Film Golda, pojednávající o bývalé izraelské premiérce, která své zemi v roce 1973 zajistila vojenské vítězství nad egyptskou a syrskou armádou, není na místě spojovat s vysokými očekáváními. The Hollywood Reporter popsal film jako životopisný snímek zobrazující jedinou ženu v čele izraelského státu coby „překvapivě efektivní vojenskou vůdkyni“ a zkušenou diplomatku.

Ve skutečnosti však režisér Guy Nattiv neukázal mnoho z „lidské bytosti“ stojící za legendou ani z jejích vlastností, na jejichž základě by z ní legenda mohla vyrůst. S potenciálně obnoveným zájmem o tuto historickou osobnost se nicméně naskýtá příležitost oddělit mýtus od reality.

Nejprve tedy k mýtu. Golda Meirová byla ve Spojených státech feministickou ikonou. V letech 1969 až 1974 působila jako čtvrtá izraelská premiérka a z průzkumu Gallupova institutu tehdy vyšla jako „nejobdivovanější žena“ v USA. V žebříčku předstihla i první dámy USA Betty Fordovou a Pat Nixonovou, manželky amerických prezidentů oné doby.

Izraelská vůdkyně se jako bílá, liberální sionistka druhé vlny stala tváří amerického feminismu, když se objevila v plakátové kampani kritizující genderové stereotypy na pracovišti. Pod reprodukcí známé fotografie izraelské premiérky stojí na plakátu nápis: „Ale umí psát na stroji?“

Palestinci ovšem pochopitelně chovají Goldu Meirovou v opovržení — to ona o nich prohlásila, že „nic takového jako Palestinci nikdy nebylo“. Při jiné příležitosti zase uvedla, že Arabové nenávidí Židy více, než milují své děti, abychom si připomněli jen některé z jejích nehorázných výroků.

Málokdo z lidí, kteří rádi vytahují její výrok o neexistenci Palestinců, si ale ve skutečnosti uvědomuje jeho širší kontext. Jedná se o to, nakolik hluboce je v eurocentrickém imperiálním světonázoru zakořeněno, že společenství, které se nehonosí atributy moderního evropského státu, žádným národem není.

Meirová nepopírala, že Palestinci existují jako lidé, nýbrž to, že mají kolektivní práva. Protože národ, který Palestinu obýval, neutvořil nezávislý stát podle evropských standardů.

„Kdy existoval nezávislý palestinský lid s palestinským státem?“ ptala se. „Před první světovou válkou to byla jižní Sýrie, později zase patřilo území k Jordánsku. Nebylo to tak, že by v Palestině žili nějací Palestinci, kteří by se považovali za palestinský národ, a my sem přišli, vyhnali je a vzali jim jejich zemi. Oni zkrátka neexistovali.“

Koloniální myšlení

Jde samozřejmě o stejný způsob myšlení, jako byl ten, který upřel právo na suverenitu domorodým obyvatelům Želvího ostrova, protože neměli arbitrární hranice a politický systém uznávaný evropskými dobyvateli. Sionismus je založen na obdobném koloniálním myšlení, což ostatně nedávno znova ukázal výrok izraelského ministra financí Becalela Smotriče, který zopakoval, že nic takového jako palestinská historie a palestinský národ neexistuje.

Jen letmý pohled do literatury z doby, o které je zde řeč, dokazuje, že Golda Meirová nemá pravdu. Noviny Falastin byly založeny na počátku 20. století a tehdejší místní měna nese označení „Palestina“, nikoliv „jižní Sýrie“.

Sami Izraelci hovoří o kontroverzní postavě Meirové o poznání střízlivěji. Tak například Shalvi/Hyman Encyclopedia of Jewish Women v hesle o ní poznamenává: „Byla to, řečeno současným jazykem, ‚včelí královna‘ — totiž žena, která vyšplhá na vrchol a pak za sebou vytáhne žebřík. Nevyužila svého privilegovaného postavení k tomu, aby se zabývala potřebami žen, aby je podporovala nebo aby prosazovala jejich lepší postavení ve veřejné sféře. Faktem zůstává, že na konci jejího funkčního období nebylo postavení izraelských žen o nic lepší než před jejím nástupem do úřadu.“

Také první kritické ohlasy na film Golda byly spíše vlažné. Bad Movie Reviews, kanál YouTube věnovaný recenzování špatných filmů, jej popsal přívlastky jako „nezáživný“, „bezvýrazný“ a „jednorozměrný“.

