Zprávám o apokalyptické situaci v Pásmu Gazy a devastačních důsledcích izraelského tažení se u nás věřívá jen napůl. Důvodů je více a některé jsou i oprávněné. Zvláště často nicméně padá námitka, že zdroje předkládající příslušný obraz nekriticky přebírají informace od úředníků, zpravodajů či organizací, které v Gaze působí pod přímou nebo nepřímou kontrolou Hamásu.

Typickým příkladem je informace o 22 tisících Palestincích zabitých izraelskými silami během tří dosavadních měsíců operace. Jedná se totiž o statistiku palestinského ministerstva zdravotnictví v Gaze, které Hamás přímo ovládá.

Na druhé straně není samozřejmě radno přebírat nekriticky ani oficiální izraelské výklady. Co tedy říci o dnešní situaci v Gaze s alespoň relativní jistotou? Naštěstí existuje hned několik zdrojů, které umožňují udělat si propagandou nezatížený obrázek.

Za prvé, je zde analýza dat nasnímaných družicemi. Systematicky ji už od října provádějí například Corey Scher z newyorské CUNY a Jamon Van Den Hoek z Oregon State University. Jejich závěry se již pravidelně objevují v produkci největších zpravodajských servisů, příkladně BBC nebo AP.

Ve svém posledním výstupu ze 24. prosince Van Den Hoek a Scher shrnují, že v severní části Pásma bylo zničeno nebo viditelně poškozeno 67 až 80 procent všech stojících budov, ve střední části 23 až 42 procent a v jižní části 15 až 22 procent.

Nástroje pro příslušný typ analýzy jsou volně k dispozici. Dlouhodobě je využívají také kupříkladu newyorské Timesy či Wall Street Journal.

Spolehlivě lze s jejich pomocí prokázat aktuálně zničení či vážné poškození asi poloviny bytových jednotek v celém Pásmu, přičemž zdroje stranící Palestincům hovoří až o 70 procentech. Důležité je zde mít na paměti, že nejzničenější Gaza City na severu bylo osídleno výrazně hustěji než zástavby na jihu.

Padesátiprocentní zničení městské zástavby je přibližně rozsah destrukce, který byl zaznamenán v páteřních městech Německa za 2. světové války. Například v syrských městech byla během horké fáze vnitřního konfliktu v letech 2012 až 2017 zničena asi třetina bytových jednotek.

Druhým typem kýženého zdroje informací o situaci v Gaze nezatíženého propagandou jsou oficiální zprávy a analýzy vzniklé v administrativách zemí, jež stojí tradičně za jednou stranou konfliktu, a přesto v daném materiálu popírají její aktuální válečný narativ.

Nejznámější takovým příkladem je aktuálně analýza z dílny amerických tajných služeb, která k 7. prosinci, tedy k začátku třetího měsíce tažení, konstatuje, že 40 až 45 procent izraelských raket a bomb svržených na Gazu bylo tzv. hloupých, tedy ne přesně cílených.

Tyto dvě skutečnosti, tedy velikost zničené plochy a podíl nezacíleného bombardování, jsou pro výklad celého dění zcela zásadní. Není pak potřeba se už ani tolik přít nad materiály typu studie Jagila Levyho, který dopočítává, že 61 procent obětí jsou v Gaze civilisté, avšak spornou metodologií, či investigace webů +972 a Local Call, která rozkrývá značné rozvolnění zábran ohledně ochrany civilistů pro stávající operaci, ovšem s odvoláním na anonymní zdroje.

Skutečně důslednému prověřování počtu zabitých a ověřování jejich identity se mimochodem věnuje například projekt Casualty Recorders Network, v němž zástupci zapojených organizací přímo na zasažených místech zjišťují, jak to s tou kterou obětí bylo.

Podle Emily Trippové, ředitelky britské Airwars, která v rámci Casualty Recorders Network působí, potrvá ještě velice dlouho, než budeme úplný počet obětí z Gazy znát — nezávisle prověřit se zatím podařilo několik stovek. Při zkusmém prověření cca stovky osob ze seznamu sedmi tisíc obětí, který Hamás publikoval na konci října, ale prý její organizace objevila jen jednu chybu.

Informace z agentur OSN

Za třetí máme k situaci v Gaze k dispozici monitoring agentur OSN, který koordinuje OCHA, Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí. Výstupy OSN k situaci v Gaze a palestinské otázce bývají někdy kritizovány jako předpojaté, OCHA však ve svém monitoringu jednotlivé informace pečlivě zdrojuje, a tak lze rozlišovat.

