Nejvyšší správní soud vzal v ochranu svobodu projevu a vyjadřování
Filip OutrataDvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci užití hesla „From the River to the Sea, Palestine will be free“ mají význam především jako precedens zajišťující ochranu menšinovému názoru před jeho potlačováním většinovým míněním.
Ve dvou samostatných rozhodnutích odmítl 28. srpna Nejvyšší správní soud postup pražského magistrátu. Ten se v prvním případě rozhodl preventivně zakázat demonstraci svolanou pod heslem „From the River to the Sea, Palestine will be free“, v druhém případě varoval pořadatele jiného shromáždění, že pokud dojde ke skandování tohoto hesla, shromáždění rozpustí.
Omezení svobody projevu vyžaduje prokazatelné odůvodnění
Nejvyšší správní soud reagoval na dvě rozhodnutí dvou různých senátů pražského městského soudu, která byla ovšem odlišná. V prvním případě dal senát v čele se Štěpánem Výborným za pravdu žalobě směřující proti postupu pražského magistrátu a preventivní zrušení demonstrace označil za nezákonné. Magistrátní právníci se proti rozsudku odvolali, jejich kasační stížnost byla nyní Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Druhý rozsudek senátu pražského městského soudu v čele se soudkyní Ivankou Havlíkovou ve středu 28. února dal naopak postupu magistrátu za pravdu s tím, že heslo je problematické samo o sobě — bez ohledu na význam, jaký mu aktuálně přikládají ti, kdo je používají.
Soud tedy v tomto případě upřednostnil takový výklad, který jako základní a směrodatný fakt považuje to, že dané heslo používá mimo jiné také teroristická organizace Hamás. Rozdíl mezi stanovisky obou senátů byl rovněž v tom, že zatímco první zdůraznil nutnost přihlížet k osobám svolavatelů, druhý to odmítl s tím, že na takový postup nemají soudní úředníci čas ani nástroje.
zkuste to, bude to jistě cenné. Ale doporučuji se zaměřit spíš na samotné výroky Nejvyššího správního soudu než na můj komentář, který z nich vychází.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou obzvlášť důležitá proto, že berou v ochranu kritické menšinové hlasy, které by většinové mínění často nejraději vymazalo z veřejné debaty — a tím ji vlastně zahubilo.
Ano, je zde opravdu záhodno přiklonit se k mínění soudu, že většinové veřejné mínění nemůže samo nijak opravňovat k zásahu do svobody projevu — případný zásah do této svobody nemůže vycházet pouze z názoru veřejnosti, jelikož pak by opravdu hrozilo, že legitimní menšinové názory budou potlačovány jen proto, že budou (bez konkrétního racionálního podkladu) vnímány většinovým mezinárodním publikem jako nepohodlné či ohrožující. Otevření takové možnosti potlačování menšinových názorů by tedy bylo ústavně nepřijatelné.
Nejvyšší správní soud se proto přiklonil k menšinové interpretaci hesla „From the River to the Sea, Palestine will be free“ a menšinovou interpretací tohoto hesla, pane Outrato, samozřejmě je ta interpretace, že všechny Palestince od řeky až k moři je nutno osvobodit od vlivu ve své podstatě zcela fašistické propagandy, založené na veřejně deklarovaném genocidním záměru vymazání Izraele z mapy světa (tedy na „krvi a půdě“), kterou do palestinského diskurzu vnesl přítel Adolfa Hitlera a strýc Jásira Arafata, velký jeruzalémský muftí Amín al-Husajní.
Podle mínění Nejvyššího správního soudu je zmíněné heslo „From the River to the Sea, Palestine will be free“ tedy možné vykládat tím způsobem, že Palestinu od řeky až k moři je nutno osvobodit od vlivu organizací, jako například Organizace pro osvobození Palestiny a nyní třeba Hamás nebo Hizballáh, od vlivu fašistického Ruska a konzervativního Íránu, o což se Izrael – plně v souladu s tímto stanoviskem Nejvyššího správního soudu – samozřejmě snaží.
Senát v čele se soudcem Michalem Bobkem totiž konstatoval, že magistrátním úředníkům se nijak nepodařilo zpochybnit, že dané heslo má více významů, včetně významů veskrze pozitivních.
nemám nejmenší problém s tím uznat, že palestinská politická reprezentace byla a je součástí problému. Kritizovali a kritizují ji ostatně mnozí Palestinci.
Ale je třeba dodat, že bývalí teroristé jsou častým jevem i v izraelském nejvyšším politickém vedení. Premiéři Menachem Begin (někdejší šéf teroristického Irgunu, na rukou mj. krev obyvatel Dajr Jásínu), Ariel Šaron (spolupachatel masakrů v libanonských uprchlických táborech Sabra a Šatíla, až 3500 obětí). I pozdější mírotvorce Jicchak Rabin měl podíl na smrti mnoha civilistů během Nakby v roce 1948.
V dnešní izraelské vládě zastává velmi vysoký post Itamar Ben Gvir, který měl dlouho v pracovně foto Barucha Goldsteina, pachatele hebronského masakru z roku 1994 (29 mrtvých, 150 zraněných). Není třeba pochybovat o tom, že Ben Gvirovi radikální osadničtí stoupenci uctívají Goldsteina stejným způsobem jako někteří Palestinci Dalal Mughrabiovou.
Pokud bude, pane Outrato, mezi vašimi přáteli všeobecně akceptována ta mnou výše uvedená menšinová interpretace hesla „From the River to the Sea, Palestine will be free“ v tom smyslu, že Palestinu od řeky až k moři je nutno osvobodit od vlivu organizací, jako je Organizace pro osvobození Palestiny, Hamás, Fatah, Hizballáh, od vlivu fašistického Ruska a konzervativního Íránu, velmi rád samozřejmě půjdu demonstrovat za takto svobodnou Palestinu – Palestinu, svobodnou takto od řeky až k moři. Do doby, než se tak stane, budu ale to zmíněné heslo považovat za součást v podstatě fašistické propagandy, založené na veřejně deklarovaném genocidním záměru vymazání Izraele z mapy světa (na „krvi a půdě“), kterou do palestinského diskurzu vnesl přítel Adolfa Hitlera a strýc Jásira Arafata, válečný zločinec Amín al-Husajní.