Oč jde v podstatě aktuálních sporů a masových protestů v Izraeli, vyvolaných snahou Netanjahuovy vlády protlačit kontroverzní justiční reformu? David Grossman píše v Guardianu o „zápase o přežití Izraele coby demokratického státu“. Raffi Berg zase na BBC o „největší vnitropolitické krizi v historii země“. A Diana Buttuová mluví na Al-Džazíře o „poslední fázi vývoje, který v Izraeli započal už s přivíráním očí nad ilegalitou zakládání osad na palestinském území a nad okupací celkově“.

Pravdu mají z jistého pohledu všichni. V podstatě ji zde mohou mít jak ti, kdo tvrdí, že právě stávající boje jsou jedním z typických znaků izraelské demokracie, tak ti, kdož argumentují, že skutečná demokracie není v Izraeli už dávno — a teď se to pouze zvýrazní.

Stěžejní je, co konkrétně se hodnotí. V rámci současného dění totiž probíhá několik zápasů zároveň, a ty jsou navíc vzájemně provázané. Není tak důležité jen to, jak který dopadne, ale i to, jak který ovlivní další a jak bude s jeho výsledkem naloženo.

Konkrétní parametry reformy

Ti, kdo mluví o zápasu o Izrael jako moderní demokratických stát, hodnotí především dva aspekty stávajících bojů: jednak samotnou justiční reformu a možné zneužití moci prostřednictvím změn, jež zavede, a jednak procesy, jež mohou nastat ve státě a společnosti v reakci na tento vývoj.

Vlastní justiční — či přesněji antijustiční — reforma směřuje především k oslabení autonomie Nejvyššího soudu a justice celkově ve vztahu k výkonné moci. Izrael totiž nemá ani klasickou psanou ústavu, ani druhou parlamentní komoru či silného prezidenta. Roli zásadní brzdy a protiváhy vůči výkonu vládní moci, která se opírá o parlamentní většinu, zde tvoří právě Nejvyšší soud.

Soud proto nezřídka vystupuje proti vládě, respektive proti parlamentní většině, a budí podezření z politického aktivismu.

Konkrétně první část reformy bere Nejvyššímu soudu právo rušit rozhodnutí vlády s odkazem na jejich „nepřiměřenosti“, respektive „nerozumnost“. Soud touto pravomocí může přezkoumávat vládní politiky z hlediska souladu s povahou státního zřízení a kontrolovat premiéra i ministry, zda nejednají „nepřiměřeně“ či neeticky. Vykonává tak roli strážce hodnot odvozených od právního státu a liberálně-demokratického zřízení obecně.

Tato část reformy prošla parlamentem nyní 24. července, kdy byly v médiích k vidění mohutné protesty.

Druhá část reformy, jež se má projednávat po prázdninách, bere Nejvyššímu soudu poslední slovo při posuzování přijatých zákonů. Parlamentní většina by zde měla dostat možnost rozhodnutí soudu přehlasovat, a to prostou převahou. Tím by její moc vzrostla opravdu zásadně.

Další části reformy potom posilují vliv vlády, respektive parlamentní většiny, v procesu jmenování jednotlivých soudců, a to i soudců Nejvyššího soudu, což je v Izraeli dosud vnitrojustiční záležitost s klíčovou rolí cechovní komory. Zprošťují také ministry povinnosti řídit se doporučeními nezávislých právních odborů, jež při exekutivě ze zákona působí.

Zastánci reformy argumentují, že změny jsou ve skutečnosti nápravou justičního systému, protože ve stávajících poměrech jsou soudci příliš aktivističtí a brání parlamentní většině realizovat volební program. Odpůrci poukazují na nezbytnost zmíněné strážní role a dokládají, že Nejvyšší soud vstupuje do politického provozu zejména v případě podezření na nezákonnou činnost či u neetického jednání.

Možné důsledky

Mnohem děsivějších kontur nabývá spor nad reformou při zohlednění současné poltické situace v zemi. Ve vládě, která reformu prosazuje, je Likud Benjamina Netanjahua s všepřekrývající touhou držet se u moci, a neskončit ve vězení, které mu hrozí za jeho korupční praktiky.

Likudu asistuje dvojice náboženských ultraortodoxních stran, jež chce mít z Izraele konzervativní bohabojný stát, a pak blok extremistické pravice — rasisté, homofobové a zástupců radikálních osadníků. Skvěle o nich zde psal Gideon Levy, když vláda nastupovala.

Právě obava, že by tato či podobná koalice mohla najednou přehlasovávat rozhodnutí Nejvyššího soudu či přímo soudce jmenovat, vede odpůrce reformy nejsilněji k přesvědčení, že v zemi je opravdu ohrožena sama demokracie.

Liberálně smýšlející Židé z velkých měst nahlas uvažují, zda chtějí vůbec v zemi s krajně pravicovou vládou zůstávat, pokud získá příslušnou moc. Odchodem vyhrožují také IT firmy, které se mohou bez problémů přesunout například do USA. Slyšet jsou různí umělci, módní návrháři a podobně.

Kdyby tak došlo na nejhorší, může v Izraeli začít exodus svobodomyslných, po němž získají ultrakonzervativci a radikálové ještě větší zastoupení a změní Izrael zcela podle svých představ — v takřka úplnou protivu liberální demokracie. Toto strašidlo visí nad izraelským děním už několik měsíců a vede autory, jako je David Grossman, k psaní varovných předpovědí.

Druhá dimenze: politická zablokovanost

Kudy ze stávající situace ven? Zde nastupuje dimenze problému, již lze ztotožnit s Bergovým důrazem na vnitropolitickou krizi. Na reformu tlačí nejsilněji zmíněná extremistická pravice. Chtěla ji po Netanjahuovi schválit celou najednou už v březnu. Tehdy ji ale premiér po první protestní vlně stáhl. Nyní se snaží vláda prosadit změny po částech salámovou metodou, přičemž extremisté vyhrožují, že v případě dalších průtahů vládu potopí.

