Když minulý týden vypukla nová erupce izraelsko-palestinského násilí, evropská oficiální prohlášení se seřadila napříč známým spektrem. Na jednom okraji stojí představitelé středoevropských států — Rakouska, České republiky, Maďarska, Slovenska a Slovinska, kteří vyslovili bezvýhradnou podporu Izraeli a všechnu vinu přisoudili Hamásu. Na druhé straně jsou ministři zahraničí Irska a Belgie, kteří odsoudili jak činy Izraele, tak Hamásu. Ostatní manévrovali někde mezi oběma póly a vyzývali k deeskalaci či k ochraně civilistů, přičemž vinu za další vlnu násilností kladli pouze Hamásu.

Celkovou tendencí ve výrocích evropských představitelů je zkreslení sledu událostí v rámci izraelsko-palestinské krize posledních týdnů. Nejprve obvykle pominou či zlehčí sérii izraelských provokací, jež předcházely odpalování raket z Gazy. Jednalo se mimo jiné o hrozbu vystěhování palestinských rodin v okupovaném východním Jeruzalémě a také o vpád izraelských pořádkových složek do Mešity al-Aksá, při němž bylo zraněno na tři sta Palestinců.

Následně se odpalování raket povýší na jediný skutečně neospravedlnitelný článek řetězce událostí. A konečně se znovu zlehčí izraelská „odpověď“ v podobě vojenských úderů na Gazu, jež byly zdaleka nejsmrtonosnější součástí celého řetězce událostí.

Téměř žádné z prohlášení vyprodukovaných evropskou politikou se nevěnuje základnímu problému: dlouhodobému upírání základních práv a svobod Palestincům, kteří žijí již po dekády pod izraelskou okupací doprovázenou blokádou Gazy a etno-teritoriálním záborem Západního břehu Jordánu včetně Východního Jeruzaléma — eufemisticky označovaným za rozšiřování osad.

Ovšem právě kontext útisku a nespravedlnosti činí cyklické výbuchy násilí prakticky nevyhnutelnými. A tento kontext je třeba řešit na prvním místě.

Selektivní hněv

Evropští představitelé odsoudili rakety Hamásu, jež nerozlišují mezi svými cíli a jejichž děsivý účinek na občany Izraele dalece přesahuje tucet zabitých lidí a stovky dalších zraněných. Leč vydělování Hamásu jako síly zasluhující výlučný odsudek, a naopak vyhýbavá slova o izraelských náletech, které zabily dvě stovky Palestinců, včetně šedesáti dětí, a zničily tucty civilních budov, si žádá skutečně velmi selektivní typ hněvu.

Úmyslné zásahy civilních objektů a vědomě disproporční útoky na civilisty jsou válečnými zločiny. Právě tak, jako jimi jsou rakety odpalované Hamásem.

Selektivní vnímání je běžnou součástí všech nacionalistických konfliktů, které zákonitě vyvolávají kognitivní zaujatost, jež vede lidi ke zlehčování zločinů vlastní strany, a naopak k nafukování zločinů strany druhé. Proto není nic překvapivého na tom, že většina izraelských Židů klade všechnu vinu palestinským raketám, zatímco mnozí Palestinci je naopak pokládají za oprávněnou odpověď na izraelskou agresi a útisk.

Zcela mimořádný aspekt zde ale tkví v tom, že tak významná část západních politických elit — z důvodů, mezi něž patří kulturní blízkost a historické sympatie — se kloní k příběhu, jak jej vypráví Izrael, nebo mu dokonce zcela straní. Taková tendence je zvláště patrná, kdykoli se na scéně objeví Hamás.

Většina evropských politiků je ochotna vyslovit znepokojení nad izraelskou okupací, budováním ilegálních osad či situací v Gaze. Ale jen co začnou létat rakety, najednou je jako by vše zapomenuto, jako by rakety aktivovaly jakousi jinou, kmenovou oblast evropského mozku.

Dvojí metr

Kdokoli má za to, že prohlášení evropských politiků jsou rozumně vyvážená, měl by si na chvíli představit, jak by vypadaly reakce Evropy a Spojených států, pokud by se aktéři v situaci prohodili: Palestinci by okupovali Izrael, stavěli na jeho území osady, blokovali by některou jeho část a bombardovali by letectvem židovské enklávy, z nichž by místní militantní síly odpalovaly rakety.

