Přední britský židovský novinář nedávno hovořil o dilematu, jemuž Izrael čelí tváří v tvář rostoucímu počtu obětí v Gaze. „Pokud se na to díváme z humanitárního pohledu,“ řekl, „je to katastrofa.“

Pak nicméně dodal, že je třeba vzít v potaz, co udělaly Spojené státy po 11. září. Američané vpadli do Iráku, během tří let tam pak zabili dvě stě tisíc lidí (podle jeho údajů). A Britové za druhé světové? „Vybombardovali Drážďany. Upálili pětadvacet tisíc civilistů zaživa,“ řekl.

Je nasnadě, co se pokoušel sdělit — můžete si to poslechnout v našem podcastu Media Confidential. Izrael byl brutálně napaden a nehodlá se nechat poučovat zeměmi, které v obdobné situaci — ať už slavně či neslavně — odpověděly hrubou pomstychtivou silou.

Protiargument, jejž můžeme vznášet z pohodlí odstupu, zní, že jak Irák, tak Drážďany jistě nepatří mezi příklady, které by mohl chtít kdokoli následovat jako vzory pro rozbombardování ještě o mnoho menšího území Gazy. Jen nemnozí jsou nyní ochotni hájit, co se dělo v Iráku v odpovědi na 11. září. A kocovina z bombardování Drážďan přišla už po několika týdnech — Churchill si dal velmi záležet na tom, aby jemu osobně za to nebylo možné přičíst žádnou odpovědnost.

Nespočet válečných publikací či pamětí účastníků vyslovilo hluboké znechucení nad bombardováním německých měst a obcí v roce 1945, jež přinášelo zmar a smrt nevinným lidem v měřítku, jež svět předtím viděl jen vzácně, pokud vůbec. Hrůza v Drážďanech nastala jen osm let poté, co Picasso namaloval svou Guernicu, obraz reagující na bombardování prastarého baskického města fašisty, jež přineslo smrt šestnácti stovkám civilistů, především ženám a dětem. Byl to počátek nového a systematického způsobu vedení války proti civilistům: Liverpool, Londýn a Drážďany patří k jeho prvním mezníkům.

Dobří přátelé se vyznačují tím, že s vámi mluví upřímně. Proto ti, kdo přejí Izraeli dobré, mají svého druhu povinnost postavit se na odpor vůči části rétoriky a rozhodnutí, jež se tam nyní prosazují ze zaslepeného hněvu. A měli by mít možnost tak činit, aniž by byli viněni z toho, že se tím staví na něčí stranu.

Poslední dni nemohu přestat myslet na článek, který ani ne před týdnem napsal sloupkař New York Times Thomas Friedman. Jmenoval se „Izrael se chystá spáchat strašlivou chybu“. Friedmana, který je zřejmě vůbec nejvlivnějším novinářem píšícím o mezinárodní politice na světě, čtu už mnoho let. Ještě nikdy jsem v jeho psaní nezaznamenal takovouto naléhavost.

„Jde o čas,“ napsal. „Ještě nikdy jsem nepsal článek s takovouto naléhavostí, poněvadž jsem se ještě nikdy v životě tolik nebál, že se věci mohou zcela vymknout kontrole způsobem, který nenapravitelně poškodí Izrael, zájmy Spojených států, Palestince, ohrozí všechny židy bez ohledu na to, kde žijí, a otřese celým světem,“ píše. V tom tkví geopolitické důvody přátel Izraele, kteří jsou zhrozeni odpornými a neomluvitelnými událostmi 7. října, proč jej nabádají ke zdrženlivosti v Gaze.

Mám však za to, že většina lidí nepřemýšlí v geopolitických kategoriích. Možná přemýšlejí mnohem spontánnějším, prostě lidským způsobem o tom, co za hrůzy se děje lidem na kusu země, který má sotva rozlohu malého ostrova, kde se dva a půl milionu lidí, z nichž polovině ještě nebylo osmnáct let, pokouší uniknout bombám, přičemž nemají přístup k vodě, potravě, palivům či lékům.

Moderní polarizace politické debaty nás vede k přesvědčení, že se musíme vyhraněně postavit na jednu stranu konfliktu. Myslím, že tomu tak není. Mám za to, že lidé, kteří jsou do hloubky duše otřeseni tím, co nyní vidí v Gaze, byli úplně stejně znechuceni ukrutnostmi, jež páchal Hamás 7. října.

Není to situace buď-anebo. Možná už si to — opožděně — uvědomuje i Keir Starmer.

Deset dní po útoku Hamásu deník Telegraph — což jsou dokonce i dnes po většinu času střízlivé noviny — věnoval většinu své titulní strany varování, psanému bulvárními titulky, před fotografií mrtvého izraelského batolete, kterou zveřejňoval na třetí straně. „Je to obrázek,“ tvrdili, „který vydá za milion slov“.

Byla to skutečně srdceryvná fotografie. Ale za pět sekund jsem v tentýž den na sociálních sítích narazil na podobně nezapomenutelný obraz. Viděl jsem ohořelé tělíčko dítěte, už bez několika končetin, dovezeného do jedné z nemocnic v Gaze. Mělo to také vydat za milion slov?

Mám tedy za to, že se lidé nyní pokoušejí sladit několik obtížně propojitelných tezí. Jsou znechuceni Hamásem a jeho sadistickými a nenávistí prodchnutými útoky ze 7. října. Stojí za Izraelem a jeho právem na obranu. Přejí si rozdrcení Hamásu.

Současně je jim nevolno z masakrování civilistů v Gaze a z toho, že se lidem tam odpírá základní humanitární pomoc. Nevědí, jak se zbavit Hamásu, aniž by se přitom povraždily tisíce nevinných Palestinců — počty zabitých se už nyní blíží k deseti tisícům.

Přejí si, aby skončilo bombardování, a přejí si propuštění rukojmích. A pravděpodobně se domnívají, že by Izrael v této své kritické chvíli neměl být v rukou Bibiho Netanjahua.

A taky si přejí mít svobodu o tomto všem bez obav mluvit. A nechtějí být zaháněni do kouta, jako lidé „Pro-tamto“ či „Proti-tomuto“, protože zastávají některé z výše uvedených názorů, anebo třebas i nějaké zcela jiné.

V Gaze jsem ve svém životě strávil jeden jediný den, zhruba před dvaceti lety. Už tehdy jsem ji pokládal za místo plné napětí a utrpení. Zorientovat se tam mi tehdy pomáhala mladá žena jménem Ghada Agílová. Vzpomínám si, jak mě tehdy fascinoval její ledový klid v situaci, když kousek od nás vybuchovaly bomby.

Ghada je dnes hostující profesorkou na univerzitě v kanadské Albertě; je jednou z těch šťastlivců, kterým se podařilo z Gazy uniknout. Před pár dny se Ghada dověděla, že mnoho členů rodiny jejího manžela bylo zabito při útoku Izraele na Chán Júnis. Další útoky Izraele srovnaly se zemí blok domů na jihu Gazy, kde měla obydlí její rodina. Měla to být bezpečnější zóna. I Ghada je dnes zaslepená hněvem.

Nejsem tak moudrý, abych věděl, jak de-eskalovat konflikt takovéto intenzity. Ale jsem vděčný za politiky, kteří se nestaví ani na jednu stranu. A docela jistě vím, že žádný obrázek mrtvého dítěte nemá cenu milionu slov.

Z anglického originálu Don’t fall into the trap of ‘picking sides’ over Gaza publikovaného časopisem Prospect přeložil JAKUB PATOČKA.