Je celkově otázkou, jak moc chce reformu — a související možné důsledky — vlastně sám Netanjahu. Při své prioritě zůstat u moci nemá na každý pád příliš na vybranou. Celou opozici sjednocuje už několik let odpor proti jeho osobě a způsobu, jakým dělá politiku. Vedle ultraortodoxních a extremistů už nemá koaliční partnery.

Výsledkem je, že Netanjahu postupně čím dál víc ustupuje těmto radikálům různých odstínů, a tím se opozici ještě více odcizuje.

Již před soudní reformou byla izraelská společnost extrémně polarizovaná kvůli neřešeným sociálním problémům (zejména cenově nedostupnému bydlení) a fundamentalistickým, případně dotačním požadavkům ultraortodoxního tábora. Tuto polarizaci dále prohloubil Netanjahuův přístup k jeho vlastním korupčním kauzám, neboť byl ochoten platit za podporu jakoukoliv cenu. Nyní — při reformě — se zdá příkop takřka nepřekročitelný.

Souběžně s protesty a emotivními vystoupeními se přesto objevují i snahy dojednat nějaký kompromis. Sází na něj ostatně řada českých fanoušků Izraele — že Netanjahu své koaliční partnery nakonec zvládne a že získá pro smírnou variantu hlasy některé z normálních stran, což se mu povedlo v minulosti mnohokrát.

Je ovšem sporné, zda je celé toto snažení skutečně upřímné, protože Netanjahu vybízí ke kompromisům pouze ze silové pozice, a zda má potenciál situaci opravdu vyřešit.

Podle posledních průzkumů je 22 procent Izraelců pro reformu, 46 procent proti ní a zbytek požaduje širší politickou shodu. Ani případné sběhnutí některé ze stran opozičního tábora — či spíše rozštěpení, jak se v Izraeli často děje — by tak polarizaci nezahladilo.

Některé analýzy pracují v této souvislosti dokonce s tezí, že mnohé ze sledovaného je už spíše jen předvolební představení. Že krajní pravice hraje na maximální neústupnost, protože její voliči to čekají. Že si Netanjahu užívá většinu a ex post vybízí ke kompromisu, protože takové je rozložení nálad mezi voliči Likudu. A že opozice, jež by se zčásti třeba i na něčem domluvila, se v takto vyhrocené atmosféře domluvit nemůže.

Nálady ve společnosti jsou na každý pád skutečné. A tak silné protestní hnutí, jako zmobilizovala pojednávaná reforma, nezažil Izrael po mnoho let.

Palestinský faktor

Je zde konečně třetí zápas, a to dlouhodobý, o němž mluvila Diana Buttuová. Boje o soudní reformu a spory nad ohrožením demokracie se odehrávají v době, kdy většina izraelských stran i společnosti přestala věřit v mírový proces a rezignovala na smysluplný dialog s Palestinci. Je to i případ liberálních uskupení a vrstev. Nelegální izraelské osady na palestinském území se stále rozšiřují. V okupované zóně nerozhoduje justice, ale vojáci.

Strany izraelských Arabů se ve vlastním Izraeli počítají k opozici, ve skutečnosti stojí však spíše mimo aktuální boj. Oslabení autonomie justice může samozřejmě ještě více zhoršit postavení nežidovských menšin i Palestinců celkově. K nějakému sbližování s opozici či protinetanjahuovskou částí izraelské společnosti obecně ale nedochází.

Ba právě naopak: souběžně se zápasy o reformu samu eskalují konflikty mezi Palestinci a izraelskými ozbrojenými složkami, které v jejích městech a uprchlických táborech zasahují, oficiálně kvůli pacifikaci militantních skupin. Od ledna letošního roku usmrtili izraelští vojáci na 160 Palestinců, z čehož 26 bylo dětí.

Palestinské reprezentaci na okupovaných územích vypršel mandát k vládnutí daný volbami už před dvanácti lety. Od té doby se žádné volby v Palestině nekonaly. Tamní lídři zůstávají ve funkcích jen díky dominanci mocenských struktur, jejichž zájmy reprezentují, potlačují opozici a společnost nikam nevedou. Jedinou alespoň částečně fungující mobilizační strategií pro všechny zůstává odpor k Izraeli.

Podobně izraelskou společnost rozeštvanou konflikty popsanými výše mobilizují jako celek už jen bezpečnostní hrozby. Toho je si vědom jak Netanjahu, který má s prací s pocitem ohrožení v politice letité zkušenosti, tak krajní pravice. V dalším pokračování současné vnitroizraelské krize lze tedy očekávat různé zaručené zvěsti o pokroku ve vývoji íránské atomové zbraně, provokativní procházky po Chrámové hoře, pacifikační údery na Gazu, Západní břeh či jih Libanonu a podobně — zkrátka zaměřování pozornosti ke vnějším hrozbám, skutečným i zveličeným.

Někteří pozorovatelé se domnívají, že snaha Netanjahua a spol. oslabit justici podnítí senzitivitu i pro další z hlediska spravedlnosti problematické aspekty izraelské politicky, a to včetně chování na okupovaných územích. Jiní naopak varují, že pokud reforma projde, začnou si krajně pravicoví ministři dělat, co chtějí. Právní povolení stavidel osadnické kolonizaci bude potom jen pomyslnou třešní na dortu.

Jak vše dopadne ve skutečnosti, ukáže zřejmě až podzim. Hlas Palestinců zde ale na každý pád rozhodovat nebude.