Skutečná dělicí čára v izraelsko-palestinském konfliktu

Slavoj Žižek

Teroristický útok Hamásu a izraelská odveta proti celé populaci v Gaze dokázaly, že fundamentalisté ani na jedné straně konfliktu o mír nestojí. Naším úkolem je jak důrazně hájit práva Palestinců, tak neustupovat v boji proti antisemitismu.

Stát Izrael Palestincům nikdy nepodal pomocnou ruku, nikdy jim nedal jiskřičku jakékoli naděje ani pozitivně nenaznačil jejich roli ve státě, ve kterém žijí. Foto Mohammed Zaanoun

Barbarské útoky Hamásu v Izraeli je potřeba bezpodmínečně odsoudit bez jakýchkoli „ale“ a „kdyby“. Masakry, znásilňování a únosy civilistů z vesnic, kibuců a hudebního festivalu nebyly ničím jiným než pogromem. Ten potvrdil, že cílem Hamásu je zničení Izraele a všech Izraelců. Přece jen je však třeba rozumět historickému kontextu — nikoli za účelem ospravedlnění útoku, ale k vyjasnění, jak dál postupovat.

Zoufalství a beznaděj

Předně je třeba brát do úvahy naprosté zoufalství a beznaděj, jimiž se vyznačují životy většiny Palestinců. Vzpomeňme na sérii sebevražedných útoků v jeruzalémských ulicích v době zhruba před deseti lety. Běžný Palestinec se přiblížil k Židovi, vytáhl nůž a bodl svou oběť s plným vědomím, že sám bude okamžitě zabit. Tyto „teroristické“ činy neměly žádné poselství, nikdo při nich nekřičel: „Svobodu Palestině!“. Nestála za nimi ani žádná větší organizovaná skupina. Byly to individuální násilné činy prováděné z čirého zoufalství.

Vše se ještě zhoršilo, když Benjamin Netanjahu sestavil novou vládu společně s krajně pravicovými osadnickými stranami, které otevřeně prosazují anexi palestinských území na Západním břehu Jordánu. Nový ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir prohlašuje: „Moje právo, právo mé ženy a mých dětí na volný pohyb [na Západním břehu] má přednost před právy Arabů.“ Tento muž dříve nesměl sloužit v izraelské armádě kvůli svému členství v extremistických protiarabských stranách, prohlášených po masakru Arabů v Hebronu v roce 1994 za teroristické organizace.

Izrael, který se dlouho vyhlašoval za jedinou demokracii na Blízkém východě, se pod vedením současné Netanjahuovy vlády mění v teokratický stát. Prohlášení současné vlády uvádí mezi jejími „základními principy“: „Židovský národ má výlučné a nezadatelné právo na všechny části Země izraelské. Vláda bude podporovat a rozvíjet osídlování všech částí Země izraelské — v Galileji, Negevu, Golanských výšinách a Judeji a Samaří“.

Ve světle těchto závazků je absurdní vyčítat Palestincům, že odmítají s Izraelem jednat. Oficiální program současné izraelské vlády jakékoli jednání jednoduše vylučuje.

Potřeba vnějšího nepřítele

Někteří konspirační teoretici tvrdí, že Netanjahuova vláda musela vzhledem k rozsahu izraelského sledovacího systému a schopností zpravodajských služeb v Pásmu Gazy vědět, že se útok chystá. Ačkoli útok nepochybně vyhovuje zájmům izraelských zastánců tvrdé linie, kteří jsou nyní u moci, zároveň zpochybňuje Netanjahuovo tvrzení, že je Mr. Security.

V každém případě není těžké pochopit, že obě strany — jak Hamás, tak izraelská ultranacionalistická vláda — odmítají jakoukoli možnost mírového řešení. Obě strany jsou odhodlány bojovat na život a na smrt.

Útok Hamásu přišel v době, kdy v Izraeli probíhá velký konflikt způsobený úsilím Netanjahuovy vlády omezit nezávislost soudnictví. Země je v důsledku toho rozdělena na nacionalistické fundamentalisty, kteří chtějí zničit demokratické instituce, a občanské hnutí, které si je této hrozby vědomo, ale přitom se zdráhá spojit s umírněnými Palestinci.

V důsledku útoku Hamásu byla nyní hrozící ústavní krize zažehnána a vyhlášena vláda národní jednoty. Je to starý známý příběh: hluboké a zdánlivě existenční vnitřní rozpory jsou náhle překonány orientací na společného vnějšího nepřítele.