Podle deníku Washington Post film pouze „klouže po povrchu“. A skutečně, nedozvíme se z něj například, proč Egypt a Sýrie 6. října 1973 na Izrael vlastně zaútočily. Bylo to proto, aby získaly zpět Sinajský poloostrov a Golanské výšiny, které Izrael od roku 1967 nelegálně okupoval.

Místo toho jen slyšíme, jak Meirová varuje před ohrožením Izraele, „pokud Syřané dobydou Golanské výšiny“. Jenže armáda, která znovu získá nelegálně okupované území, toto území „nedobývá“, nýbrž osvobozuje.

Urážlivé výmysly

Goldu Meirovou hraje Helen Mirrenová, jejíž talent se podle recenze zveřejněné v Detroit News „ztrácí v oblacích dýmu“. Recenze snímek popisuje jako „iritující“ a „těžkopádný“.

Jistě — snímek se zaměřuje na „právo“ Izraele na „obranu“, které nám naši politici donekonečna připomínají. Ve skutečnosti ovšem žádná země nemá „právo“ bránit nelegální okupaci, ale naopak má zákonnou povinnost tuto okupaci ukončit.

Dokonce i Los Angeles Times, výrazně prosionistické periodikum, označily film za „nemastný neslaný“, zatímco výkon Mirrenové ohodnotily jako „to nejlepší z celého filmu a možná to jediné, co je na něm zajímavé“. List se také pozastavuje nad tím, že zatímco herec Bradley Cooper vyvolal značnou kontroverzi tím, že si pro roli nechal v maskérně zvětšit nos, aby ve snímku Maestro ztvárnil jinou slavnou židovskou historickou postavu, Leonarda Bernsteina, v případě Mirrenové její taktéž zvětšený nos — a vycpávky pod šaty — „debatu na téma ‚měli by hrát židy pouze židé‘ zdaleka tak silně nevyvolaly“.

Zdá se, že se recenzenti nenechali omámit okázalou kampaní, která uvedení snímku předcházela. Ať už měla Golda vyvolat v divácích cokoliv, minula se účinkem.

A to je dobře. Bylo na místě se obávat, že film svým případným úspěchem posílí pozitivní obraz Izraele a sionistickou propagandu právě v době, kdy to Izrael zoufale potřebuje. Sionistický narativ skutečně prostupuje filmem skrz naskrz: „Zase jsme zpátky v roce 1948,“ povzdychne si Meirová, jako by v roce 1948 čelil útoku Izrael, a ne Palestina.

Meirová rovněž prohlašuje, že „Arabové“ — míní tím Egypťany a Syřany, Palestinci nejsou ve filmu zmíněni ani jednou — nad svými mrtvými netruchlí, zatímco její duši tíží smrt každého jednoho židovského vojáka. Což je opět další z hanebných sionistických nepravd, jimiž je film okořeněn.

Celkový dojem z filmu je tak zcela opačný. Vidíme zemi připravenou sáhnout i k jadernému arzenálu, jen aby si udržela kontrolu nad nelegálně okupovaným územím, a manipulativní političku odhodlanou získat od USA zbraně za každou cenu, ačkoli Spojené státy zjevně nejsou ochotné poskytnout Izraeli vojenskou pomoc bezpodmínečně.

Asi to tedy nebude onen obrázek heroické a morální vůdkyně, který nám tvůrcové filmu chtěli vštípit. Nakonec tak film Golda, který měl vyztužit izraelskou propagandu, ji spíše podemílá.

Z anglického originálu „Golda: A Failed Attempt to Boost Israel’s Propaganda“, vydaného magazínem Middle East Eye, přeložil ZDENĚK JEHLIČKA.