Když pražský městský soud v pondělí 18. prosince 2023 rozhodl, že zrušení demonstrace svolané pod heslem „From the River to the Sea, Palestine will be free“ — „Od řeky až k moři bude Palestina svobodná“ pražským magistrátem je neplatné, bylo to především vítězství iniciativy Ne naším jménem — za spravedlivý mír na Blízkém východě.

Ta své aktivity rozvíjí v českém prostředí, které je dlouhodobě jednostranně proizraelsky zaměřené a o porušování práv Palestinců nemá informace, anebo — častěji — je ani nechce nic slyšet. Od 7. října tohoto roku iniciativa zorganizovala už více než desítku demonstrací a dalších akcí. Ne pod tímto jedním sporným heslem, protože není nijak klíčové, je pouze jedním z mnoha způsobů vyjádření toho, o co skutečně jde.

V době vražedného útoku Hamásu jsme právě připravovali protest proti návštěvě izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v Praze. Právě Netanjahu spolu se svými extremistickými vládními společníky Smotričem a Ben Gvirem podstatná část izraelské veřejnosti od počátku považuje za jedny z hlavních viníků tragických událostí posledních měsíců.

Nepřenechat požadavek svobody fanatikům

Právě dlouhodobá činnost iniciativy Ne naším jménem, která se zaměřuje na konkrétní porušování lidských práv na palestinských územích a velice často dává prostor židovským aktivistům či akademikům — ať již z Izraele, nebo z jiných zemí, byla pro soud jakousi zárukou toho, že dotyčné heslo, skandované na pražských propalestinských demonstracích, vždy bedlivě sledovaných policií, nemá antisemitský význam.

Jak u soudu ostatně konstatoval i povolaný znalec, politolog Miroslav Mareš, heslo „From the River to the Sea, Palestine will be free“ může mít několik různých významů. Může znamenat ustavení jednoho svobodného a demokratického státu pro všehny obyvatele na území dnešního Izraele a Palestiny; může znamenat existenci dvou států vedle sebe; může, ale nemusí, znamenat vyhnání jedné části obyvatel.

Záměrně nedodávám které, protože heslo v jeho násilném, negativním výkladu používají kromě islamistických palestinských hnutí i izraelští židovští extremisté, pro něž ovšem znamená vyhnání nebo vyhlazení Palestinců a ustavení Velkého Izraele, jejž někteří z nich v duchu rozšiřují až k Perskému zálivu. Nepřenechat požadavek svobody fanatikům, a to fanatikům z obou stran, to je, oč tu běží.

Pro nás jako pořadatele demonstrací za příměří v Gaze a za ukončení okupace Palestiny naopak heslo znamená jediné, a to rovná práva a důstojnost pro všechny obyvatele „mezi řekou a mořem“. Na žádné z demonstrací, na nichž jsem mohl být, nezazněla antisemitská hesla či výzvy k násilí proti komukoli. Naopak byly slyšet projevy celé řady židovských přátel. Zazněla i připomínka palestinských i izraelských obětí.

Soudci připustili, že některá hesla a výroky mohou na určité skupiny lidí působit jako ohrožující, mohou je vnímat jako výzvy k násilí vůči sobě. Podle soudu ale takovýto pocit ohrožení nemůže být jediným a rozhodujícím kritériem pro omezení svobody projevu, která je v demokratickém státě důležitou hodnotou a zaslouží si ochranu.

Kritika porušování lidských práv Izraelem není antisemitismus

Za nejpodstatnější na soudním rozhodnutí považuji to, že pomohlo přesněji určit hranici mezi kritikou Izraele a antisemitismem. Heslo „From the River to the Sea, Palestine will be free“ v tom kontextu a významu, který mu dávají demonstrace a aktivity iniciativy Ne naším jménem — za spravedlivý mír na Blízkém východě, není antisemitské, ale je součástí lidskoprávní kritiky, která si nezaslouží kriminalizaci, ale, jak jsem hluboce přesvědčen, naopak uznání.

To neznamená, že v jiných kontextech, na jiných místech nemůže být dané heslo s antisemitismem spojeno. Je jisté, že zvláště nynější postup Izraele v Gaze s vysokým počtem civilních obětí, kritizovaný stále větším počtem světových politiků a dalšími osobnostmi, vyvolává v mnoha zemích a prostředích silné protiizraelské nálady, které se mohou spojovat s tradičními antisemitskými předsudky a projevy.

