Zatímco izraelský premiér Benjamin Netanjahu pokračuje ve svém genocidním tažení proti Gaze, ve Spojených státech se díky protiválečným studentským demonstracím ocitly v ohnisku pozornosti hlasy volající po míru. Studenti, vyzbrojení jen stany a spacáky, požadují od svých univerzit zastavení investic do izraelské válečné mašinérie.

Vedení několika škol vyšlo jejich požadavkům vstříc a upravilo svou investiční politiku tak, aby byla v souladu s hodnotovými postoji studentů, většina ale reagovala násilným potlačením protestů. Ozbrojené složky umlčují lidi, kteří uplatňují své právo svobody projevu, zaručené prvním dodatkem k americké ústavě. Zatčeno bylo už na tři tisíce demonstrantů, přičemž Netanjahu a někteří američtí představitelé obou komor parlamentu volají po tvrdším postupu vůči protestujícím.

Jako Židovka žasnu nad odvahou a odhodláním mladých lidí nejrůznějšího původu, kteří se spojili, aby vyjádřili svůj odpor k izraelskému masakrování Palestinců. Je inspirativní vidět, kolik mladých antisionistických Židů se dokázalo vzepřít mohutnému tlaku, jemuž jsou vystaveni, s takovou morální zásadovostí.

Sleduju je i s jistým provinilým pocitem. V jejich věku jsem totiž sama byla hlasitou obhájkyní etnostátu, který nese zodpovědnost za to, co se dnes děje.

Když jsem vyrůstala, sionismus byl niternou součástí mé totožnosti. Byla jsem vychována jako Židovka v uzavřené židovské komunitě. Od prvního stupně základní školy jsem chodila odpoledne na kroužky pořádané židovským komunitním centrem a jezdila jsem na jejich letní tábory. Na druhém stupni jsme měli každý víkend dvě až tři bar nebo bat micva.

Co si pamatuju, celá moje rodina byla pevně přesvědčená o správnosti myšlenky židovského státu. Vychovávali nás ve víře, že pokud by neexistoval stát Izrael, Židé po celém světě by nebyli v bezpečí.

To přesvědčení se ve mně utvrdilo, když mi bylo šestnáct let a navštívila jsem Izrael v rámci programu, který pro Střední školu Alexandera Musse sponzoroval Židovský národní fond (JNF). Léto roku 1987 jsem strávila v internátní ubytovně v Hod ha-Šaron, kde jsem se učila o tom, co jsem tehdy považovala za skutečnou historii.

Až později jsem zjistila, že velká část toho, co nám tenkrát vyprávěli, bylo součástí sionistické mytologie, vytvořené po roce 1948. Zamilovala jsem se do země, kterou jsem tenkrát považovala za židovský domov, ale ve skutečnosti je to Palestina.

Při zpětném pohledu se mi projevy militarizovaného sionistického státu vyjevují jasně. Byla jsem tam v létě krátce před první intifádou, zdi ani oddělené silnice v té době ještě neexistovaly. Žádné na první pohled zjevné známky apartheidu tehdy ještě vidět nebyly, ale často jsme s sebou měli ozbrojený doprovod. Nemůžu uvěřit tomu, že nás brali na místa, kde byly pro naši ochranu nezbytné samopaly.

Vozili nás autobusem po Západním břehu, po místech, které — jak dnes už vím — byly a jsou okupovanou zemí. Vzali nás do východního Jeruzaléma sázet stromy. Jako matka teď vidím, že nás, skupinku neozbrojených teenagerů, zneužili jako „lidské štíty“ a nástroje etnického čištění.

Až krátce po roce 2000, během druhé intifády, jsem začala vnímat rostoucí násilí proti Palestincům a také stále zřetelnější projevy apartheidu. Uvědomovala jsem si, že Izrael dál buduje osady na okupovaném území, ačkoli je to v rozporu s mezinárodním právem.

Někdy v té době jsem se také dozvěděla o Palestinci iniciovaném hnutí BDS — za bojkot Izraele, sankce proti němu a stažení investic z něj. Současně s tím jsem zaznamenala, že některé státy USA uzákonily legislativu namířenou proti hnutí BDS, což je podle mého názoru v rozporu s právem na svobodu projevu, zaručenou prvním dodatkem ústavy.

Trvalo mi nějakých patnáct let, než jsem postupně dospěla k současné míře svého rozhořčení vůči státu Izrael. Ještě v roce 2019 jsem věřila ve dvoustátní řešení. Ale sionisté dali více než jasně najevo, že vznik palestinského státu nepřipustí.

Náš svět mlčky přihlížel tomu, jak Netanjahuův krajně pravicový stát způsobuje Palestincům nepředstavitelné hrůzy. Bombardování nemocnic a škol. Masové hroby. Mimosoudní popravy. Ohavnost tohoto typu násilí v minulosti vedla k tomu, že mezinárodní společenství postupně vytvořilo konvence, které nám měly zabránit opakovat stejné chyby.

Když ale sledujeme tragédii, která se nám odehrává před očima, většina našich politických představitelů zavírá oči. Jestliže tohle má být jejich pokřivená verze pravdy, rozhodla jsem se vzít je za slovo.

Dozvídat se pravdu o ideologii a historii sionismu a dokázat se jí postavit tváří v tvář byl obtížný proces. Vyžadovalo to ode mě analyzovat formativní roky svého dospívání — vzpomínky na situace, které mi přinášely radost, smích a nadšení — a převést si je do pravdivého kontextu. Musela jsem podrobit kritickému přezkoumání základní pravdy, které se v naší rodině předávají po generace, a pochopit, že jsou v rozporu s hodnotami humanismu a míru, na nichž mi tolik záleží.

Smířila jsem se s tím, že zbytek svého života strávím snahou odčinit skutečnost, že jsem sloužila jako užitečný idiot. Není to nijak velká oběť.

Doufám, že i další lidé jako já, kteří byli vychováváni v tom, že naše přežití závisí na vojenské síle Izraele, si uvědomí, jakou hrozbu to nyní představuje pro lidstvo jako celek. Musíme umět jasně pojmenovat pravdu: odehrává se genocida, a odpovědnost za ni nese Izrael.

Mladí lidé dnes pohánějí hnutí za osvobození Palestiny tím, že se postavili svým vzdělávacím institucím — a my musíme udělat totéž. Moje pokání, nyní i v budoucnosti, spočívá v tom, že svým hlasem přispívám k boji za svobodu Palestinců a za jejich právo svobodně žít v zemi, která je jejich domovem.

Z anglického originálu Atonement for my Zionist Upbringing, publikovaného na stránkách internetového magazínu Common Dreams, přeložila Magdaléna Jehličková.