Z updatu k 5. lednu se dá například vyčíst, že leckde uváděný údaj o 65 tisíci bytových jednotkách, jež mělo zničit izraelské bombardování, pochází od hamáských úřadů. Samotné struktury OSN ovšem zároveň evidují, že jen v období od 1. prosince do 3. ledna, nařídily izraelské orgány vyklizení oblasti, v níž se nachází 13 nemocnic a 29 dalších zdravotnických zařízení plus 143 nejrůznějších krytů a útulen, které k 1. prosinci využívalo 550 tisíc lidí.

UNRWA, což je struktura v OSN mající na starosti čistě palestinské uprchlíky, zase ve svém monitoringu uvádí, že některý z jejích 155 krytů, provizorních či stanových táborů v Gaze využívalo ke konci roku 1,4 z 1,9 milionu lidí, kteří opustili od začátku izraelské operace domovy.

Celý milion uprchlíků přitom aktuálně pobývá ve městě Rafáh u egyptské hranice a jeho okolí, které je vystavěno pro maximálně 300 tisíc lidí.

Rovněž pod OSN spadá Světová zdravotnická organizace (WHO), která v Gaze monitoruje mimo jiné chod a stav nemocniční sítě. Během prvního lednového týdne uváděla, že alespoň částečně funguje nyní 13 ze 36 původních nemocnic v Pásmu — rovných 23 nemocnic tedy již fungovat přestalo.

Zbylým zařízením pak podle WHO chybějí antibiotika, anestetika a léčiva celkově a samozřejmě personál, jídlo, pitná voda a palivo do generátorů. Zdravotnická zařízení provádějící i náročnější zákroky fungují v současnosti už jen na jihu pásma.

Na děti zaměřený UNICEF připomněl v posledním měsíci děsivou statistiku z těchto nemocnic, podle níž byly od 7. října již tisícovce dětí amputovány jedna nebo více končetin. Děti dle UNICEF tvoří nejméně polovinu vyhnaných z domovů, nemocných, hladovějících a celkově obětí.

Potravinové agentury OSN zase přinášejí aktuality ohledně hladu a distribuce jídla, respektive o nedostatku jídla v Pásmu a o očekávaných důsledcích. V prosinci nemělo dost jídla devět ze deseti Gazanů a polovina hladověla. OSN vyhlásila nevyšší stupeň ohrožení hladem s tím, že pokud se situace nezmění, propukne do několika měsíců hladomor.

UNRWA dále vede užitečnou evidenci kamionů s humanitární pomocí, které Izrael v jednotlivých dnech do Gazy propustí. Díky ní tak dnes víme, že mezi 7. a 21. říjnem nebylo vpuštěno do Pásma takřka nic, ani voda a léky. Po 21. říjnu šlo o dvacet kamionů denně, v listopadu pak o osmdesát a v prosinci něco přes sto. Před 7. říjnem bylo do Gazy vpouštěno přitom cca 500 kamionů denně.

Již z této skutečnosti si lze udělat názor na izraelské tvrzení, že zásob do Gazy pouští dost a nedostatek způsobuje jen to, že si je usurpuje Hamás.

Zvláštní kapitolou jsou potom ještě dodávky paliva, které je v Gaze nezbytné k výrobě elektřiny a pitné vody — většina se totiž získává odsolováním. Palivo nevpouštěl Izrael po 7. říjnu do Gazy dlouho žádné, což vedlo k všeobecnému nedostatku pitné vody. Teprve v půli listopadu povolil Izrael dva kamiony s palivem denně, přestože UNRWA vzkazovala, že je zapotřebí nejméně čtyřikrát tolik.

V prosinci Izrael pod tlakem USA dovozovou kvótu na palivo navýšil na trojnásobek, situace ale zůstává i tak zoufalá. UNICEF na konci prosince varoval, že i v jižní část Gazy, kde se zatím naplno nebojuje, připadá na dítě 1,5 litru až dva litry dostupné vody na den, a to vody pitné i užitkové. V důsledku se tak pije nedočištěná či poloslaná voda, což vede k řadě zdravotních problémů, mimojiné i k 25násobnému nárůstu průjmových onemocnění u dětí.

