„Jsem strašně smutný,“ řekl mi Pepe, když jsem se ho zeptala, jak se má. „Tahle situace nemá žádné dobré řešení a vyhrát nemůže nikdo,“ pokračoval. Pepe Alalu provedl aliju, tedy „návrat“ do Izraele, ještě v sedmdesátých letech. Tehdy byl Izrael trochu jiným státem. Smutek asi nejlíp vystihuje emoci, která je tu přítomná, i když se všichni snaží zachovávat si alespoň trochu zdravý rozum.

„Policie na nás vytáhla zábleskové granáty a vodní děla. Proč? Nikdo nic nedělal. Všichni tu byli v dobré náladě a úplně v klidu. Jenom kvůli tomu, že někdo měl palestinskou vlajku. Tohle je adekvátní reakce? Střílet do davu lidí zábleskovými granáty a vodním dělem, jenom kvůli tomu, že někdo zamával palestinskou vlajkou?“, řekl mi izraelský aktivista, který na demonstraci v Šejk Džará přijel až z Bérševy.

Šejk Džará už dávno není jen záležitostí pár lidí z Jeruzaléma, kterých se to dotýká přímo. Šejk Džará se teď dotýká všech, kterým ještě na Izraeli záleží. A nejde jenom o Palestince, kteří nejspíš stejně budou vystěhovaní, ale i o Izraelce, kteří se každý den probouzí s pocitem, že mír je, pokud bude Izrael s Palestinci zacházet jako s občany druhé kategorie, nejspíš v nedohlednu.

Pátek v Šejk Džará

V druhý den muslimského svátku Eid al-Fitr, který zakončuje Ramadán, a po mém příjezdu do Jeruzaléma v pátek dopoledne, byly ulice města téměř prázdné. U Damašské brány byla většina obchodů zavřená a stejně tak ve Starém městě. Na kraji ulice ale byly zbytky ohořelých konstrukcí z předešlých nepokojů.

Demonstrace v Šejk Džará se koná každý pátek a od Damašské brány to je asi deset minut pěšky, a nebylo tomu jinak ani tento týden během svátku. Je však nutno říct, že se jí účastnilo méně lidí než v předešlé dny a týdny. Nicméně autobusy s protestujícími přijely z Tel Avivu, ale i z Béršévy a kolem čtvrté odpoledne se křižovatka uprostřed čtvrti Šejk Džará začala zaplňovat.

Páteční demonstrace v Šejk Džará se nesla v duchu naděje, že všechno ještě není ztracené a že lidé — alespoň tedy „normální obyvatelstvo“ na obou stranách — se opravdu snaží spolu vycházet. Izraelci společně s Palestinci protestovali proti násilnému vystěhování palestinských rodin z Východního Jeruzaléma. Proti nim byli už připravení izraelští vojáci, kteří do vnitřní části Šejk Džará nepouštěli nikoho vyjma rezidentů.

Mezi protestujícími byli i ortodoxní Židé. „Jsme tady, protože chceme říct, že sionismus není judaismus. Je špatné vystěhovávat Palestince z jejich domovů, je špatně, že Izrael chce mít Jeruzalém jenom židovský. Jde to proti samotnému judaismu a musíme se tomu postavit,“ řekl mi jeden z nich.

Demonstrace vždy trvá zhruba hodinu, v pátek byla ale delší a průvod procházel i těmi částmi Šejk Džará, odkud už byly palestinské rodiny vystěhované. Samotnému protestu se dostalo poměrně hodně pozornosti ze strany tisku. Někteří novináři přišli v neprůstřelných vestách. „Ano, máme neprůstřelné vesty, protože včera tu byl osadník, který začal z ničeho nic střílet na lidi,“ řekl mi jeden z palestinských novinářů.

Jak idylicky demonstrace vypadala na začátku, tak strašně skončila. A to v momentě, kdy jeden z palestinských protestujících začal mávat palestinskou vlajkou. Vojáci na něj okamžitě zaútočili a když se dav snažil protestujícímu pomoct, začali do davu házet zábleskové granáty, a nakonec použili i vodní děla, navíc se splaškovou vodou.