V takovém scénáři by Západ patrně nejen odsoudil palestinské utiskovatele, ale zavedl drsné sankce, a dokonce zvažoval vynucení bezletových zón. Dvojí metr je patrný také na frázi, že „Izrael se má právo bránit“, obsažené v mnohých evropských vyjádřeních. Nikdo se nevyjádřil k otázce, zdali také Palestinci, kteří nedisponují žádnou Železnou kopulí, jež by je ochraňovala před izraelskými útoky, mají právo na obranu či nějaká jiná adekvátní práva.

Selektivní prohlášení evropských představitelů odporují hodnocením minulých kol konfliktů mezi Izraelem a Hamásem, jež vypracovali vyšetřovatelé OSN, žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu a občanské organizace jako Human Rights Watch. Všichni uvedení pozorovatelé se řídí zásadami mezinárodního práva a jsou v jiných případech obecně pokládání evropským politickým mainstreamem za důvěryhodné. Všichni přitom shromáždili dostatečně silné doklady závažných porušení právních norem, zřejmě dosahujících úrovně válečných zločinů, a to jak na straně Hamásu, tak na straně Izraele.

Členské státy Evropské unie se navíc v minulých letech opakovaně zdržely v hlasováních v Radě OSN pro lidská práva, jež měla umožnit nezávislé prošetření násilí v Gaze, přestože u jiných konfliktů hlasují ve prospěch takovýchto návrhů. Ačkoli Evropská unie kolektivně podporuje Mezinárodní trestní tribunál jako pilíř mezinárodní vlády práva, několik evropských států — včetně České republiky — se stavělo proti uplatnění jeho jurisdikce i nad okupovaným palestinským územím.

Nejenže to je nekonzistentní a oslabuje to evropskou důvěryhodnost v jiných případech, které se týkají mezinárodní ochrany lidských práv. Ale přímo to také přispívá k opětovným výbuchům násilí na Blízkém východě, protože jak Izraeli, tak Hamásu se tím v podstatě dává najevo, že se nemusejí obávat postihů podle mezinárodního práva.

Závoj legitimity

Proizraelská zaujatost bývala tradičně silnější ve Spojených státech nežli v Evropské unii. Dnes už to ale není tak jednoznačné.

V Kongresu Spojených států dnes zasedá kohorta progresivních demokratů jako Bernie Sanders, Ayanna Pressleyová či Mark Pocan, kteří se za práva Palestinců postavili mnohem rezolutněji než — domněle rovněž progresivní — zelená kandidátka na německou kancléřku Annalena Baerbocková se svými přeopatrnělými tweety. Dokonce i jeden z nejzarytějších proizraelských demokratů, předseda zahraničního výboru Senátu Robert Menendez, vydal vcelku mimořádné prohlášení, v němž říká, že „je hluboce znepokojen zprávami o izraelských vojenských akcích, jež vedly k úmrtím nevinných civilistů v Gaze, stejně jako útokem Izraele na sídlo mezinárodních novinářských organizací“.

Ukázal tak větší smysl pro nuance než jeho evropský protějšek, německý předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu David McAllister, jenž vydal prohlášení sestávající z proizraelských sloganů a vyjadřující solidaritu pouze s „lidem Izraele“ — jako by palestinský lid solidaritu nezasluhoval, a to bez ohledu na to, kdo je vinen tím, že znovu propukly násilnosti.

V úterý se konala videokonference ministrů zahraničních věcí Evropské unie, na níž se diskutovalo o tom, jak násilí ukončit. Zatímco vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku Josep Borrell jménem EU vyzval k okamžitému ukončení násilí, komuniké vydaná mnohými ministry členských zemí v uplynulých dnech vysílala zcela opačný signál: dávala Izraeli volnou ruku k pokračování v ofenzivě.

Pokud budou evropské vlády v budoucnu chtít přispět k míru na Blízkém východě, budou muset opustit současnou politiku zvýhodňování Izraele a začít se soustředit na kolosální nespravedlnost, jíž jsou Palestinci vystaveni a která je skutečnou příčinou nekončícího cyklu násilí. Ostatně není divu, že při vyjednávání příměří Evropská unie tentokrát nesehrála žádnou roli.

Anglická verze komentáře vyšla ve středu 19. května 2021 v novinách Middle East Eye pod titulkem Europe's shameful bias on Israel-Palestine.