Přední britský židovský novinář nedávno hovořil o dilematu, jemuž Izrael čelí tváří v tvář rostoucímu počtu obětí v Gaze. „Pokud se na to díváme z humanitárního pohledu,“ řekl, „je to katastrofa.“

Pak nicméně dodal, že je třeba vzít v potaz, co udělaly Spojené státy po 11. září. Američané vpadli do Iráku, během tří let tam pak zabili dvě stě tisíc lidí (podle jeho údajů). A Britové za druhé světové? „Vybombardovali Drážďany. Upálili pětadvacet tisíc civilistů zaživa,“ řekl.

Je nasnadě, co se pokoušel sdělit — můžete si to poslechnout v našem podcastu Media Confidential. Izrael byl brutálně napaden a nehodlá se nechat poučovat zeměmi, které v obdobné situaci — ať už slavně či neslavně — odpověděly hrubou pomstychtivou silou.

Protiargument, jejž můžeme vznášet z pohodlí odstupu, zní, že jak Irák, tak Drážďany jistě nepatří mezi příklady, které by mohl chtít kdokoli následovat jako vzory pro rozbombardování ještě o mnoho menšího území Gazy. Jen nemnozí jsou nyní ochotni hájit, co se dělo v Iráku v odpovědi na 11. září. A kocovina z bombardování Drážďan přišla už po několika týdnech — Churchill si dal velmi záležet na tom, aby jemu osobně za to nebylo možné přičíst žádnou odpovědnost.

Nespočet válečných publikací či pamětí účastníků vyslovilo hluboké znechucení nad bombardováním německých měst a obcí v roce 1945, jež přinášelo zmar a smrt nevinným lidem v měřítku, jež svět předtím viděl jen vzácně, pokud vůbec. Hrůza v Drážďanech nastala jen osm let poté, co Picasso namaloval svou Guernicu, obraz reagující na bombardování prastarého baskického města fašisty, jež přineslo smrt šestnácti stovkám civilistů, především ženám a dětem. Byl to počátek nového a systematického způsobu vedení války proti civilistům: Liverpool, Londýn a Drážďany patří k jeho prvním mezníkům.