilních obětí, na tanečním festivalu Supernova v Negevské poušti.

Mezi oběťmi vraždění v napadených kibucech a aglomeracích najdeme i několik desítek thajských, nepálských, filipínských a kambodžských gastarbeiterů, čtyři Číňany a dva žadatele o azyl z Eritreje, u nichž muselo být na první pohled zřejmé, že nejde o izraelské občany. Cíleně zabito bylo též třináct dětí mladších čtrnácti let (přičemž dalších šest tohoto věku zahynulo týž den při hamáských raketových útocích) a dvacet pět seniorů starších osmdesáti let.

I když by se na další civilní oběti, čítající i asi 150 žen a sedmnáct dětí ve věku 14 až 17 let, aplikovala ta nejpokřivenější optika zahrnující do bezpečnostní hrozby například teenagery druhé strany, stále zůstane cíleně zabitých nezúčastněných příliš mnoho, než aby šlo mluvit o nějakých „chybách“ v rámci aktu protiizraelského odboje, jako to dělá Hamás a jeho obhájci.

Masakr civilistů ze 7. října byl útok teroristické povahy se vším všudy a ani v kontextu hrůz z dnešní Gazy či v kontextu jiných masakrů z izraelsko-palestinské historie by neměla do jakékoliv smysluplné debaty patřit jeho relativizace, natož obhajoba.

Na druhou stranu — mnozí ze skalních zastánců izraelské pozice se stále odvolávají na bestiální obrazy čtvrcených dětí, vytrhaných plodů či zaživa upalovaných, které se rozšířily krátce po útoku. Tyto zvířeckosti se už dávno podařilo izraelským novinářům vyvrátit a ví se i přesně, kdo byl u jednotlivých líčení jejich původcem. V českém prostředí to ostatně sumarizoval už před rokem na Voxpotu David Scharf.

Nebylo žádných čtyřicet sťatých dětí z kibucu Kfar Aza. Nebyla žádná nemluvňata upečená v troubě. Nebylo žádných osm svázaných a zapálených miminek z kibucu Beeri, o kterých vyprávěl plukovník Golan Vach. Nebyla žádná podřezaná novorozeňata, o kterých mluvil Yossi Landau z organizace ZAKA sbírající pozůstatky zabitých.

Izraelské oficiální seznamy obětí jasně ukazují, že 7. října byla zabita jedna desetiměsíční holčička, a to v kibucu Beeri. Její rozostřená fotka na posteli v krvi pak obletěla svět. Dále zemřel jeden novorozenec, kterého přivedli 7. října na svět z těla teroristy zastřelené matky. A v kibucu Nir Oz byl zabit dvouletý chlapec. To je celý seznam obětí ze 7. října, které by mohly patřit mezi nemluvňata.

Spolu s ostatními pětatřiceti nezletilými a osmi stovkami dalších civilistů jde samozřejmě o odsouzeníhodnou hrůzu. Pravdivou váhu má ale sama o sobě. Její doprovázení vymyšlenými ďábelskými ornamenty šlo pochopit na podzim 2023, kdy se na něm podíleli i experti typu Ireny Kalhousové. Dnes, kdy už známe fakta, slouží jen zaslepencům, kteří v debatě nehledají pravdivou skutečnost.

2) Odpovědnost za vše padá na Hamás/Izrael, protože si začal

Teze o prvotním viníkovi a snaha řetězit jednotlivé jevy do kauzálních řad patří k izraelsko-palestinskému konfliktu od nepaměti a je důležitá pro pochopení celého kontextu. Pokud jde ale o současnou Gazu, debatu zpravidla znemožňuje.

Jde stejně tak dobře zkonstruovat řada, v níž všechno začíná volebním vítězstvím Hamásu a následným ovládnutím Gazy v roce 2007 anebo samotným 7. říjnem, jako řada vinoucí se až od britské zrady a prvního velkého vyhnání Palestinců na konci čtyřicátých let. Může se začít vyklizením izraelských osad v Gaze, jako je možné začít jejich výstavbou.

Na každý argument, že stávající utrpení v Gaze způsobil Hamás největším vražděním Židů od druhé světové války, čeká protiargument, že nebýt izraelského přístupu k Palestincům, nebylo by teroristického Hamásu — a obráceně.

Příslušná tvrzení v dnešní debatě jsou spíš deklarováním vlastního pohledu než skutečným vysvětlením stávajícího dění a polemika s nimi bere prostor i čas. Ani jeden z výkladů přitom nenutí k decimaci civilistů a absenci humanitárních ohledů.

3) Izrael postupuje s maximálním ohledem na civilisty

Že by se Hamás staral o civilisty, nikdo netvrdí — jeho představitelé se ostatně nechali sami už v roce 2023 slyšet, že oni jsou tu od odboje a starat se má mezinárodní společenství a OSN. U izraelské armády je naopak teze o maximální ohleduplnosti k civilistům oficiálním komuniké a zvlášť po 7. říjnu ji popularizovala i u nás řada politiků a expertů.

