↗

Stát Izrael Palestincům nikdy nepodal pomocnou ruku, nikdy jim nedal jiskřičku jakékoli naděje ani pozitivně nenaznačil jejich roli ve státě, ve kterém žijí. Foto Mohammed Zaanoun

Barbarské útoky Hamásu v Izraeli je potřeba bezpodmínečně odsoudit bez jakýchkoli „ale“ a „kdyby“. Masakry, znásilňování a únosy civilistů z vesnic, kibuců a hudebního festivalu nebyly ničím jiným než pogromem. Ten potvrdil, že cílem Hamásu je zničení Izraele a všech Izraelců. Přece jen je však třeba rozumět historickému kontextu — nikoli za účelem ospravedlnění útoku, ale k vyjasnění, jak dál postupovat.

Zoufalství a beznaděj

Předně je třeba brát do úvahy naprosté zoufalství a beznaděj, jimiž se vyznačují životy většiny Palestinců. Vzpomeňme na sérii sebevražedných útoků v jeruzalémských ulicích v době zhruba před deseti lety. Běžný Palestinec se přiblížil k Židovi, vytáhl nůž a bodl svou oběť s plným vědomím, že sám bude okamžitě zabit. Tyto „teroristické“ činy neměly žádné poselství, nikdo při nich nekřičel: „Svobodu Palestině!“. Nestála za nimi ani žádná větší organizovaná skupina. Byly to individuální násilné činy prováděné z čirého zoufalství.

Vše se ještě zhoršilo, když Benjamin Netanjahu sestavil novou vládu společně s krajně pravicovými osadnickými stranami, které otevřeně prosazují anexi palestinských území na Západním břehu Jordánu. Nový ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir prohlašuje: „Moje právo, právo mé ženy a mých dětí na volný pohyb [na Západním břehu] má přednost před právy Arabů.“ Tento muž dříve nesměl sloužit v izraelské armádě kvůli svému členství v extremistických protiarabských stranách, prohlášených po masakru Arabů v Hebronu v roce 1994 za teroristické organizace.

Izrael, který se dlouho vyhlašoval za jedinou demokracii na Blízkém východě, se pod vedením současné Netanjahuovy vlády mění v teokratický stát. Prohlášení současné vlády uvádí mezi jejími „základními principy“: „Židovský národ má výlučné a nezadatelné právo na všechny části Země izraelské. Vláda bude podporovat a rozvíjet osídlování všech částí Země izraelské — v Galileji, Negevu, Golanských výšinách a Judeji a Samaří“.

Ve světle těchto závazků je absurdní vyčítat Palestincům, že odmítají s Izraelem jednat. Oficiální program současné izraelské vlády jakékoli jednání jednoduše vylučuje.

Potřeba vnějšího nepřítele

Někteří konspirační teoretici tvrdí, že Netanjahuova vláda musela vzhledem k rozsahu izraelského sledovacího systému a schopností zpravodajských služeb v Pásmu Gazy vědět, že se útok chystá. Ačkoli útok nepochybně vyhovuje zájmům izraelských zastánců tvrdé linie, kteří jsou nyní u moci, zároveň zpochybňuje Netanjahuovo tvrzení, že je Mr. Security.

V každém případě není těžké pochopit, že obě strany — jak Hamás, tak izraelská ultranacionalistická vláda — odmítají jakoukoli možnost mírového řešení. Obě strany jsou odhodlány bojovat na život a na smrt.

Útok Hamásu přišel v době, kdy v Izraeli probíhá velký konflikt způsobený úsilím Netanjahuovy vlády omezit nezávislost soudnictví. Země je v důsledku toho rozdělena na nacionalistické fundamentalisty, kteří chtějí zničit demokratické instituce, a občanské hnutí, které si je této hrozby vědomo, ale přitom se zdráhá spojit s umírněnými Palestinci.

V důsledku útoku Hamásu byla nyní hrozící ústavní krize zažehnána a vyhlášena vláda národní jednoty. Je to starý známý příběh: hluboké a zdánlivě existenční vnitřní rozpory jsou náhle překonány orientací na společného vnějšího nepřítele.

