Je spousta legitimních důvodů nesledovat dnešní volby v Izraeli. Kdyby už pro nic jiného, pak proto, že se jedná o páté volby za poslední čtyři roky, aniž by se daly čekat nějak podstatné změny v patové situaci, která charakterizovala čtyři předcházející souboje.

Svou roli samozřejmě hraje, že přicházejí v čase, kdy je světová politika bohatá na zásadní události, v Británii nastupuje nový premiér, v neděli se v Brazílii konalo druhé kolo klíčových voleb, blíží se důležité volby v USA a také se koná konference o klimatu (COP 27) v Egyptě. To vše ve scenérii pokračující ruské války na Ukrajině, energetické a inflační krize.

Dokonce i žijete-li v Izraeli-Palestině, je tu mnoho důvodů, proč se nevzrušovat. Jen za poslední rok panování tak zvané „vlády změny“, jež vůbec poprvé v dějinách Izraele zahrnovala i nezávislou arabskou stranu a poprvé po více než dvou dekádách přivedla k podílu na moci liberální stranu Merec, bylo na okupovaném Západním břehu Jordánu zabito více Palestinců — a také Izraelců —, bylo zadrženo více lidí a zbořeno více domů než za posledních pár let vládnutí Benjamina Netanjahua.

Je to vláda, která se nezastavila před etnickou čistkou v Masafer Yatta a označila šest palestinských občanských skupin za „teroristické“, aniž by k tomu poskytla jakýkoli důkaz. A samozřejmě tak jako vždy pět milionů Palestinců v okupované Gaze a na Západním břehu Jordánu nemá právo vyslovit se k tomu, kdo budou jejich příští vládci.

Takřka všechny průzkumy za posledních několik měsíců napovídaly, že pat v izraelské politice neskončí: Netanjahuem vedený blok pravicových a náboženských stran se těsně před volbami dle průzkumů pohyboval kolem 59-60 mandátů ze 120 a není příliš pravděpodobné, že se mu podaří většinu získat. Anti-netanjahuovský blok se pohyboval dle průzkumů mezi 60 a 61 mandáty. Bude mít však tentokrát ještě o dost více práce s překonáváním ideologických různic, pokud by chtěl zformovat koalici. Takže se zdá, že to nepotrvá dlouho a půjdeme k volbám pošesté.

Jenomže tomu všemu navzdory na výsledku voleb skutečně záleží. A pro mnohé Izraelce i Palestince se může skutečně jednat o přelomový moment. Zde jsou tři zásadní motivy, jež má smysl sledovat, jakmile se dnes začnou objevovat první volební výsledky.

Proměňující se pravice

Jakkoli Netanjahu drží svůj politický blok stále pevně v rukou, pro izraelskou pravici už není jedinou hvězdou. Raketový vzestup kahanistického politika Itamara Ben Gvira, jehož kandidátka Náboženský sionismus se v Knesetu zřejmě stane třetí nejsilnější skupinou se čtrnácti až patnácti mandáty, z něj činí potenciálního Netanjahuova nástupce ve vedení celého pravicového bloku.

Jak tu před nedávnem popsali mí kolegové Noam Šeizaf a Ben Reiff, Ben Gvirův nezastřeně rasistický a fašistický program, jenž zachází ještě o dost dál, než kam si troufal Netanjahu, láká čím dál větší množství voličů, jimž nabízí extrémní řešení křehkého statu quo panování Izraelců nad Palestinci na obou stranách zelené linie, jehož udržování bylo jádrem Netanjahuova politického projektu po více než desetiletí.

Ideje, jež se zdály zcela mimo představitelnou realitu ještě jen před dvěma lety, kdy Netanjahu sám řekl, že by nepřipustil, aby v jeho vládě Ben Gvir usedl, se najednou těší přízni nejméně dvanácti procent izraelských voličů, a to s posvěcením vrchního šéfa celé pravice.

Uspěje-li Netanjahu v plánu zformovat koalici s Ben Gvirem, kahanista získá některý z klíčových vládních resortů, přičemž je jasné, že primárně touží po ministerstvu vnitřní bezpečnosti, jemuž podléhá izraelská policie. Ben Gvir bude také vyvíjet tlak na zrušení občanství Palestinců a levicových židů v Izraeli, přitom bude potírat politickou opozici a podvazovat nezávislost soudnictví.

Není divu, že vykreslování Ben Gvira jako strašáka se stalo osou prakticky všech volebních kampaní centristických i levicových stran. Nicméně i když se podaří udržet krajní pravici mimo vládu, vzestup fašistické tendence zůstane krajně znepokojivým trendem.

Jak budou hlasovat Palestinci

Většina politických analytiků se shoduje, že klíčovým faktorem, který patrně rozhodne celý výsledek voleb, bude hlasování palestinských občanů státu Izrael. Ve třetím díle volebního seriálu před dvěma lety, kdy se všechny čtyři arabské strany spojily do jednoho bloku a kandidovaly společně, přišlo k volbám 64,8 % oprávněných palestinských voličů, což arabskému bloku přineslo historicky nejvyšší zisk patnácti mandátů. Díky tomu se stal třetí nejsilnější skupinou v Knesetu.