Toto vše kvůli vlajce, která sice v Izraeli není zakázaná, pokud má však izraelský voják pocit, že je použitá k podněcování (ať už čehokoliv), může zakročit. Nikde přitom není definováno, co to přesně znamená, ani neexistují žádné pokyny, jak adekvátně postupovat. Nicméně tento účet za zpacifikování vlajky byl nejspíš vysoký. Na situaci zareagovala palestinská rodina, která žije kousek od konání demonstrace a schovala doma několik izraelských demonstrantů před násilím ze strany policie.

„Omlouvám se, že jsem s vámi nemohl mluvit, ale po demonstraci se začalo střílet i ostrými náboji,“ řekl mi jeden z protestujících, kterého jsem požádala o komentář. Další z protestujících, s níž jsem chtěla hovořit byla Muna Al-Kurd, která svojí podporou na sociálních sítích a založením haštagu #savesheikhjarrah dokázala zmobilizovat velký počet lidí včetně Palestinců. Nicméně Muně do Šejk Džará zakázaly vstup izraelské úřady, a to i přesto, že tam bydlí.

Co se stalo doposud

Konflikt už dávno přerostl Šejk Džará a dokonce se zdá, že na Šejk Džará se už i zapomnělo. Tamní situace nicméně stále odráží stav celé společnosti. Obyčejní lidé se opravdu snaží najít si k sobě cestu a vědí, že jeden druhého potřebují. Na druhou stranu i tam se najdou extrémní reakce. Střelba ostrou municí ze strany osadníků jistě patří mezi ně.

Zraky se ale teď samozřejmě upírají ke Gaze, kde je situace nejhorší. Mezinárodním tiskem otřáslo sestřelení budovy, kde sídlí mezinárodní tisk včetně Associated Press nebo Al Džazíry, což samozřejmě obě agentury explicitně odsoudily. A prezident CEO Associated Press Gary Pruitt vydal prohlášení, jehož prostřednictvím žádá Izrael o vysvětlení, protože podle něj se nepotvrdilo, že by budovu využívali členové hnutí Hamás. AP pečlivě kontroloval, kdo je v budově a kdo do ní má přístup, uvádí v prohlášení.

O příměří se Hamás pokusil již minulý týden ve středu, kdy skrze náměstka ruského ministra zahraničí, který má také na starosti Blízký východ, Michajla Bogdanovova vzkázal, že je připravený na příměří, pokud Izrael přestane s násilím v mešitě Al-Aksá a s bombardováním Gazy. Nabídku příměří ale, jak uvádí izraelský deník Times of Israel, Netanjahu odmítl. A následně se nechal slyšet, že operace v Gaze bude pokračovat „tak dlouho, jak bude potřeba“.

Snahu o deeskalaci situace ze strany hnutí Hamás pak potvrdil i egyptský mediátor. A Blízký východ tak napjatě čeká na výsledek jednání rady bezpečnosti OSN a doufá, že výsledek v podobě příměří přinese tlak z mezinárodní komunity. Svého zástupce do Tel Avivu vyslali také Spojené státy.

Válečné zločiny páchá jak Izrael, tak Hamás a je jasné, že přestat musí oba. Zatím to ale vypadá, že obrana je v obou případech útok a je jasné, že tu nejvyšší cenu platí Gaza. Sociálními sítěmi otřásl příběh čtrnáctiletého chlapce, který poté, co Izrael v různých konfliktech včetně toho současného postupně zabil všechny členy jeho rodiny, spáchal sebevraždu.

Vedle vlastních obětí konfliktu musíme počítat také s dalšími následky včetně těch psychických. „Moje rodina je zatím naživu, ale schovávají se, bez elektřiny a bez vody,“ řekl mi jeden z přátel původem Gazy. A oběti v Gaze dosahují obrovských počtů, jen za jednu noc bylo v Gaze zabito čtyřicet lidí. Celkem Gaza počítá už dvě stě obětí, z čehož je padesát devět dětí. Počet zraněných stoupl na dvanáct set. V Izraeli se jedná o deset obětí.