Izraelské orgány se zde hájí, že musí veškerý import do Gazy pečlivě kontrolovat kvůli nákladům, které by mohl Hamás využít ve svém boji. Žádný přesný soupis věcí, které nesmí humanitární konvoje převážet, ovšem doposud nevydaly.

Zkušenost charit a humanitárních organizací

Čtvrtým důležitým zdrojem informací o dění v Gaze nezávislým na píár mašinérii bojujících stran jsou lidé ze zahraničních humanitárních a charitativních organizací, které v Pásmu působí. Nejde přitom ani tak o jejich obecné hodnocení situace — v podstatě od začátku izraelského tažení všichni stejně jen opakují, že je katastrofická a stále se zhoršuje. Zajímavější jsou průběžné zprávy o vývoji a nejrůznější detaily.

Od pracovníků Oxfamu se tak šlo například v listopadu dozvědět, že i na užitkovou vodu se stojí hodinové fronty, že na pití je často jen neodsolená voda, která se uměle doslazuje, nebo že cesty na jih Pásma lemují spousty hnijících mrtvol.

Pracovníci švýcarské CARE zase v prosinci líčili, jak vše poznamenal příchod dešťů a věčného spaní na mokrém, protože velká část uprchlíků na jihu stále bivakuje po ulicích; jak uprchlíci na divoko kácejí všechny možné stromy, protože není jiné topivo, nebo jak nelze takřka nic udělat pro zústavší v severnějších částech Pásma, protože bez dohodnutého klidu zbraní je oblast nedostupná.

Angličtí Save the Childern popisovali ještě před pár dny, že do severní části Gazy se stále nedá dostat, i když se o to jejich konvoj čtyřikrát pokusil.

Lékaři bez hranic (MSF) dlouhodobě upozorňují, že izraelské ozbrojené síly nerespektují ani hranice bezpečných zón, které samy vyhlašují v okrajových oblastech — a tedy že se v Gaze ani není kde spolehlivě ukrýt.

V jednom z posledních výstupů zástupce MSF líčí aktuální nárůst průjmových a respiračních onemocnění v přeplněných uprchlických táborech, kde spí dosud část z milionové masy lidí v mokru a pouze pod igelity. Jen v centrech, kde působí Lékaři bez hranic, je prý dnes ošetřováno 150 až 200 lidí denně se zraněními od střepin, kulek či kusů domů, které se na ně při bombardování svalily. Lékaři bez hranic přitom působí výhradně na jihu, kde má být oficiálně bezpečno.

Celkově charity kritizují Izrael ani ne tak za samo tažení proti Hamásu, ale spíše za přístup k humanitárnímu rozměru věci: nálety a pozemní operaci doprovázela v prvních týdnech takřka neprodyšná blokáda všeho a posléze všeho s výjimkou symbolického množství léků. Teprve v listopadu po intervenci Spojených států začalo být vpouštěno omezené množství paliva; teprve v prosinci významněji humanitární pomoc.

Deklarované bezpečné zóny nikdy úplně bezpečné nebyly, snad jen s výjimkou oblasti Muwasi u Středozemního moře, kde ale stojí provizorní tábor přímo na pláži a nic zde není.

Prozatím vůbec se nereflektuje šíření nemocí, které propuklo v Gaze v prosinci s příchodem dešťů a chladnějšího počasí — a kterému šlo zamezit, kdyby se však do Gazy vpustily kamiony s dekami a stanovými přístřešky čekající za egyptskou hranicí.

Výzvy k potřebě stabilního klidu zbraní potvrzeného oběma stranami, který jediný může umožnit dostat pomoc k Palestincům mimo jižní oblast, jsou mezitím dezinterpretovány jako nějaká snaha pomoci Hamásu.

Minireportáže, vhledy, investigace

Konečně pátým zásadním zdrojem informací dokreslujících situaci ve všech relevantních odstínech jsou speciály velkých renomovaných médií. Krize v Gaze je tak dlouhá a výrazná, že nutí i ta velká média, jež mají tradičně větší pochopení pro Izrael, se do situace nořit a zkoumat ji. Zjištěná realita je pak natolik silná, že se nedá nezveřejnit.

Jedním z přínosných žánrů, který si velká média mohou dovolit, jsou drobné mikroreportáže přímo z Gazy zpracovávané některými z najatých novinářů, kteří v Pásmu po hermetickém uzavření zůstali.