Tentokrát palestinské strany kandidují ve třech vzájemně soupeřících platformách, přičemž průzkumy předvídají, že volební účast mezi Palestinci by mohla poklesnout až ke čtyřiceti procentům. Průzkumy předvídají, že dvě z kandidátek Islámský Ra’am a komunisty vedený Chadaš-Ta’al se jen tak tak dostanou přes volební práh, každá se čtyřmi mandáty, zatímco nacionalistická kandidátka Balad zůstane těsně pod ním.

V tak vyrovnaném souboji je otázka, kolik palestinských občanů přijde volit, zcela zásadní, protože může celý výsledek zásadně posunout. Mnozí příslušníci komunity, jejíž politická participace byla dlouhodobě napadána a podkopávána izraelskými stranami napříč spektrem, jsou dnes tak znechucení svými politickými představiteli i celým zřízením jako snad nikdy dříve.

Leč pokud by hned dvě z jejich stran propadly, zastoupení Palestinců v Knesetu by se snížilo na nicotné minimum. Rovnováha mezi oběma hlavními bloky by se tak vychýlila směrem k Netanjahuovi a dost možná by mu to umožnilo sestavit vládu. To je důvod, proč mnozí z místních i zahraničních aktérů investovali nemalé prostředky do kampaně podporující volební účast Palestinců, zatímco Netanjahuův Likud a jeho místní i zahraniční stoupenci tajně podporovali kampaně, jejichž cílem bylo volební účast Palestinců co nejvíce snížit propagandou, která zdůrazňovalo bezpředmětnost hlasování.

Skutečnost, že takováto moc nyní leží v rukou palestinských občanů, není vůbec samozřejmostí v politické kultuře, jež až donedávna jakoukoli jejich participaci prakticky se vším všudy odmítala. Otázkou zůstává, jak se s touto svou mocí palestinští občané Izraele rozhodnou naložit.

Každá ze tří kandidátek v nabídce na tuto otázku nabízí odlišnou odpověď. Mansúr Abbás z islámského Ra’amu je zastáncem přístupu, podle nějž se mají palestinští občané zříct své národní identity, odložit solidaritu se svými soukmenovci na okupovaných územích a v diaspoře a přistoupit prostě k jakékoli vládě, která jim nabídne dostatečné finanční kompenzace.

Adžman Odeh a Ahmad Tibi, kteří vedou kandidátku Chadaš-Ta’al, kampaň vystavěli pod heslem „Změnu přinese rovnoprávnost“, odmítají pravici a zavazují se, že podpoří výhradně středo-levicovou vládu, jež se zaváže k ukončení okupace, revokaci zákona o Židovském národním státě, odstranění organizovaného zločinu v palestinské společnosti a zastaví demolice domů v Negevu.

Sami Abu Šehadeh z Baladu naproti tomu vylučuje podporu jakékoli sionistické vlády s tím, že hodlá bojovat za stát s rovnými právy pro všechny své občany z opozičních lavic. Výsledky dnešních voleb ukáží, za kterou z trojice uvedených platforem se palestinská komunita postaví, pokud vůbec za nějakou.

Nejdůležitější rozhodnutí čeká politický střed

Zřejmě vůbec nejdůležitější motiv nadcházejících voleb, přičemž však nejméně zmiňovaný, se týká židovských občanů Izraele, kteří se hlásí k politickému středu. Jejich tábor vedený Jairem Lapidem, ale reprezentovaný nejméně čtyřmi různými stranami, varuje své stoupence, že Netanjahu a Ben Gvir představují jasnou a bezprostřední hrozbu pro jakous takous demokracii, jíž se židé v Izraeli ještě těší. Přitom se ovšem politický střed zdráhal se vším všudy akceptovat jedinou realistickou alternativu uvedené hrozby — a tou je poctivě míněné partnerství s palestinskými stranami, založené na závazku přinést rovná práva všem občanům země a ukončit okupaci.

Byl-li by býval Jair Lapid vedl kampaň s takovýmto poselstvím, mohlo se mu podařit povzbudit více Palestinců k volební účasti, čímž by zvýšil své šance na dosažení parlamentní většiny. Učinit to ale odmítl, ať už v důsledku vlastního politického přesvědčení, anebo v obavách ze ztráty nepevných středových voličů, kteří naslouchají Netanjahuovu varování před další vládou opřenou o arabskou podporu.

Pakliže antinetanjahuovský tábor dnes získá jednašedesát procent, Lapidovi se naskytne druhá příležitost vybrat si mezi vládou, jež upřednostňuje rovnost a mír, nebo koalicí, která posiluje vzestup fašismu, anebo šestými volbami, jež by za pár měsíců přinesly velmi podobné výsledky. Pokud se izraelští centristé tolik obávají druhé z uvedených možností, jak tvrdí, pak se musí vydat první cestou. Dokud k tomu nenajdou odvahu, mohou ze všeho, co přijde dál, vinit jen sami sebe.

Z anglického originálu Fascists, centrists, and Palestinians: What to watch on Israel’s Election Day vydaného telavivským internetovým magazínem +972 přeložil JAKUB PATOČKA.