Oč jde v podstatě aktuálních sporů a masových protestů v Izraeli, vyvolaných snahou Netanjahuovy vlády protlačit kontroverzní justiční reformu? David Grossman píše v Guardianu o „zápase o přežití Izraele coby demokratického státu“. Raffi Berg zase na BBC o „největší vnitropolitické krizi v historii země“. A Diana Buttuová mluví na Al-Džazíře o „poslední fázi vývoje, který v Izraeli započal už s přivíráním očí nad ilegalitou zakládání osad na palestinském území a nad okupací celkově“.

Pravdu mají z jistého pohledu všichni. V podstatě ji zde mohou mít jak ti, kdo tvrdí, že právě stávající boje jsou jedním z typických znaků izraelské demokracie, tak ti, kdož argumentují, že skutečná demokracie není v Izraeli už dávno — a teď se to pouze zvýrazní.

Stěžejní je, co konkrétně se hodnotí. V rámci současného dění totiž probíhá několik zápasů zároveň, a ty jsou navíc vzájemně provázané. Není tak důležité jen to, jak který dopadne, ale i to, jak který ovlivní další a jak bude s jeho výsledkem naloženo.

Konkrétní parametry reformy

Ti, kdo mluví o zápasu o Izrael jako moderní demokratických stát, hodnotí především dva aspekty stávajících bojů: jednak samotnou justiční reformu a možné zneužití moci prostřednictvím změn, jež zavede, a jednak procesy, jež mohou nastat ve státě a společnosti v reakci na tento vývoj.

Vlastní justiční — či přesněji antijustiční — reforma směřuje především k oslabení autonomie Nejvyššího soudu a justice celkově ve vztahu k výkonné moci. Izrael totiž nemá ani klasickou psanou ústavu, ani druhou parlamentní komoru či silného prezidenta. Roli zásadní brzdy a protiváhy vůči výkonu vládní moci, která se opírá o parlamentní většinu, zde tvoří právě Nejvyšší soud.

Soud proto nezřídka vystupuje proti vládě, respektive proti parlamentní většině, a budí podezření z politického aktivismu.

Konkrétně první část reformy bere Nejvyššímu soudu právo rušit rozhodnutí vlády s odkazem na jejich „nepřiměřenosti“, respektive „nerozumnost“. Soud touto pravomocí může přezkoumávat vládní politiky z hlediska souladu s povahou státního zřízení a kontrolovat premiéra i ministry, zda nejednají „nepřiměřeně“ či neeticky. Vykonává tak roli strážce hodnot odvozených od právního státu a liberálně-demokratického zřízení obecně.

Tato část reformy prošla parlamentem nyní 24. července, kdy byly v médiích k vidění mohutné protesty.

Druhá část reformy, jež se má projednávat po prázdninách, bere Nejvyššímu soudu poslední slovo při posuzování přijatých zákonů. Parlamentní většina by zde měla dostat možnost rozhodnutí soudu přehlasovat, a to prostou převahou. Tím by její moc vzrostla opravdu zásadně.

Další části reformy potom posilují vliv vlády, respektive parlamentní většiny, v procesu jmenování jednotlivých soudců, a to i soudců Nejvyššího soudu, což je v Izraeli dosud vnitrojustiční záležitost s klíčovou rolí cechovní komory. Zprošťují také ministry povinnosti řídit se doporučeními nezávislých právních odborů, jež při exekutivě ze zákona působí.