Máme za sebou půlrok genocidní hrůzy v Gaze, během níž izraelská armáda zmasakrovala přes dvaatřicet tisíc Palestinců, přičemž další tisíce těl tlejí pod ruinami. Přes sedmdesát tisíc lidí bylo zraněno, mnozí jsou nadobro zmrzačeni.

Mezi oběťmi je nejméně devadesát novinářů a pracovníků médií a zhruba dvě stovky humanitárních pracovníků. Mezi zabitými Izraelem je také třináct tisíc dětí a devět tisíc žen.

A to nemluvíme o systematické destrukci škol a nemocnic, vyhnání 85 procent z 2,3 milionů obyvatel Gazy, ani o propukajícím hladomoru. Podobné tempo zabíjení v Británii by vedlo k milionu mrtvých, z nichž by zhruba 400 tisíc byly děti. V České republice by se jednalo o 150 tisíc mrtvých, 60 tisíc z toho by byly děti.

Až do masakru sedmičky humanitárních pracovníků to vše nechávalo politiky obou hlavních britských stran, konzervativní i labouristické, podobně jako všechna britská mainstreamová média v klidu. Podporovaly jatka a vrahům poskytovaly ochranu. Britská média démonizovala a dehumanizovala Palestince a plnou vahou se stavěla za izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. A najednou, jako by přes noc, se to změnilo.

Mediální rozhořčení

Jako příklad můžeme uvést palcové titulky v nejrespektovanějších britských novinách The Times: „Pobouření nad zabitými humanitárními pracovníky.“ Vedle toho redakce umístila fotografie tří obětí úterního útoku na konvoj charitativní organizace World Central Kitchen. Útok připravil o život celkem sedm humanitárních pracovníků, tři Brity, jednoho Australana, Poláka, jednoho člověka s dvojím, kanadským a americkým, občanstvím a pouze jednou z obětí měl být Palestinec.

Jedná se o tytéž Timesy, které před pouhými dvěma měsíci pokládaly za možné vydat zprávu o rozsudku Mezinárodního soudního dvora, podle něhož má být Izrael vyšetřován pro podezření z páchání genocidy, na straně 42 — tedy třetí straně mezinárodního zpravodajství. Jsou to tytéž Timesy, které jen o dva dny dříve zcela opominuly zprávu o třaskavé poznámce předsedkyně zahraničního výboru Sněmovny Alicie Kearnsové, podle níž právníci pracující pro vládu upozorňovali na porušování mezinárodního humanitárního práva Izraelem, ale ministr zahraničí David Cameron se rozhodl jejich závěry před veřejností ututlat.

Svůj tón ovšem nezměnily jen Timesy. Všechny britské noviny najednou začaly referovat jinak, všechny kvůli masakru sedmičky humanitárních pracovníků daly Izraeli co proto. Leč všichni dobře víme, co takovou změnu způsobilo; oběti další z izraelských surovostí jsou — až na jednu výjimku — běloši ze zahraničí.

Nemusíme si nalhávat, že Timesy či další britské noviny, by události věnovaly prostor na titulních stranách, pokud by mrtví měli arabská jména. S největší pravděpodobností by se o věci nepsalo vůbec.

Video zachycující v angličtině vedenou konverzaci Petera Oborna s oceňovaným režisérem Richardem Sandersem, který ve svém investigativním dokumentu demaskuje mnohé široce tradované mýty provázející tragické události 7. října 2023, stojí za zhlédnutí i jako lekce učebnicově poctivého přístupu k výkonu novinářské profese.

Oficiální odsouzení

Kolik z pracovníků UNRWA, agentury OSN pro pomoc palestinským uprchlíkům, zabitých Izraelem se dostalo na stránky The Times? Pokud vím, odpověď zní nula, poněvadž jediní pracovníci agentury OSN, kterým se dostalo pozornosti britských předních novin, byli ti obvinění bez jakýchkoli důkazů Izraelem, že sehráli úlohu v masakrech 7. října.

Tím se nemá nijak snižovat hrdinství a sebeobětování sedmičky zaměstnanců World Central Kitchen zabitých minulý týden. Právě naopak.

Ale je zcela zásadní poukázat na to, že nespočet jiných Palestinců, stejně hrdinných a stejně nevinných, bylo zmasakrováno izraelskými silami stejným způsobem — aniž by to vedlo byť jen k povytažení obočí západních politiků a jen k velmi mírnému reptání západních médií. Je korektní říct, že v západních médích a politické třídě vyvolalo více pobouření nynější zabití sedmičky humanitárních pracovníků než dvaatřiceti tisíc Palestinců.

Vezměme si jen takového Camerona. Působí tak, že ho nechává úplně v klidu, kolik Palestinců už přišlo o život. Muselo zemřít sedm mezinárodních humanitárních pracovníků, mezi nimi tři Britové, aby si předvolal izraelského velvyslance.

Vezměme si britského premiéra Rishiho Sunaka. Nespočet masakrů, spojených s kolektivním trestáním palestinského obyvatelstva v Gaze, nestačilo Sunakovi k tomu, aby stáhl „bezpodmínečnou“ podporu Netanjahua. Až barbarský atak z minulého týdne konečně vedl ke slovům odsudku.

Bod zvratu?

Právě maličkosti často vedou ke zvratu ve veřejném mínění. V roce 2003 způsobila takový obrat smrt vědce ve vládních službách Davida Kellyho, která vynesla na světlo světa lhaní o zbraních hromadného ničení a nelegálnost války proti Iráku. Byla zapotřebí odhalit, že novináři Ruperta Murdocha napíchli telefon zavražděné školačky Milly Dowlerové, aby se skandál s ilegálními odposlechy prováděnými Murdochovými médii dostal do ohniska veřejného zájmu.

Když jsem tedy procházel ohlasy na krutost spáchanou Izraelem na sedmičce humanitárních pracovníků, kladl jsem si otázku, zda to povede k proměně atmosféry ve Washingtonu a v Londýně vůči vražednému počínání státu Izrael. Doufám, že se to stane, současně chovám velké pochyby.

Dalo by se předpokládat omezené vyšetřování, provedené pouze v režii státu Izrael, které se bude věnovat čistě incidentu zabitých humanitárních pracovníků. Dovíme se jejich životní příběhy, prostor dostanou jejich blízcí. Patrně budou potrestáni důstojníci přímo odpovědní za vraždy.

Ale tím to skončí a pojede se dál. Málokdo to tady řekne nahlas. Ale faktem je, že tu zaznělo jen pramálo oficiálních protestních hlasů z Británie i USA, dokud se vraždění týkalo jenom Palestinců.

Skutečným zločinem v očích Západu se totiž stalo až zmasakrování bělochů. To, co se stalo, je strašlivou osobní tragédií sedmičky humanitárních pracovníků a jejich rodin. Ale je to také příběh západního rasismu.

Z anglického originálu Israel's slaughter of aid workers is a tragedy. But it is also a story of western racism publikovaného magazínem Middle East Eye přeložil JAKUB PATOČKA.