Nejvyšší správní soud vzal v ochranu svobodu projevu a vyjadřování
Filip OutrataDvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci užití hesla „From the River to the Sea, Palestine will be free“ mají význam především jako precedens zajišťující ochranu menšinovému názoru před jeho potlačováním většinovým míněním.
Ve dvou samostatných rozhodnutích odmítl 28. srpna Nejvyšší správní soud postup pražského magistrátu. Ten se v prvním případě rozhodl preventivně zakázat demonstraci svolanou pod heslem „From the River to the Sea, Palestine will be free“, v druhém případě varoval pořadatele jiného shromáždění, že pokud dojde ke skandování tohoto hesla, shromáždění rozpustí.
Omezení svobody projevu vyžaduje prokazatelné odůvodnění
Nejvyšší správní soud reagoval na dvě rozhodnutí dvou různých senátů pražského městského soudu, která byla ovšem odlišná. V prvním případě dal senát v čele se Štěpánem Výborným za pravdu žalobě směřující proti postupu pražského magistrátu a preventivní zrušení demonstrace označil za nezákonné. Magistrátní právníci se proti rozsudku odvolali, jejich kasační stížnost byla nyní Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Druhý rozsudek senátu pražského městského soudu v čele se soudkyní Ivankou Havlíkovou ve středu 28. února dal naopak postupu magistrátu za pravdu s tím, že heslo je problematické samo o sobě — bez ohledu na význam, jaký mu aktuálně přikládají ti, kdo je používají.
Soud tedy v tomto případě upřednostnil takový výklad, který jako základní a směrodatný fakt považuje to, že dané heslo používá mimo jiné také teroristická organizace Hamás. Rozdíl mezi stanovisky obou senátů byl rovněž v tom, že zatímco první zdůraznil nutnost přihlížet k osobám svolavatelů, druhý to odmítl s tím, že na takový postup nemají soudní úředníci čas ani nástroje.
Kasační stížnosti obou stran, které v daných rozhodnutích pražského městského soudu prohrály, totiž pražského magistrátu a svolavatelů demonstrace, dospěly k Nejvyššímu správnímu soudu a ten o nich rozhodl zároveň, ale opět ve dvou různých senátech. Tentokrát byla ale jejich stanoviska shodná.
O magistrátní stížnosti rozhodoval senát v čele se soudcem Michalem Bobkem a konstatoval, že se magistrátním úředníkům nijak nepodařilo zpochybnit, že dané heslo má více významů, včetně pozitivních. A v případech, kdy se nejedná o význam nezpochybnitelně negativní, nelze přistoupit k apriorním zákazům, ale je třeba zkoumat kontext použití, včetně osob svolavatelů.
Omezení svobody projevu je podle správního soudu natolik závažným aktem, že vyžaduje skutečně prokazatelné odůvodnění. V případě jakýchkoli pochybností musí být rozhodnuto ve prospěch výkonu shromažďovacího práva.
Ke stejnému závěru došel i druhý senát Nejvyššího správního soudu vedený Veronikou Juřičkovou. Podle jeho nálezu „musí být posuzovaný projev za hranou ochrany nikoli jen hypoteticky“, u symbolů „je třeba vážit pravou podstatu jejich užití“. Kontext — tedy „způsob, čas a místo užití“ daného symbolu či hesla — musí být nedílnou součástí posouzení hrozby, kterou daný symbol představuje.
Veřejné mínění neopravňuje k zásahu do svobody projevu a shromažďování
Městský soud konkrétně použil argument, že dané heslo „mohlo být oprávněně vnímáno jistou částí společnosti negativně“. Tento argument nyní Nejvyšší správní soud odmítl s tím, že nelze upřednostnit většinový dojem ve společnosti před reálným kontextem dané demonstrace, jejích svolavatelů a názorů, které na jejich shromážděních pravidelně zaznívají. Soudci městského soudu tedy v tomto případě zasáhli do práv žalobců — svolavatelů demonstrace.
Jinými slovy, veřejné mínění či panující názor, ať má v dané době jakkoli velkou převahu, nemůže být měřítkem, podle kterého se posuzují názory a vystoupení jednotlivců. Argumentace soudců Nejvyššího správního soudu je velice důležitá, protože pojmenovává křehkost a důležitost svobody projevu jako jedné ze základních součástí svobodné společnosti.
