Debaty ohledně izraelského tažení v Gaze se vedou po celou dobu jeho trvání a jistě se budou vést i nadále. Stále koneckonců nevíme, co izraelská vláda palestinské enklávě vlastně chystá — k dispozici jsou jen velmi obecné plány, kusé výroky a protiřečící si prohlášení. Do Gazy nejsou též stále vpouštěni novináři, a tak je obtížné něco bezpochybně prokázat.

V některých záležitostech nicméně už po třiadvaceti měsících operace celkem spolehlivě víme, jak se věci mají. Vývoj ukázal, že některá opakující se tvrzení jsou zavádějí nebo jednoduše vůbec neplatí. V zájmu zachování alespoň částečné smysluplnosti diskuze je záhodno tuto skutečnost reflektovat. Zde příklady šesti takovýchto tezí, o nichž už dnes debatovat netřeba.

1) Zabíjení civilistů 7. října byl akt odboje / Hamás při něm rozřezával a upaloval děti

Okolnosti útoku ze 7. října 2023 objasňovalo v minulých letech snad každé velké médium. Byla vedena také řada vyšetřování. V události samotné zůstává sice i přesto několik bílých míst, takřka všechna se ale týkají reakce izraelských bezpečnostních složek, případně sexuálního násilí. Jde-li o postup palestinských ozbrojenců, je zcela nesporné, že vedle přepadu izraelských základen a strážnic bylo cíleno také na civilisty. Povražděno jich bylo přes osm set, přičemž 344 z nich, tedy necelá polovina z civilních obětí, na tanečním festivalu Supernova v Negevské poušti.

Mezi oběťmi vraždění v napadených kibucech a aglomeracích najdeme i několik desítek thajských, nepálských, filipínských a kambodžských gastarbeiterů, čtyři Číňany a dva žadatele o azyl z Eritreje, u nichž muselo být na první pohled zřejmé, že nejde o izraelské občany. Cíleně zabito bylo též třináct dětí mladších čtrnácti let (přičemž dalších šest tohoto věku zahynulo týž den při hamáských raketových útocích) a dvacet pět seniorů starších osmdesáti let.

I když by se na další civilní oběti, čítající i asi 150 žen a sedmnáct dětí ve věku 14 až 17 let, aplikovala ta nejpokřivenější optika zahrnující do bezpečnostní hrozby například teenagery druhé strany, stále zůstane cíleně zabitých nezúčastněných příliš mnoho, než aby šlo mluvit o nějakých „chybách“ v rámci aktu protiizraelského odboje, jako to dělá Hamás a jeho obhájci.

Masakr civilistů ze 7. října byl útok teroristické povahy se vším všudy a ani v kontextu hrůz z dnešní Gazy či v kontextu jiných masakrů z izraelsko-palestinské historie by neměla do jakékoliv smysluplné debaty patřit jeho relativizace, natož obhajoba.

Na druhou stranu — mnozí ze skalních zastánců izraelské pozice se stále odvolávají na bestiální obrazy čtvrcených dětí, vytrhaných plodů či zaživa upalovaných, které se rozšířily krátce po útoku. Tyto zvířeckosti se už dávno podařilo izraelským novinářům vyvrátit a ví se i přesně, kdo byl u jednotlivých líčení jejich původcem. V českém prostředí to ostatně sumarizoval už před rokem na Voxpotu David Scharf.

Nebylo žádných čtyřicet sťatých dětí z kibucu Kfar Aza. Nebyla žádná nemluvňata upečená v troubě. Nebylo žádných osm svázaných a zapálených miminek z kibucu Beeri, o kterých vyprávěl plukovník Golan Vach. Nebyla žádná podřezaná novorozeňata, o kterých mluvil Yossi Landau z organizace ZAKA sbírající pozůstatky zabitých.

Izraelské oficiální seznamy obětí jasně ukazují, že 7. října byla zabita jedna desetiměsíční holčička, a to v kibucu Beeri. Její rozostřená fotka na posteli v krvi pak obletěla svět. Dále zemřel jeden novorozenec, kterého přivedli 7. října na svět z těla teroristy zastřelené matky. A v kibucu Nir Oz byl zabit dvouletý chlapec. To je celý seznam obětí ze 7. října, které by mohly patřit mezi nemluvňata.

Spolu s ostatními pětatřiceti nezletilými a osmi stovkami dalších civilistů jde samozřejmě o odsouzeníhodnou hrůzu. Pravdivou váhu má ale sama o sobě. Její doprovázení vymyšlenými ďábelskými ornamenty šlo pochopit na podzim 2023, kdy se na něm podíleli i experti typu Ireny Kalhousové. Dnes, kdy už známe fakta, slouží jen zaslepencům, kteří v debatě nehledají pravdivou skutečnost.

2) Odpovědnost za vše padá na Hamás/Izrael, protože si začal

Teze o prvotním viníkovi a snaha řetězit jednotlivé jevy do kauzálních řad patří k izraelsko-palestinskému konfliktu od nepaměti a je důležitá pro pochopení celého kontextu. Pokud jde ale o současnou Gazu, debatu zpravidla znemožňuje.

