Žijeme v strašlivé době. Přírodní pohromy rozměrů až biblických, jaké jsme v nedávné době mohli pozorovat v případě opakovaných přívalových dešťů v Dubaji nebo hromadného úhynu ryb v přehřátých přehradách ve Vietnamu, mají svůj pandán v nesnesitelném dusnu našeho politického a společenského prostředí.

V krizových situacích je nicméně důležité zachovat chladnou hlavu a veškeré neočekávané události analyzovat s maximální pečlivostí, objektivitou a nezaujatostí. Stěží se přitom v poslední době dělo cokoli nezvyklejšího než protesty reagující na izraelské bombardování a invazi do Gazy, již vyprovokoval teroristický útok Hamásu v říjnu loňského roku.

Naší pozornosti by neměla uniknout rétorika některých zpolitizovaných muslimů, třeba těch, kteří nedávno během demonstrace v německém Hamburku skandovali „Kalifat ist die Lösung“ — „Chalífát je řešení“. Měli bychom uznat, že navzdory masivnímu zastoupení židů se mezi protestujícími proti válce objevuje také přinejmenším několik opravdových antisemitů — podobně jako se i v Izraeli najdou genocidní fanatici.

Mnozí komentátoři upozorňují na podobu dnešních propalestinských demonstrací se studentskými protesty proti válce ve Vietnamu v roce 1968. Italský filosof Franco Berardi však poukazuje na důležitý rozdíl: přinejmenším rétoricky se protestující v roce 1968 ztotožňovali s antiimperialistickým postojem Vietkongu a s obecnějším, pozitivním socialistickým projektem, zatímco dnešní demonstranti se k Hamásu odkazují jen velmi zřídka, a místo toho jsou „oddáni beznaději“.

Jak říká Berardi: „Beznaděj jako psychologický a také kulturní faktor vysvětluje širokou identifikaci mladých lidí s Palestinci. Myslím, že většina dnešních studentů vědomě či nevědomě očekává zhoršení životních podmínek, neodvratné klimatické změny, dlouhotrvající válečné období a hrozbu jaderného konfliktu.“

Těžko vystihnout současnou situaci lépe. Obludná represivní reakce státních složek na propalestinské protesty Berardiho hypotézu jen podporuje. Tvrdý postup přitom nebyl motivován obavami, že se z protestů může zrodit nové politické hnutí. Spíš je projevem paniky — marné snahy vyhnout se konfrontaci s beznadějí pronikající naší společností.

Příznaky této paniky můžeme pozorovat všude, ale uvedu jen dva příklady. Koncem minulého měsíce zaslalo dvanáct amerických senátorů dopis Mezinárodnímu trestnímu soudu, v němž vyhrožují sankcemi, pokud se soud rozhodne vydat zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua.

Třebaže šlo v tomto případě výlučně o republikánskou iniciativu, ani vláda prezidenta Joea Bidena nezůstala pozadu a na Mezinárodní trestní soud vyvíjela nátlak, aby k obžalobě izraelských představitelů za válečné zločiny spáchané v Gaze nepřikročil. Tyto výhrůžky nesignalizují nic menšího než zánik sdílených globálních hodnot. Ačkoli byl v praxi tento ideál vždy poněkud pokrytecký — Spojené státy se například k Mezinárodnímu trestnímu soudu odmítly připojit — vlády jej alespoň deklarativně podporovaly.

Druhý příklad z poslední doby dokládá týž závěr. Francie v důsledku německého rozhodnutí odepřela 4. května vstup na své území Ghassanu Abu-Sittovi, britsko-palestinskému chirurgovi, který měl ve francouzském Senátu svědčit o tom, co během ošetřování obětí války v Gaze zažil. Tváří v tvář tomuto a podobným neurvalým projevům cenzury a marginalizace není přehnané tvrdit, že se naše demokracie rozpadá.

Každý dobře ví, že to, co se nyní děje v Gaze, je ve všech ohledech nepřijatelné. Značná energie se ale vynakládá na to, aby se kroky, které současná krize vyžaduje, co možná nejdéle odkládaly.

Pomoci při prolomení patové situace by přitom mohlo vyjádření veřejné podpory studentským protestům. Jak řekl 28. dubna americký senátor Bernie Sanders: „To, co dělá Netanjahuova pravicová, extremistická a rasistická vláda, nemá v moderních dějinách válčení obdoby… Jsme přímými svědky toho, jak každým dnem v Gaze vzrůstá nebezpečí skutečně masového hladomoru. Na tom není nic antisemitského. Je to realita.“

Po útocích ze 7. října Izrael zdůrazňoval surovost, s níž Hamás zaútočil. Izraelské úřady prohlašovaly, že záběry vypovídají samy za sebe. Brutální vraždy a znásilnění si jejich pachatelé zaznamenávali a sdíleli, a každý je tak mohl uvidět. Žádné složité vysvětlování souvislostí nebylo potřeba.

Nemůžeme stejně přistoupit k nynějšímu utrpení Palestinců v Gaze? Ať záběry mluví samy za sebe: pohleďte na hladovějící lidi nacpané v improvizovaných stanech, na děti, které pomalu umírají, zatímco izraelské rakety a údery bezpilotních letounů nepřestávají obracet budovy nejprve v ruiny, posléze v trosky, až z nich nezůstane nic než prach.

Připomíná mi to, co napsal v roce 2003 někdejší novinář Michael Ignatieff o americké invazi do Iráku: „Pro mě je klíčové, co přinese nejlepší prospěch iráckému lidu — co s největší pravděpodobností pomůže zajistit lidská práva pro šestadvacet milionů Iráčanů? Na protiválečné opozici mě vždycky vytáčelo, že se vlastně nikdy netýkala Iráku. Šlo jen o referendum o americké moci.“

To však rozhodně pro dnešní protiválečné protesty neplatí. Nejsou referendem o palestinské, izraelské nebo americké moci, nýbrž je pohání především zoufalá snaha zastavit vraždění Palestinců v Gaze.

Co by tedy měla Bidenova vláda udělat — kromě toho, že by místo Kamaly Harrisové měla na viceprezidentku navrhnout Taylor Swiftovou? Pro začátek by se Spojené státy americké měly připojit k celosvětové iniciativě za uznání Palestiny jako samostatného státu.

Palestinská státnost totiž není překážkou, ale naopak předpokladem pro jakákoli seriózní jednání o míru na Blízkém východě. Odmítání — nebo nekonečné odkládání — tohoto uznání nevyhnutelně slouží fatalistickému závěru, že jedinou možností zůstává válka.

Jakkoli to může znít podivně, vidíme jeden z negativních dopadů ztráty americké hegemonie — stejně jako tomu bylo v případě stažení americké armády ze severní Sýrie a následně z Afghánistánu. V optimálním případě by americká armáda prostě vtrhla do Gazy z moře, obnovila mír a pořádek a poskytla místnímu obyvatelstvu humanitární pomoc. Ale toho se už nenadějeme. Je téměř jisté, že USA jedinečnou příležitost využít pozůstatky své imperiální moci pro dobrou věc propásnou.

Z anglického originálu Protests of Despair publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.