Díky nim tak dnes například víme, že nějaké jídlo v Gaze stále je, ale s výjimkou mouky, rýže či fazolí rozdávaných v nouzových dávkách ze skladů OSN je přibližně šestkrát dražší než v říjnu, a reálně tak pro mnohé nedostupné. Příznačný je v tomto kontextu například i osud jediné Zoo v Gaze, kde zvířata pomalu umírají hlady, ale sama prozatím snědena hladovějícími lidmi nebyla.

Podobně zajímavé jsou také aktuální vhledy do hygienické situace, protože okolí uprchlických útočišť je už řadu týdnů přelidněné a plné odpadků — a nyní za dešťů tedy i bláta.

Dále dík minireportážím máme barvitě doloženo, jak se i v oficiálně bezpečných zónách bombarduje a pod troskami domů mizí celé rodiny. Starší materiály zase líčí, v jakém chaosu se vyprazdňovala Gaza City a jak lidé vůbec nevěděli co a jak, a někteří se dokonce po zoufalé cestě na jih do válečné zóny zase vrátili, dokud to šlo, protože na jihu s dětmi neměli kde nocovat.

Mimořádně dobrou práci v daném ohledu odvádí již od počátku britský Channel 4, jehož poslední produkce například obrazově srovnává život v táborech u moře a v táborech v Rafáhu. Do Gazy samotné žádní reportéři zvnějšku od 7. října nesmějí, profesionálové z Channel 4 jsou ale schopni získat cenné vhledy i z oficiální cesty s izraelskými vojáky po okraji Pásma, ačkoliv mají zakázáno s kýmkoliv místním promluvit.

Na slavném BBC lze zase nalézt třeba pozoruhodné líčení útěkové poutě ze severu Gazy po Saladinově silnici na jih během už probíhající pozemní operace Izraele — cesty mezi rozkládajícími se těly a kolem rachotících tanků, s typickým vojenským check pointem.

V každodenním zpravodajství se sice i u renomovaných titulů objevilo několik dezinformací, vždy šlo však o nepravdu, jež v daném okamžiku prostoupila celým mediálním prostorem a zakrátko byla zas korigována. Typickým příkladem je zde listopadový výbuch u nemocnice Al-Ahlí, kde se zpočátku šířilo, že postihl přímo nemocnici a že zde usmrtil na 500 pacientů. Ve skutečnosti bylo zasaženo parkoviště u nemocnice s hloučky lidí.

Cennou práci odvádí velká média i ve sporech s oficiálními izraelskými mluvčími, které usvědčují z manipulací, jako při listopadovém tvrzení, že se pod nemocnicí Al-Šífá, na níž Izraelci útočili, nachází obří velitelský komplex podzemních bunkrů Hamásu. Ve skutečnosti byly pod nemocnicí nějaké štoly a malý sklep plus izraelská videa ukázala několik nalezených zbraní a výbušnin.

Důležité jsou také nejrůznější přehledy, souhrny a rekapitulace, které mají velká média jako Guardian, BBC, AP nebo Reuters možnost sestavovat, byť s různou pečlivostí a zdrojování jednotlivých faktů.

A konečně je tu role samotného Hamásu, na níž má leckdo v proudu všeho, co dělá Izrael, sklon zapomínat. I když se nechají stranou minulé činy organizace a říjnový masakr coby oddělené kapitoly, právě dík soustavné pozornosti velkých médií vidíme, jak v roli správce Gazy exemplárně selhává.

Vedle očekávatelného přímého vzdoru izraelskému tažení přímo v Pásmu pokračuje stále i v teroristických útocích ve vlastním Izraeli, stále odpaluje svoje rakety, a to nejen na vojáky, ale i na izraelská města, vydává „seznamy mučedníků“ a organizuje tiskovky mezi mrtvolami.

Místním přitom nejenže nepomáhá dostat se například na bezpečnější místa, ale ještě se je snaží různými způsoby zadržet v bojových zónách, krade nouzovou pomoc a odmítá upřednostňovat humanitární ohledy.

Jak hezky demonstroval mimo jiné listopadový pokus BBC o hlubší rozhovor s jedním z hamáských pohlavárů, představitelé organizace absolutně nereflektují, co jejich ozbrojenci 7. října spáchali. A není divu, že i mezi samotnými Gazany už začíná být Hamás vnímán jako spoluviník stávajícího utrpení, pochopitelně až za těmi, kteří jej aktivně způsobují.