Odůvodnění ze strany soudu stojí za to ocitovat podrobněji:
„Ani většinové veřejné mínění (zejména když zpravidla vychází z povrchních a nepřesných informací či automaticky předpokládaných motivů účastníků shromáždění) nemůže žalovaného opravňovat k zásahu do svobody projevu a shromažďování — jeho kroky musí vycházet z reálných informací o účastnících a svolavateli shromáždění, a nikoliv z názoru veřejnosti, jelikož pak by opravdu hrozilo, že i případné legitimní menšinové názory budou potlačovány jen proto, že budou (bez konkrétního racionálního podkladu) vnímány většinovým lokálním či mezinárodním publikem jako nepohodlné či ohrožující. Otevření takové možnosti potlačování menšinových názorů by bylo ústavně nepřijatelné.“
S odvoláním na výrok Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší správní soud konstatoval, že demokratická společnost si musí zachovávat rozumný úsudek a nesmí být vedena snahou vyhovět diktátu veřejného mínění. Výrok soudu má obecnou platnost, přesto se ale nelze zbavit dojmu, že byl zamýšlen i konkrétně s ohledem na české prostředí, kde ve věci izraelsko-palestinského konfliktu existuje vyhraněný a jednoznačný pohled veřejného mínění.
Tento názor by se dal popsat jako „hlas lidu“, velice pevně zakořeněné přesvědčení, že izraelsko-palestinský konflikt je jednoduchým střetem dobra a zla, přičemž dobro je na straně Izraele, zatímco zlo na straně Palestinců. Z pohledu zastánců tohoto pohledu je toto černobílé vidění nejen morální a dobré, ale i racionální. Jak mi napsal jeden vyhraněně proizraelský pisatel — s vašimi názory naštěstí nikdy neuspějete „v prostředí racionální české proizraelské a prožidovské společnosti“.
Takový typ racionality je ale udržitelný pouze v prostředí, které důsledně vylučuje odlišné názory, protože je považuje za apriorně špatné a ohrožující. Je to vlastně stejné jako „racionalita“ náboženských a jiných sekt a fundamentalistů i politických dogmatiků. Proto také nemá problém se zásahem do svobody projevu, považuje totiž takový zásah za oprávněný a prospěšný. A nenechá se zviklat rozhodnutími soudů jakéhokoli stupně, od městského soudu v Praze po Mezinárodní trestní tribunál v Haagu.
A právě proto jsou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tak důležitá. Berou v ochranu kritické hlasy, které jsou klíčové pro to, aby narušovaly převažující většinový názor, protože to je jediný způsob, jak se uchránit před upadnutím do totalitního způsobu myšlení, který odchylky netoleruje a potlačuje. Je to obecný princip, který lze uplatnit nejen v případě palestinsko-izraelského konfliktu, ale vlastně zcela univerzálně.
Chce skutečně mít hroší kůži odvolávat se na svobodu slova ba portálu, který diskutujícím maže příspěvky.
Jinak u této další snůšky demagogie člověk zase neví, odkud by měl začít ji rozplétat, na co reagovat a co výběrově ignorovat.
Dala by se vzít věta po větě, ale kdo má na to nervy?
zkuste to, bude to jistě cenné. Ale doporučuji se zaměřit spíš na samotné výroky Nejvyššího správního soudu než na můj komentář, který z nich vychází.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou obzvlášť důležitá proto, že berou v ochranu kritické menšinové hlasy, které by většinové mínění často nejraději vymazalo z veřejné debaty — a tím ji vlastně zahubilo.
Ano, je zde opravdu záhodno přiklonit se k mínění soudu, že většinové veřejné mínění nemůže samo nijak opravňovat k zásahu do svobody projevu — případný zásah do této svobody nemůže vycházet pouze z názoru veřejnosti, jelikož pak by opravdu hrozilo, že legitimní menšinové názory budou potlačovány jen proto, že budou (bez konkrétního racionálního podkladu) vnímány většinovým mezinárodním publikem jako nepohodlné či ohrožující. Otevření takové možnosti potlačování menšinových názorů by tedy bylo ústavně nepřijatelné.
Nejvyšší správní soud se proto přiklonil k menšinové interpretaci hesla „From the River to the Sea, Palestine will be free“ a menšinovou interpretací tohoto hesla, pane Outrato, samozřejmě je ta interpretace, že všechny Palestince od řeky až k moři je nutno osvobodit od vlivu ve své podstatě zcela fašistické propagandy, založené na veřejně deklarovaném genocidním záměru vymazání Izraele z mapy světa (tedy na „krvi a půdě“), kterou do palestinského diskurzu vnesl přítel Adolfa Hitlera a strýc Jásira Arafata, velký jeruzalémský muftí Amín al-Husajní.
Podle mínění Nejvyššího správního soudu je zmíněné heslo „From the River to the Sea, Palestine will be free“ tedy možné vykládat tím způsobem, že Palestinu od řeky až k moři je nutno osvobodit od vlivu organizací, jako například Organizace pro osvobození Palestiny a nyní třeba Hamás nebo Hizballáh, od vlivu fašistického Ruska a konzervativního Íránu, o což se Izrael – plně v souladu s tímto stanoviskem Nejvyššího správního soudu – samozřejmě snaží.