Fakticky má daný argument podepírat praxe různých varování civilistům, že se bude v místě jejich bydliště útočit, snaha útoky co nejpřesněji cílit a zásada neupírat civilistům přístup k vodě, jídlu a elektrické energii — to vše i když existuje riziko, že z toho bude týt Hamás.

Realita po téměř dvou letech tažení je taková, že před izraelským bombardováním není bezpečno nikde v pásmu, snad s výjimkou nejnuznějších stanových táborů na plážích. Ohled se vyčerpal pokyny k evakuacím, které nicméně obdrželo postupně devadesát procent Gazanů.

Již v lednu bylo v pásmu poškozeno či zničeno šedesát procent všech budov. Během jara byly pak celé aglomerace srovnány se zemí, a to včetně škol, farem a další civilní infrastruktury — vždy s argumentem, že jsou zneužívány Hamásem.

Ohledně toho, kolik palestinských civilistů bylo Izraelci zabito a kolik neidentifikovaných těl zůstává stále pod troskami, se vedou spory. Číslo bude však jistě enormní — takřka určitě větší než 62 tisíc uváděných přímo z Gazy. Samostatnou otázkou je argument taktikou živých štítů ze strany Hamásu — zda jej při tolika zabitých ještě používat. Spolehlivě přitom už z roku 2024 víme, že Izrael svá vlastní omezení ohledně ohledů na civilisty při bombardování určených cílů rozvolnil.

Britský Guardian publikoval nyní v srpnu únik z izraelských vojenských archivů, dle něhož tvoří civilisté při tažení v Gaze 83 procent obětí. Před tím se pracovalo s odhady kolem padesáti procent, což byl už samo bezmála dvojnásobek průměru dvanáctileté války v Sýrii.

UNICEF v lednu 2025 evidoval v Gaze 14 500 zabitých dětí v Gaze, což je bezmála čtyřistanásobek počtu dětí, které byly zabity při teroristickém útoku Hamásu. Z vlastního Izraele zaznívá v tomto kontextu jen poukaz, že Hamás a další palestinské skupiny zneužívají děti jako bojovníky.

Jak upozorňuje americký vládní analytik Larry Lewis, vhodnými indikátory ohledu na civilisty nejsou ani tak deklarované zásady typu varování předem, ale spíš viditelné snahy reflektovat reálně se objevující problémy a upravovat podle toho postup. U izraelských sil něco takového moc vidět není — trend je spíš opačný.

Vedle popsaného rozsahu decimace a destrukce doplněného o rozvolnění ohledů stojí fakt, že Izrael za celou dobu tažení nebyl schopen — či ochoten — garantovat civilistům nějakou enklávu, již by skutečně nebombardoval či neostřeloval.

Množí se přitom i obvinění ze zločinů páchaných přímo cíleně na civilistech typu střelby do lidí při rozdělování jídla, systematického ničení příslušné zástavby či útoků typu double tap zasahujících nějaké místo a následně záchranáře či novináře, kteří na něj přispěchají.

Na veřejnost se mezitím dostávají výroky izraelských pohlavárů typu, že v případě nesplnění izraelských podmínek bude Gaza City „srovnána se zemí“ nebo že za každého jednoho Izraelce musí Palestinců padnout padesát.

Navzdory stále rozšířenějšímu sklonu rámovat tažení v Gaze jako genocidu se lze i dnes smysluplně přít, do jaké míry je popsané záměrem a co je případně motivací — zda jde například o nevybíravý nátlak či snahu o nezvratnou pacifikaci a odstrašení, nebo zda jsou zde klíčové kolonizační, ideonáboženské či opravdu až genocidní pohnutky.

Nelze ale už věrohodně hájit aktuální tažení jako ohleduplné k civilistům, natož ohleduplné „maximálně“ — nějak příkladně.

4) V Gaze je hlad, protože Hamás rozkrádá/blokuje pomoc

Popírání celkového nedostatku jídla a pitné vody v Gaze by mělo vylučovat z vážné debaty okamžitě. Hádání se o příliš nízkém počtu zemřelých, příliš malé vychrtlosti dětí či přílišné čistotě hrnců v hladových frontách je vskutku lepší nechat konspiračním zoufalcům.

Argument rozkrádání či rekvizic vpuštěného jídla je už pádnější. Letošní vyšetřování USAID sice neprokázalo systematickou snahu Hamásu potraviny rekvírovat, ale doložilo, že se dodávky v Gaze skutečně kradou. Něco podobného ukazují také čísla OSN a zjištění novinářů.

Aby však bylo co zrekvírovat či rozkrást, musí potraviny nejprve za hranice pásma proniknout. A zde je jádro problému. Z tvrdých dat sesbíraných na hraničních přechodech je totiž jasné, že Izrael vjezd dostatečného množství kamionů s pomocí soustavně blokuje. V extrémní podobě to dělal během jara. V částečné ale i dnes.