V každém případě, pokud bych si jako organizátor či účastník pražských propalestinských demonstrací povšiml jakéhokoli projevu nenávisti, výzev k násilí či antisemitismu, budu adekvátně reagovat, upozorním na to policii, s níž máme jako aktivisté za lidská práva nakonec stejný cíl — zachování bezpečnosti, spravedlnosti a života.

Německo, které se zmiňuje jako příklad důslednějšího potírání antisemitismu, se v žebříčcích svobody médií a svobody projevu v tomto roce propadlo, podle Reportérů bez hranic kleslo o šest míst, je nyní dokonce výrazně níže než Česká republika. Podle další mezinárodní občanské organizace Civicus dokonce kvůli tvrdému postupu vůči klimatickým a propalestinským protestům už není zemí, kde je možné otevřeně vyjadřovat své názory.

Jeden příklad za všechny: v berlínské čtvrti Neukölln policie zatkla na propalestinské demonstraci protestujícího za transparent s nápisem „Jako židovský Izraelec odmítám genocidu v Gaze“. Opravdu si nemyslím, že to je účinný boj proti antisemitismu, spíše právě naopak.

Radikalizace k plnějšímu lidství

Díky propalestinskému aktivismu jsem mohl trochu nahlédnout do česko-palestinské komunity, do prostředí a vnímání lidí, kteří dlouhá léta žijí s neviditelným cejchem potenciálních „teroristů“, pokud ne přímo s cejchem „čmoudů“ a obětí čistě rasově motivovaných předsudků.

Objevil jsem tam velkou pohostinnost, tak jako na dobročinném palestinském svátečním večeru na podporu Lékařů bez hranic v Kampusu Hybernská, kde se vybralo hodně přes čtvrt milionu korun. Objevil jsem tam velkou hrdost na vlastní kořeny a kulturu, jako na koncertu pro Palestinu v staroměstském kostele sv. Martina ve zdi, kde se hrála tradiční hudba a četla poezie — báseň nedávno v Gaze zabitého básníka Rifáta Alaríra, i verše národního palestinského básníka Mahmúda Darwíše.

Díval jsem se na děti posedávající v kostelních lavicích. Fascinovaly mě jejich velké, nekonečně hluboké oči. Musel jsem myslet na obrázky dětí umírajících v Gaze, na tisíce dětí, jejichž oči se navždy zavřely. A musel jsem myslet na cynické komentáře na českých sociálních sítích a v diskusích pod články, kde se často přeje smrt všem civilistům v Gaze, protože tam přece žádní civilisté nejsou.

Kde se někteří ukájejí vyhlídkou na to, že to doupě teroristů „jednou provždy vyřeší“ atomová bomba. Zřejmě se nejedná o placené trolly-roboty, ale o skutečné lidi.

Takováto ztráta lidskosti, otevřenost pro to nejhorší, co se s člověkem může stát — že se stane lhostejným vůči zlu a smrti, že se z nich dokonce dokáže radovat — je strašlivá. Už to je dostatečný důvod pro další hodiny strávené na demonstracích nebo v diskusích pod názory takových „hrdinů“.

Žal a rozhořčení nad obětmi blízkých, nad lhostejností většiny vůči nim, pocit nespravedlnosti táhnoucí se po desetiletí, pocit křivdy z toho, že můj pohled, moje perspektiva není brána vážně, je vytěsňována z médií, trestána zákazy, to všechno může vést k radikalizaci. K radikalizaci jakožto odporu, k radikalizaci ve smyslu odmítnutí druhé strany, která je lhostejná, neumí a nechce pochopit. Ale radikalizace může mít i úplně jinou podobu.

Může být také radikalizace ve smyslu plnějšího, hlubšího lidství. Lidství, které se nenechá uzavřít betonovými zdmi nacionálních, náboženských či rasových nepřátelství a předsudků. Lidství, které bere vážně i negativní emoce a zlé, zraňující prožitky, dokáže k nim sestoupit a nenechá se jimi pohltit. Lidství, které je nakonec tou nejsilnější zbraní proti smrtící a nelidské lhostejnosti.