Ve svém komentáři Svět se dívá jinam jsem upozornila na kritickou situaci v Gaze, která mi nedá spát. Izrael se už víc než sedm měsíců mstí na civilním obyvatelstvu Palestiny za mimořádně brutální a nečekaný teroristický útok Hamásu 7. října, při němž bylo zabito 1200 lidí a dalších 250 bylo odvlečeno jako rukojmí.

Ačkoliv je izraelská ofenzíva prezentována jako útok na Hamás, Izraelci příliš nerozlišují mezi civilisty a bojovníky Hamásu. Počet mrtvých a raněných civilních obětí izraelské ofenzívy proto čítá více než sto tisíc. Mainstreamová média u nás i v jiných zemích však o této stránce konfliktu reportují více než zdrženlivě. Americká novinářka, laureátka Pulitzerovy ceny Mona Chalabiová hovoří o informační asymetrii, která zesiluje izraelské hlasy na úkor těch z Palestiny.

Zahraniční novináři nemají do Gazy přístup. Více nežli sto většinou palestinských novinářů bylo v Gaze v posledních sedmi měsících zabito. Zprávy o tom, co se tam děje, tak svět často získává od místních lidí přes sociální sítě či od lékařů a humanitárních pracovníků, kteří jsou v Gaze na krátkodobých misích, i když i ti jsou ohroženi.

Kromě toho se k situaci v Gaze ve svých reportech a analýzách vyjadřují humanitární organizace, organizace na obranu lidských práv, profesní lékařské organizace a instituce OSN. Objektivní a věrohodné zprávy z Gazy tedy existují, jen u nás nejsou příliš dostupné. Možná i proto v českých médiích zaznívají i takové mýty, jako že to je Hamás, kdo nevpouští do Gazy novináře či konvoje s humanitární pomocí.

Pokusila jsem se proto o malý vhled do vývoje humanitární situace v Gaze, který vychází ze zpráv nezávislých institucí. Co z nich vyplývá?

Už v březnu mezinárodní organizace CGIAR, což je mezinárodní síť výzkumných organizací zaměřených na potravinovou bezpečnost, upozornila, že v Gaze hrozí či už probíhá hladomor: „Odhadem 685 000 lidí čelí začátkem března „katastrofickým“ úrovním akutní potravní nejistoty nebo situaci, blízké hladomoru. V případě další eskalace konfliktu bude 1,1 milionů lidí v Gaze čelit hladomoru a riziku smrti hladem v nejbližších týdnech či měsících.“

Analýza, z níž CGIAR čerpá, vysvětluje, že jednou z příčin hladomoru je vybombardovaná zemědělská půda, skleníky, farmy, zavlažovací systémy apod. Ve válce je de facto znemožněn rybolov a pohyb poblíž hraničního plotu, kde leží velká část zemědělské půdy, je zakázán. Zároveň byli lidé nuceni opustit své domovy a přesunout se na jih, přičemž už v únoru bylo vybombardováno 54 procent všech obydlí.

Útok na Rafáh situaci ještě dramaticky zhoršil

Velká část těchto lidí byla izraelskou armádou nasměrována do Rafáhu, města na jihu Gazy, a jeho okolí. Celkem 64 km2 rafáhské provincie, původně domov 267 000 lidí, už v únoru nabobtnala na 1,3 miliony. Lidé strávili zimu v nevyhovujících přístřešcích, bez sanitárních zařízení. Většina je odkázána na potraviny od humanitárních organizací. Dodávky potravin do regionu jsou však zcela nedostatečné.

Jordánský chirurg Walid Masoud po návratu z humanitární mise v Gaze upozornil na silnou podvýživu, kterou pozoroval u dětí v Evropské nemocnici, kde působil: „Chodili jsme po chodbách nemocnice a viděli těm dětem na očích, jak jsou podvyživené, vyhladovělé. Byl patrný úbytek svalové hmoty. Snadno se unavily. Pomalu reagovaly… S tím souvisí i snížená imunita a nárůst infekcí…“ Podvyživení byli i dospělí. Palestinští zdravotníci pracující v nemocnici nedostávají plat. Dostávají jen oběd, jehož větší část stejně donesou domů rodině.

