Otázka v nadpisu se může zdát jako opožděná — zprávy o různých bojích a útocích přeci přicházejí z Blízkého východu už delší dobu. Existují však různé stupně válčení. Jsou taktické údery na vojenské cíle, jako vidíme například z amerických lodí vůči jemenským Hútíům. A pak je rozsáhlá devastační válka, jako vidíme v Gaze nebo na Ukrajině.

Pokud se ptáme na možnost, že by válka z Gazy přerostla do celého regionu, míníme právě onu velkou válku — se spoustou mrtvých, s ničením měst, s pohyby uprchlických mas i s otřesy dodavatelských řetězců. Blíží se Blízký východ něčemu takovému?

Existují v zásadě tři realistické scénáře větší války: velký střet Izraele s libanonským Hizballáhem a eventuálně dalšími skupinami útočícími ze syrského území, vzplanutí nového vnitřního konfliktu v Sýrii či Iráku a otevřená válka s Íránem. Do všech z nich by se takřka určitě v nějaké míře zapojily Spojené státy a na jejich straně případně i další mocnosti. Ve všech by hrál klíčovou roli samozřejmě i Írán.

Často se zmiňuje ještě možnost vzniku nové války v Jemenu. To je však specifický případ a je nad ním třeba uvažovat zvlášť.

Jde-li přímo o Írán a Spojené státy, zatím to vypadá, že ani jedna z těchto mocností o velkou válku neusiluje — tedy alespoň ne prvoplánově. Jak připomíná Paul Adams z BBC, Spojené státy dávají o svých úderech stále předem vědět. Jejich protivníci z řad proíránských skupin tak mají čas odvézt ze základen cokoliv citlivého — munici, techniku, poradce či velitele.

Írán zase — a na to upozorňuje třeba Elizabeth Kendallová na Deutsche Welle — soustavně bagatelizuje rozsah škod, které americké údery působí. V případě touhy rozpoutat velkou válku se postupuje obráceně. I když nemusíme věřit oficiálnímu ujišťování obou mocností, že válku nechtějí, jsou to právě takovéto detaily, které jejich ujišťování potvrzují.

Otázka íránské kontroly

Obecně svádí současná situace k výkladu, že Írán chce jednoduše posílit svou image regionální hlavy protiamerického a protiizraelského odporu a obecně svoji mocenskou pozici. Proto podněcuje pomocí svých proxy skupin eskalace nízkého stupně, avšak o otevřenou přímou konfrontaci nestojí.

O USA by zase šlo prostě říci, že hájí své postavení v regionu, odstrašují Írán i Hizballáh a likvidují prostředky, s jejichž pomocí jemenští Hútíové přepadávají lodě v Rudém moři. Jenomže bohužel — takto jednorozměrný popis dnes na celou blízkovýchodní realitu nestačí.

Působí zde řada dalších faktorů i aktérů. Ze všech stran vzato je přitom ústřední neznámou, jak velkou kontrolu má nad různými dnes aktivizovanými ozbrojenci právě Írán. V analytické obci jsou na to v zásadě tři názory.

Zhruba třetinová část analytiků rozebírajících téma na velkých stanicích a v agenturách tvrdí, že Hizballáh, Hútíe a další podobné skupiny je třeba především vnímat jako íránské proxy síly — jako vykonavatele íránských pokynů v první řadě. Pokud by tomu bylo tak, z hlediska rizik velké války by to byla spíše dobrá zpráva.

Jestliže by totiž chtěl Írán vyprovokovat velký konflikt se zapojením svých proxy sil — a zároveň by platilo, že vše jako centrální mozek kontroluje —, postupoval by po 7. říjnu s velkou pravděpodobností jinak. Hizballáh by například udeřil na Izrael plnou silou buď zároveň s palestinským Hamásem, nebo krátce po něm, aby vzal izraelské síly do kleští a nedovolil jim přeskupit se.

Konkrétně Hizballáh přitom dosud nasadil pouze zlomek své síly, a to i přesto, že Izraelci jeho pozice bombardují a cíleně likvidují jeho představitele. Podobně proíránské ozbrojené skupiny v Sýrii a Iráku napadají sice i přímo americké cíle, ale až do předminulého víkendu neusmrtily jediného Američana — a pak po zabití tří na základně v Jordánsku deklarovaly, že útoky na americké síly přerušují.

Jiná část analytiků — a tentokrát menší, přibližně pětinová — naopak míní, že jmenované skupiny je třeba vnímat především jako samostatné hráče koncentrující se na oblast svého působení a na Írán navázané jen volně. Pokud má pravdu tato skupina, pak velká válka také moc nehrozí. Izrael by musel provést nepodařenou invazi do Libanonu a Hizballáh následně protiútok nebo by se Spojené státy musely pokusit obsadit například tu část Jemenu, již dnes kontrolují Hútíové — což je po saúdské zkušenosti z minulých let krajně nepravděpodobné.

Je tu nicméně ještě zbytek analytiků, jež tvoří vůbec největší — téměř padesátiprocentní — skupinu. Podle ní má Írán zásadní roli ve vyzbrojování a výcviku daných skupin a rovněž v jejich mobilizaci. Nemá je ale úplně v moci, a zvlášť když jdou samy do útočných akcí, má potíž je odradit.

Tato kombinace je potenciálně nejnebezpečnější. Mají-li se totiž věci tak, jak většina pozorovatelů soudí — tedy že Írán dal po 7. říjnu 2023 subjektům ve své Ose odporu rámcový pokyn USA, Izraeli a jejich spojencům škodit, působit proti jejich zájmům a stále jim ztrpčovat život, ale do nějaké všeislámské ofenzívy nenastupovat —, může při této konstelaci dojít snadno k eskalaci, která spontánně přeroste zastavitelnou mez.

Představme si například další útok ve východní Sýrii, při němž zemřou Američané. Následovat budou tentokrát ještě drtivější odvetné údery a po nich pak zase reakce, která zasáhne civilisty. Jedna skupina začne napadat druhou, turkické oddíly se střetnou s íránskými gardami, které budou muset odpovědět, a další válka je na světě.

Jemenské specifikum

Zvláštní rozbuškou eventuálně velké eskalace je Jemen, respektive Hútíové, tamní proíránští povstalci ovládající už deset let západní část země. To je onen specifický případ — Hútíové totiž určitě nikam mimo své oblasti bojovat nepotáhnou. Mohou se ale například ještě dravěji pustit do napadání nákladních lodí, které obeplouvají jejich pobřeží. Nebo je mohou začít nejen přepadávat, ale rovnou potápět.