Kolik potravin je třeba do Gazy dodat k nasycení populace, je spočítáno už sedmnáct let. V současné situaci je k dosažení tohoto prahu potřeba vpustit do Gazy 500 až 600 kamionům s potravinami denně. Stále se ale nepouští více než několik stovek, a to nárazově, v „propustnější“ dny.

I kdyby nikdo nic nerekvíroval či nekradl a všechna vpuštěná pomoc se dostala k potřebným, stále by to nebylo dost na odvrácení hladu. Připočte-li se další utužování blokád, vyhlašování no-go zón, střelba do lidí na výdejních místech a náhrada distribuční sítě OSN výrazně řídší sítí americké Gaza Humanitarian Foundation (GHF), je nasnadě, proč i mainstreamová média dnes obviňují z hladu v Gaze především Izrael.

Že je v izraelské moci zastavit úplně všechny dodávky včetně vody a elektřiny, což trvale nedělá, je pravda. Faktem je také, že existují ještě mnohem krutější příklady využívání hladu jako zbraně typu nacistické blokády Leningradu v zimě 1942. Na nepravdivosti teze, že za hlad v Gaze může rozkrádání a blokování pomoci Hamásem, to ale nic nemění.

5) Vždyť by stačilo, kdyby propustili rukojmí

Tuto stále zaznívající tezi nelze bezezbytku vyvrátit a možná, že současná fáze konfliktu propuštěním zbývajících rukojmí skutečně jednou skončí. Dosavadní průběh tažení ale poměrně jednoznačně ukázal, že o rukojmí v první řadě určitě nejde. Uvnitř Izraele je to ostatně jeden z hlavních bodů opoziční kritiky a téma mnoha protinetanjahuovských demonstrací.

Hamás používá rukojmí při vyjednávání, když se snaží dosáhnout propuštění co největšího počtu palestinských vězňů, a to včetně prominentních. V případě hrozícího obklíčení izraelskými jednotkami ovšem neváhá unesené popravit.

Izrael příslušná jednání neodmítá a osvobození rukojmí vyhlašuje za jeden z cílů svých ofenziv. V rozhovorech se ale dlouze handrkuje a kvůli jiným otázkám neváhá z jednání odejít. Vojenské tažení navíc vede způsobem, že jeho vlastní unesení občané končí pod leteckými pumami nebo omylem zastřeleni izraelskými vojáky.

Jak připomíná v Haarecu Gideon Levy, takřka všichni dosud osvobození rukojmí se dostali na svobodu v rámci dohod o příměří, ne nějakých vojenských osvobozovacích operací. Z 251 unesených 7. října byla stovka propuštěna za týdenního klidu zbraní v listopadu 2023, 33 dalších pak za příměří letos v zimě. Jednasedmdesát unesených v Gaze zemřelo. Naživu v zajetí jich dosud zůstává asi dvacet.

Ministr financí Smotrič mezitím otevřeně říká, že „osvobození rukojmí ten hlavní cíl není“. A sám premiér Netanjahu se dušuje, že válka „v žádném případě“ neskončí, dokud nebude poražen celý Hamás — ať už to znamená cokoliv.

6) Izrael bojuje o svou existenci

Rámování stávajícího dění jako izraelského existenčního zápasu je časté jak v samotném Izraeli, tak například v USA. Uchylují se k němu i stoupenci Izraele u nás. V příslušných kruzích stále přežívá představa jediné demokracie na Blízkém východě a výspy západní civilizace v Arabském moři, kterou se všichni okolo snaží zlikvidovat.

V dějinách byly okamžiky, kdy se dalo o něčem takovém diskutovat. Současnost k nim ale nepatří. Od října 2023 dokázal Izrael postupně nejen zlomit vojenskou moc Hamásu, ale i spektakulární akcí pacifikovat Hizballáh a následně celou severní hranici, vytvořit si nárazníkové pásmo v Sýrii a nakonec i pokořit Írán.

V důsledku toho, jak zachází s Gazou, se zhoršil jeho obraz ve světě. Nebyly na něj však uvaleny jakékoliv citelnější sankce, a rovněž jeho vztahy se Saúdskou Arábií či Egyptem zůstávají prakticky neměnné.

Ani palestinský Západní břeh nepropukl v povstání, jak se předpokládalo. Pozice Izraele je dnes tak silná, že si troufá souběžně s ofenzívou v Gaze na mohutné rozšiřování ilegálních osad, další tříštění palestinského území, a dokonce i úvahy o anexích. Jediný stát, který se Izraeli dnes otevřeně staví, je chudičký a válkou zničený Jemen, jemuž je ale Izrael schopen jediným úderem zlikvidovat premiéra.

Možná, že poškozená pověst a hrůzy z Gazy jednou Izrael doženou, až bude ve světě vládnout nová generace. Jeho aktuální míra ohrožení je ale nejnižší za desítky let, možná i za celou dobu jeho existence.