Skutečně však potřebujeme najít vnějšího nepřítele, abychom dosáhli vnitřního míru a domácí jednoty? Jak vystoupit z tohoto začarovaného kruhu?

Dialektika konfliktu

Bývalý izraelský premiér Ehud Olmert upozorňuje, že východiskem ze současné situace je jednak boj proti Hamásu, jednak oslovování Palestinců, kteří nejsou antisemity a jsou ochotni jednat. Navzdory prohlášením izraelských ultranacionalistů takoví lidé samozřejmě existují.

Například více než sto palestinských akademiků a intelektuálů podepsalo 10. září otevřený dopis, v němž „rozhodně odmítají jakékoli pokusy o zlehčování, zkreslování nebo ospravedlňování antisemitismu, nacistických zločinů proti lidskosti nebo historického revizionismu ve vztahu k holokaustu“.

Jakmile uznáme, že ne každý Izraelec je fanatický nacionalista a že ne každý Palestinec je fanatický antisemita, můžeme začít chápat zoufalství a zmatek, které vytvořily podmínky pro páchání zla a násilí. Budeme si pak moci i všimnout pozoruhodné podobnosti mezi Palestinci, jimž je upírána jejich vlast, a Židy, kteří mají stejnou dějinnou zkušenost.

Obdobně můžeme porozumět pojmu „terorismus“. V období židovského odporu proti britské armádě v Palestině mělo slovo „terorista“ pozitivní konotace. Koncem čtyřicátých let dvacátého století vyšel v amerických novinách inzerát s titulkem Dopis teroristům v Palestině, ve kterém hollywoodský scénárista Ben Hecht vzkazoval: „Moji stateční přátelé! Možná nebudete věřit tomu, co vám píšu, protože ovzduší kolem nás je v tuto chvíli velmi zkažené. Američtí Židé stojí za vámi.“

Ve všech současných sporech o to, koho pokládat za teroristu, se objevuje populace palestinských Arabů, kteří již desítky let žijí ve stavu trvalé a naprosté nejistoty. Kým jsou a kde je jejich země? Jsou obyvateli Území okupovaných Izraelem, Západního břehu Jordánu, Judeje a Samaří, nebo Státu Palestina, který uznává 139 zemí a od roku 2012 je nečlenským pozorovatelským státem OSN?

Izrael, který fakticky ovládá toto území, však s Palestinci zachází jako s dočasnými osadníky, jako s překážkou pro vytvoření „normálního“ státu Židů, kteří jsou jedinými skutečně právoplatnými obyvateli země. K Palestincům se přistupuje výlučně jako k problému. Stát Izrael jim nikdy nepodal pomocnou ruku, nikdy jim nedal jiskřičku jakékoli naděje ani pozitivně nenaznačil jejich roli ve státě, ve kterém žijí.

Hamás a izraelští zastánci tvrdé linie tak představují dvě strany téže mince. Nejde o to vybrat si mezi jednou a druhou frakcí tvrdé linie, ale mezi fundamentalisty a všemi, kdo nepřestávají věřit v možnost mírového soužití. Ti na jakýkoli kompromis s palestinskými či izraelskými extremisty nemohou přistupovat. V opozici k nim je třeba důrazně hájit práva Palestinců, stejně jako nikdy neustupovat v boji proti antisemitismu.

I když to může znít jako z jiného světa, oba zápasy spolu úzce souvisejí. Můžeme a měli bychom bezpodmínečně podporovat právo Izraele bránit se teroristickým útokům, musíme však také bezpodmínečně soucítit se hlubokým zoufalstvím a beznadějí Palestinců v Pásmu Gazy a na okupovaných územích. Ti, kdo si myslí, že v tomto postoji je „rozpor“, jsou ve skutečnosti těmi, kdo blokují mírové řešení.

Z anglického originálu The Real Dividing Line in Israel-Palestine publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.

#BečvaNevyšumí

Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!

Diskuse
MP
October 17, 2023 v 14.39
Poznámka pro ty, kdo jako já museli odkaz v překladu dešifrovat

V originále odkazuje Žižek Hechtův dopis Letter to the Terrorists of Palestine. Tedy dopis [židovských] teroristům [bojujícím] v Palestině [proti britské správě stejnojmeného mandatorního území]. Český překladatel z nich udělal "palestinské teroristy".

OB
October 17, 2023 v 14.47
oprava

Ano, díky, opraveno.