O akutní podvýživě u třiceti procent dětí mladších dvou let v severní Gaze informuje největší světová humanitární organizace World Food Programme. Dne 17. května pak sděluje, že po útoku izraelské armády na Rafáh 6. května se již týden není schopná dostat do zdejšího skladu zásob, a nemůže tak distribuovat humanitární pomoc. Že v Rafáhu rychle dochází voda a palivo poté, co Izrael uzavřel zdejší hraniční přechod, dokládá i OSN.

Humanitární krize se po vojenském útoku na Rafáh prohlubuje. Podle organizace International Rescue Committee tu vládne těžko představitelná panika a chaos. Kolem sedmi set tisíc lidí se vydalo pryč z Rafáhu, ale nemají, kam jít.

Americký plastický chirurg, který byl na humanitární misi v Chán Júnis v jižní Gaze, popisuje: „Jednoho palestinského zdravotníka jsem sedm dní neviděl. Pak se znovu objevil. Byl úplně vyčerpaný, rozplakal se, když mi líčil, co prožil. Má ženu a dvě dcery, dva roky a tři měsíce staré. Vydal se s nimi do nějaké té zóny, kterou vojáci označili za bezpečnou. Ale nic tam nebylo. Jídlo, voda, stany, nic. Prostě jen poušť. Musel stát ve frontě od úsvitu do západu slunce, aby sehnal pro rodinu džbán vody. Žádná voda, žádná elektřina. Říkal mi, že si připadá jako zvíře. Když chtěl na záchod, musel si vyhrabat díru v zemi. Říkal také, že většina jeho příbuzných, strýc, bratranci a sestřenice byli týden předtím zabiti při náletu. V noci. A že by chtěl, aby to jej a jeho rodinu taky potkalo. Nemuseli by pak už prožívat to, co prožívají.“

Dne 28. března vydal Mezinárodní soudní dvůr rozhodnutí, podle kterého má Izrael neprodleně umožnit poskytování základních služeb a humanitární pomoci Palestincům a otevřít další hraniční přechody v celém Pásmu Gazy, a to ve spolupráci s OSN.

Izrael toto rozhodnutí nerespektoval a podle reportu Amnesty International z 29. dubna nadále brání distribuci humanitární pomoci v Gaze: odmítá otevřít zavřené hraniční přechody, zdržuje odbavování humanitárních konvojů či odmítá jejich vstup na základě vykonstruovaných důvodů a zejména opakovaně útočí na humanitární pracovníky, konvoje a prostory v Pásmu Gazy.

To 22. února potvrdil i Christopher Lockyear, generální tajemník Lékařů bez hranic, před Radou bezpečnosti OSN. Dva dny předtím zaútočil Izrael již podruhé na ubytovnu pro zaměstnance této prestižní humanitární organizace a aktivní střelbou bránil příjezdu ambulancí a úniku lidí z hořící budovy. Byli zabiti dva lidé a šest dalších, z nichž pět byly ženy a děti, těžce popáleni. „Není to nic nového,“ pokračuje, „izraelské síly útočí na naše konvoje, ostřelují a obsazují naše nemocnice, zatýkají naše zaměstnance a likvidují naše vozidla.“

Ve svém projevu ostře odsuzuje teroristickou akci Hamásu, ale také „válku, kterou Izrael vede proti celé populaci pásma Gazy — válku kolektivního trestu, válku bez pravidel, válku za jakoukoliv cenu. Pravidla a principy, na kterých společně závisíme, aby mohla být uplatňována humanitární pomoc, jsou tak systematicky porušovány, že téměř ztrácejí svůj význam.“

Co říci závěrem? Snad jen to, že nynější eskalace násilí dlouhodobý konflikt mezi Izraelem a Palestinou nevyřeší. Jak upozorňuje Karel Černý v článku Hamás: Náboženský nacionalismus v boji s Izraelem a sekularisty, Hamás je sociálně zakořeněnou militantní organizací, která reprezentuje určitou komunitu usilující o národní sebeurčení. Je proto marné se jej snažit paralyzovat vojenskými prostředky, bez politického dialogu. Výsledkem v tom případě bude jen nezměrné utrpení — a větší přimknutí těch, kdo přežijí, k Hamásu či k jiné, podobně šílené extremistické militantní skupině.