Skutečně však potřebujeme najít vnějšího nepřítele, abychom dosáhli vnitřního míru a domácí jednoty? Jak vystoupit z tohoto začarovaného kruhu?

Dialektika konfliktu

Bývalý izraelský premiér Ehud Olmert upozorňuje, že východiskem ze současné situace je jednak boj proti Hamásu, jednak oslovování Palestinců, kteří nejsou antisemity a jsou ochotni jednat. Navzdory prohlášením izraelských ultranacionalistů takoví lidé samozřejmě existují.

Například více než sto palestinských akademiků a intelektuálů podepsalo 10. září otevřený dopis, v němž „rozhodně odmítají jakékoli pokusy o zlehčování, zkreslování nebo ospravedlňování antisemitismu, nacistických zločinů proti lidskosti nebo historického revizionismu ve vztahu k holokaustu“.

Jakmile uznáme, že ne každý Izraelec je fanatický nacionalista a že ne každý Palestinec je fanatický antisemita, můžeme začít chápat zoufalství a zmatek, které vytvořily podmínky pro páchání zla a násilí. Budeme si pak moci i všimnout pozoruhodné podobnosti mezi Palestinci, jimž je upírána jejich vlast, a Židy, kteří mají stejnou dějinnou zkušenost.

Obdobně můžeme porozumět pojmu „terorismus“. V období židovského odporu proti britské armádě v Palestině mělo slovo „terorista“ pozitivní konotace. Koncem čtyřicátých let dvacátého století vyšel v amerických novinách inzerát s titulkem Dopis teroristům v Palestině, ve kterém hollywoodský scénárista Ben Hecht vzkazoval: „Moji stateční přátelé! Možná nebudete věřit tomu, co vám píšu, protože ovzduší kolem nás je v tuto chvíli velmi zkažené. Američtí Židé stojí za vámi.“

Ve všech současných sporech o to, koho pokládat za teroristu, se objevuje populace palestinských Arabů, kteří již desítky let žijí ve stavu trvalé a naprosté nejistoty. Kým jsou a kde je jejich země? Jsou obyvateli Území okupovaných Izraelem, Západního břehu Jordánu, Judeje a Samaří, nebo Státu Palestina, který uznává 139 zemí a od roku 2012 je nečlenským pozorovatelským státem OSN?

Izrael, který fakticky ovládá toto území, však s Palestinci zachází jako s dočasnými osadníky, jako s překážkou pro vytvoření „normálního“ státu Židů, kteří jsou jedinými skutečně právoplatnými obyvateli země. K Palestincům se přistupuje výlučně jako k problému. Stát Izrael jim nikdy nepodal pomocnou ruku, nikdy jim nedal jiskřičku jakékoli naděje ani pozitivně nenaznačil jejich roli ve státě, ve kterém žijí.

Hamás a izraelští zastánci tvrdé linie tak představují dvě strany téže mince. Nejde o to vybrat si mezi jednou a druhou frakcí tvrdé linie, ale mezi fundamentalisty a všemi, kdo nepřestávají věřit v možnost mírového soužití. Ti na jakýkoli kompromis s palestinskými či izraelskými extremisty nemohou přistupovat. V opozici k nim je třeba důrazně hájit práva Palestinců, stejně jako nikdy neustupovat v boji proti antisemitismu.

I když to může znít jako z jiného světa, oba zápasy spolu úzce souvisejí. Můžeme a měli bychom bezpodmínečně podporovat právo Izraele bránit se teroristickým útokům, musíme však také bezpodmínečně soucítit se hlubokým zoufalstvím a beznadějí Palestinců v Pásmu Gazy a na okupovaných územích. Ti, kdo si myslí, že v tomto postoji je „rozpor“, jsou ve skutečnosti těmi, kdo blokují mírové řešení.

Z anglického originálu The Real Dividing Line in Israel-Palestine publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.