Senát v čele se soudcem Michalem Bobkem totiž konstatoval, že magistrátním úředníkům se nijak nepodařilo zpochybnit, že dané heslo má více významů, včetně významů veskrze pozitivních.
Včera to bylo 52 lety došlo k masakru v Mnichově: jedenáct nevinných sportovců a trenérů z izraelského olympijského týmu bylo zajato jako rukojmí a zavražděno členy palestinské teroristické skupiny Černé září.
V roce 1999 vyšlo najevo, že finanční prostředky na útok poskytl Mahmúd Abbás, současný prezident Palestinské samosprávy - který je samozřejmě díky "mezinárodní pomoci Palestině" dolarový multimilionář, jako všichni palestinští vůdci (Arafatově dědičce patří jedna celá ulice v Londýně).
Ano, i od Fatahu a Palestinské samosprávy bude muset být Palestina osvobozena.
To jenom malé doplnění pana Nusharta.
Nejhorší teroristický útok před 7. říjnem, při kterém bylo zavražděno 38 izraelských civilistů včetně 13 dětí:
11. března 1978 vedla Dalal Mughrabiová, 19letá Palestinka a členka Fatahu, na lodi skupinu 11 teroristů z Libanonu. Loď přistála na izraelské pláži mezi městy Tel Aviv a Haifa.
Teroristé si uvědomili, že minuli cílovou destinaci Tel Aviv. Snědli si na pláži oběd a pak narazili na fotografku Gail Rubinovou, Newyorčanku a neteř amerického senátora. Zeptali se jí na cestu do Tel Avivu a pak Mughrabiová Rubinovou střelbou zavraždila.
Skupina si poté zastavila taxík, zavraždila jeho cestující a vydala se do do Tel Avivu.
Cestou unesli autobus plný civilistů, z něj stříleli a házeli granáty na projíždějící vozidla. Zabili jednoho z cestujících autobusu, tělo vyhodili a pokračovali v cestě.
Unesli druhý autobus, do kterého naskládali přeživší cestující z prvního. Celkem shromáždili 71 rukojmích.
Po proražení několika po sobě jdoucích barikád byl autobus nakonec zastaven zátarasem těsně za severním okrajem Tel Avivu. Teroristé zahájili přestřelku s použitím samopalů, granátů a výbušnin proti špatně připraveným a lehce vyzbrojeným policistům.
Na konci přestřelky použila Mughrabiová granát, což mělo za následek explozi autobusu.
Celý útok měl za následek 38 mrtvých Izraelců, mezi nimi 13 dětí. Dalších 71 bylo zraněno.
Mughrabiová a 8 dalších teroristů bylo zabito.
Pro mnoho Palestinců je Dalal Mughrabiová národní hrdinkou a je dávána za vzor mladým palestinským dívkám.
nemám nejmenší problém s tím uznat, že palestinská politická reprezentace byla a je součástí problému. Kritizovali a kritizují ji ostatně mnozí Palestinci.
Ale je třeba dodat, že bývalí teroristé jsou častým jevem i v izraelském nejvyšším politickém vedení. Premiéři Menachem Begin (někdejší šéf teroristického Irgunu, na rukou mj. krev obyvatel Dajr Jásínu), Ariel Šaron (spolupachatel masakrů v libanonských uprchlických táborech Sabra a Šatíla, až 3500 obětí). I pozdější mírotvorce Jicchak Rabin měl podíl na smrti mnoha civilistů během Nakby v roce 1948.
V dnešní izraelské vládě zastává velmi vysoký post Itamar Ben Gvir, který měl dlouho v pracovně foto Barucha Goldsteina, pachatele hebronského masakru z roku 1994 (29 mrtvých, 150 zraněných). Není třeba pochybovat o tom, že Ben Gvirovi radikální osadničtí stoupenci uctívají Goldsteina stejným způsobem jako někteří Palestinci Dalal Mughrabiovou.
Pokud bude, pane Outrato, mezi vašimi přáteli všeobecně akceptována ta mnou výše uvedená menšinová interpretace hesla „From the River to the Sea, Palestine will be free“ v tom smyslu, že Palestinu od řeky až k moři je nutno osvobodit od vlivu organizací, jako je Organizace pro osvobození Palestiny, Hamás, Fatah, Hizballáh, od vlivu fašistického Ruska a konzervativního Íránu, velmi rád samozřejmě půjdu demonstrovat za takto svobodnou Palestinu – Palestinu, svobodnou takto od řeky až k moři. Do doby, než se tak stane, budu ale to zmíněné heslo považovat za součást v podstatě fašistické propagandy, založené na veřejně deklarovaném genocidním záměru vymazání Izraele z mapy světa (na „krvi a půdě“), kterou do palestinského diskurzu vnesl přítel Adolfa Hitlera a strýc Jásira Arafata, válečný zločinec Amín al-Husajní.