Ve dvou samostatných rozhodnutích odmítl 28. srpna Nejvyšší správní soud postup pražského magistrátu. Ten se v prvním případě rozhodl preventivně zakázat demonstraci svolanou pod heslem „From the River to the Sea, Palestine will be free“, v druhém případě varoval pořadatele jiného shromáždění, že pokud dojde ke skandování tohoto hesla, shromáždění rozpustí.

Omezení svobody projevu vyžaduje prokazatelné odůvodnění

Nejvyšší správní soud reagoval na dvě rozhodnutí dvou různých senátů pražského městského soudu, která byla ovšem odlišná. V prvním případě dal senát v čele se Štěpánem Výborným za pravdu žalobě směřující proti postupu pražského magistrátu a preventivní zrušení demonstrace označil za nezákonné. Magistrátní právníci se proti rozsudku odvolali, jejich kasační stížnost byla nyní Nejvyšším správním soudem zamítnuta.

Druhý rozsudek senátu pražského městského soudu v čele se soudkyní Ivankou Havlíkovou ve středu 28. února dal naopak postupu magistrátu za pravdu s tím, že heslo je problematické samo o sobě — bez ohledu na význam, jaký mu aktuálně přikládají ti, kdo je používají.

Soud tedy v tomto případě upřednostnil takový výklad, který jako základní a směrodatný fakt považuje to, že dané heslo používá mimo jiné také teroristická organizace Hamás. Rozdíl mezi stanovisky obou senátů byl rovněž v tom, že zatímco první zdůraznil nutnost přihlížet k osobám svolavatelů, druhý to odmítl s tím, že na takový postup nemají soudní úředníci čas ani nástroje.

Kasační stížnosti obou stran, které v daných rozhodnutích pražského městského soudu prohrály, totiž pražského magistrátu a svolavatelů demonstrace, dospěly k Nejvyššímu správnímu soudu a ten o nich rozhodl zároveň, ale opět ve dvou různých senátech. Tentokrát byla ale jejich stanoviska shodná.

O magistrátní stížnosti rozhodoval senát v čele se soudcem Michalem Bobkem a konstatoval, že se magistrátním úředníkům nijak nepodařilo zpochybnit, že dané heslo má více významů, včetně pozitivních. A v případech, kdy se nejedná o význam nezpochybnitelně negativní, nelze přistoupit k apriorním zákazům, ale je třeba zkoumat kontext použití, včetně osob svolavatelů.

Omezení svobody projevu je podle správního soudu natolik závažným aktem, že vyžaduje skutečně prokazatelné odůvodnění. V případě jakýchkoli pochybností musí být rozhodnuto ve prospěch výkonu shromažďovacího práva.

Ke stejnému závěru došel i druhý senát Nejvyššího správního soudu vedený Veronikou Juřičkovou. Podle jeho nálezu „musí být posuzovaný projev za hranou ochrany nikoli jen hypoteticky“, u symbolů „je třeba vážit pravou podstatu jejich užití“. Kontext — tedy „způsob, čas a místo užití“ daného symbolu či hesla — musí být nedílnou součástí posouzení hrozby, kterou daný symbol představuje.

Veřejné mínění neopravňuje k zásahu do svobody projevu a shromažďování

Městský soud konkrétně použil argument, že dané heslo „mohlo být oprávněně vnímáno jistou částí společnosti negativně“. Tento argument nyní Nejvyšší správní soud odmítl s tím, že nelze upřednostnit většinový dojem ve společnosti před reálným kontextem dané demonstrace, jejích svolavatelů a názorů, které na jejich shromážděních pravidelně zaznívají. Soudci městského soudu tedy v tomto případě zasáhli do práv žalobců — svolavatelů demonstrace.

Jinými slovy, veřejné mínění či panující názor, ať má v dané době jakkoli velkou převahu, nemůže být měřítkem, podle kterého se posuzují názory a vystoupení jednotlivců. Argumentace soudců Nejvyššího správního soudu je velice důležitá, protože pojmenovává křehkost a důležitost svobody projevu jako jedné ze základních součástí svobodné společnosti.

Odůvodnění ze strany soudu stojí za to ocitovat podrobněji:

„Ani většinové veřejné mínění (zejména když zpravidla vychází z povrchních a nepřesných informací či automaticky předpokládaných motivů účastníků shromáždění) nemůže žalovaného opravňovat k zásahu do svobody projevu a shromažďování — jeho kroky musí vycházet z reálných informací o účastnících a svolavateli shromáždění, a nikoliv z názoru veřejnosti, jelikož pak by opravdu hrozilo, že i případné legitimní menšinové názory budou potlačovány jen proto, že budou (bez konkrétního racionálního podkladu) vnímány většinovým lokálním či mezinárodním publikem jako nepohodlné či ohrožující. Otevření takové možnosti potlačování menšinových názorů by bylo ústavně nepřijatelné.“

S odvoláním na výrok Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší správní soud konstatoval, že demokratická společnost si musí zachovávat rozumný úsudek a nesmí být vedena snahou vyhovět diktátu veřejného mínění. Výrok soudu má obecnou platnost, přesto se ale nelze zbavit dojmu, že byl zamýšlen i konkrétně s ohledem na české prostředí, kde ve věci izraelsko-palestinského konfliktu existuje vyhraněný a jednoznačný pohled veřejného mínění.

Tento názor by se dal popsat jako „hlas lidu“, velice pevně zakořeněné přesvědčení, že izraelsko-palestinský konflikt je jednoduchým střetem dobra a zla, přičemž dobro je na straně Izraele, zatímco zlo na straně Palestinců. Z pohledu zastánců tohoto pohledu je toto černobílé vidění nejen morální a dobré, ale i racionální. Jak mi napsal jeden vyhraněně proizraelský pisatel — s vašimi názory naštěstí nikdy neuspějete „v prostředí racionální české proizraelské a prožidovské společnosti“.

Takový typ racionality je ale udržitelný pouze v prostředí, které důsledně vylučuje odlišné názory, protože je považuje za apriorně špatné a ohrožující. Je to vlastně stejné jako „racionalita“ náboženských a jiných sekt a fundamentalistů i politických dogmatiků. Proto také nemá problém se zásahem do svobody projevu, považuje totiž takový zásah za oprávněný a prospěšný. A nenechá se zviklat rozhodnutími soudů jakéhokoli stupně, od městského soudu v Praze po Mezinárodní trestní tribunál v Haagu.

A právě proto jsou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tak důležitá. Berou v ochranu kritické hlasy, které jsou klíčové pro to, aby narušovaly převažující většinový názor, protože to je jediný způsob, jak se uchránit před upadnutím do totalitního způsobu myšlení, který odchylky netoleruje a potlačuje. Je to obecný princip, který lze uplatnit nejen v případě palestinsko-izraelského konfliktu, ale vlastně zcela univerzálně.