Jde stejně tak dobře zkonstruovat řada, v níž všechno začíná volebním vítězstvím Hamásu a následným ovládnutím Gazy v roce 2007 anebo samotným 7. říjnem, jako řada vinoucí se až od britské zrady a prvního velkého vyhnání Palestinců na konci čtyřicátých let. Může se začít vyklizením izraelských osad v Gaze, jako je možné začít jejich výstavbou.

Na každý argument, že stávající utrpení v Gaze způsobil Hamás největším vražděním Židů od druhé světové války, čeká protiargument, že nebýt izraelského přístupu k Palestincům, nebylo by teroristického Hamásu — a obráceně.

Příslušná tvrzení v dnešní debatě jsou spíš deklarováním vlastního pohledu než skutečným vysvětlením stávajícího dění a polemika s nimi bere prostor i čas. Ani jeden z výkladů přitom nenutí k decimaci civilistů a absenci humanitárních ohledů.

3) Izrael postupuje s maximálním ohledem na civilisty

Že by se Hamás staral o civilisty, nikdo netvrdí — jeho představitelé se ostatně nechali sami už v roce 2023 slyšet, že oni jsou tu od odboje a starat se má mezinárodní společenství a OSN. U izraelské armády je naopak teze o maximální ohleduplnosti k civilistům oficiálním komuniké a zvlášť po 7. říjnu ji popularizovala i u nás řada politiků a expertů.

Fakticky má daný argument podepírat praxe různých varování civilistům, že se bude v místě jejich bydliště útočit, snaha útoky co nejpřesněji cílit a zásada neupírat civilistům přístup k vodě, jídlu a elektrické energii — to vše i když existuje riziko, že z toho bude týt Hamás.

Realita po téměř dvou letech tažení je taková, že před izraelským bombardováním není bezpečno nikde v pásmu, snad s výjimkou nejnuznějších stanových táborů na plážích. Ohled se vyčerpal pokyny k evakuacím, které nicméně obdrželo postupně devadesát procent Gazanů.

Již v lednu bylo v pásmu poškozeno či zničeno šedesát procent všech budov. Během jara byly pak celé aglomerace srovnány se zemí, a to včetně škol, farem a další civilní infrastruktury — vždy s argumentem, že jsou zneužívány Hamásem.

Ohledně toho, kolik palestinských civilistů bylo Izraelci zabito a kolik neidentifikovaných těl zůstává stále pod troskami, se vedou spory. Číslo bude však jistě enormní — takřka určitě větší než 62 tisíc uváděných přímo z Gazy. Samostatnou otázkou je argument taktikou živých štítů ze strany Hamásu — zda jej při tolika zabitých ještě používat. Spolehlivě přitom už z roku 2024 víme, že Izrael svá vlastní omezení ohledně ohledů na civilisty při bombardování určených cílů rozvolnil.

Britský Guardian publikoval nyní v srpnu únik z izraelských vojenských archivů, dle něhož tvoří civilisté při tažení v Gaze 83 procent obětí. Před tím se pracovalo s odhady kolem padesáti procent, což byl už samo bezmála dvojnásobek průměru dvanáctileté války v Sýrii.

UNICEF v lednu 2025 evidoval v Gaze 14 500 zabitých dětí v Gaze, což je bezmála čtyřistanásobek počtu dětí, které byly zabity při teroristickém útoku Hamásu. Z vlastního Izraele zaznívá v tomto kontextu jen poukaz, že Hamás a další palestinské skupiny zneužívají děti jako bojovníky.

Jak upozorňuje americký vládní analytik Larry Lewis, vhodnými indikátory ohledu na civilisty nejsou ani tak deklarované zásady typu varování předem, ale spíš viditelné snahy reflektovat reálně se objevující problémy a upravovat podle toho postup. U izraelských sil něco takového moc vidět není — trend je spíš opačný.

Vedle popsaného rozsahu decimace a destrukce doplněného o rozvolnění ohledů stojí fakt, že Izrael za celou dobu tažení nebyl schopen — či ochoten — garantovat civilistům nějakou enklávu, již by skutečně nebombardoval či neostřeloval.

Množí se přitom i obvinění ze zločinů páchaných přímo cíleně na civilistech typu střelby do lidí při rozdělování jídla, systematického ničení příslušné zástavby či útoků typu double tap zasahujících nějaké místo a následně záchranáře či novináře, kteří na něj přispěchají.

Na veřejnost se mezitím dostávají výroky izraelských pohlavárů typu, že v případě nesplnění izraelských podmínek bude Gaza City „srovnána se zemí“ nebo že za každého jednoho Izraelce musí Palestinců padnout padesát.

Navzdory stále rozšířenějšímu sklonu rámovat tažení v Gaze jako genocidu se lze i dnes smysluplně přít, do jaké míry je popsané záměrem a co je případně motivací — zda jde například o nevybíravý nátlak či snahu o nezvratnou pacifikaci a odstrašení, nebo zda jsou zde klíčové kolonizační, ideonáboženské či opravdu až genocidní pohnutky.

Nelze ale už věrohodně hájit aktuální tažení jako ohleduplné k civilistům, natož ohleduplné „maximálně“ — nějak příkladně.

4) V Gaze je hlad, protože Hamás rozkrádá/blokuje pomoc