Naftali Bennett: kdo je nový izraelský premiér

Petr Jedlička

„Věčného“ Benjamina Netanjahua střídá po dvanácti letech v úřadu reprezentant osadnické pravice známý úděsnými postoji k Palestincům. Jaká je jeho politická minulost a co od něj čekat?

Naftali Bennett na letáku s přáním šťastného Dne nezávislosti. Grafika Jamina, FB

Každý zájemce o izraelsko-palestinské dění jistě už narazil na kritiku, že velká část předkládaných mírových návrhů — naposledy například Trumpův plán — chce ve skutečnosti rozdrobit palestinské území na drť oddělených pseudosuverénních enkláv, jakýchsi bantustanů. Obhájci Izraele tvrdí, že to není pravda. V Izraeli samotném je ale jeden vrcholný politik, který po něčem takovém volá už řadu let, a to zcela otevřeně. Jmenuje se Naftali Bennett a letos 13. června se stal ve své zemi premiérem.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Letmí pozorovatelé izraelské politiky představují teď Bennetta v portrétních textech jako náboženského horlivce, někdejšího elitní vojáka a podnikatele; v posledních letech pak jako reprezentanta jestřábí pravice, ultranacionalistu či politika s typickým oholením, zaječím úsměvem a ortodoxní jarmulkou.

V podání znalejších autorů je však Bennettův profil barvitější. Podobně jako známější a o generaci starší ultranacionalista Avigdor Lieberman, lídr konkurenční strany Izrael, náš domov a teď pod Bennettem nově ministr financí, pronikl i Bennett do nejvyšší politiky skrz stranu Likud a okolí Benjamina Netanjahua, vůči nimž se posléze vymezil.

Bennett vedl v letech 2006—2008 dokonce Netanjahuovi kancelář. Po roce 2011 se ale osamostatnil. Mezi lety 2008 a 2012 přitom ještě stihl předsedat lobby izraelských osadníků na palestinských územích.

Zatímco Lieberman se rozhodl profilovat vedle Likudu orientací na sekularismus a přistěhovalce ze zemí bývalého SSSR, Bennett si zvolil jinou platformu: okázalou podporu armády, moderní náboženský sionismus a právě osadnickou perspektivu.

Společně se svou pravou rukou Ajelet Šakedovou založil nejprve hnutí Můj Izrael a v roce 2012 pak stranu Židovský domov. Její část následně v roce 2018 přetransformoval do Nové pravice, a nakonec stanul v čele širší koalice malých, vesměs radikálních uskupení, známé dnes jako Jamina, česky Vpravo.

Po uplynulých deset let získával Bennett se svými stranami a koalicemi podporu střídavě mezi třemi a sedmi procenty. To není mnoho, ale voliči, které ztratil, se k němu vždy zase vrátili.

Svůj vztah k Palestincům a snahám o mírové uspořádání formuloval již v roce 2012. Zažitější však je, jak jej v roce 2013 propojil s historkou o kamarádovi z armády, který se rozhodl raději žít se střepinou v pozadí, než aby podstoupil operaci, po níž by mohl ochrnout. Tato Bennettova koncepce přezdívaná mezi izraelskými novináři „šrapnel v zadku“ počítá s anexí většiny Západního břehu (zóny C) Izraelem a uchováním palestinských vesnic a měst v zónách A a B pod omezenou kontrolou samosprávy. Izrael by však nadále kontroloval vzduch, hranice i komunikace mezi nimi.

Také Gaza a Západní břeh se nesmí v Bennettově představě nikdy spojit. Jediným posunem k uvolnění oproti současnému stavu má dle něho být výstavba asi padesáti průmyslových komplexů provedená ve spolupráci s izraelskými firmami, v nichž by mohli Palestinci pracovat.

„Palestinský stát nesmí vzniknout. Byla by to pohroma na dalších dvě stě let,“ prohlásil Bennett už před osmi lety na mikrofon doslova.

Rovnou střílet

Rodinné a společenské zázemí, z něhož Bennett vzešel, tu kdysi přibližoval už Šádí Shanaáh. V Izraeli samotném ovšem řada znalců tvrdí, že s Bennettovým zápalem a sionismem obecně to ve skutečnosti není tak horké — že ač definuje sám sebe jako politika stojícího napravo od Netanjahua, reálně je daleko otevřenější a smířlivější.

Argumentuje se také Bennettovými postoji z dob jeho podnikatelské kariéry před rokem 2005 a životem v USA. Právě tam v roce 1999 spoluzaložil a poté vedl úspěšnou softwarovou firmu vyvíjející ochrany proti internetovým podvodům. Ekonomicky patří Bennett mezi zastánce politiky nízkých daní. K hodnotovým otázkám se vyjadřuje jako liberál.

Pokud jde ale o jeho slova a činy za působení v izraelské politice, těžko relativizovat. V posledních osmi letech zastával řadu ministerských funkcí a všechny v kontroverzních vládách Benjamina Netanjahua. Jako ministr pro záležitosti Jeruzaléma nese odpovědnost za dnešní krajně výbušný stav věcí ve městě. Jako ministr školství pak například podporoval zákon, který by zakázal organizacím kritizujícím armádu a státní politiku aktivity na školách.

Izraelská armáda a potažmo stát, jsou dlouhodobě odsuzovány, že každý rok pozatýkají i kolem sedmi set palestinských dětí a mladistvých za účast na příhraničních protestech. Naftali Bennett přitom jako ministr zavedenou praxi soustavně hájil a dokonce prosazoval, aby vojáci po výtržnících rovnou stříleli.

„Nejde tu o žádné děti — jsou to teroristé. Akorát se zesměšňujeme,“ uvedl k tématu v říjnu 2018 během protestní kampaně u hranic Gazy.

Bennett se zdraví s izraelským exprezidentem Rivlinem. Mezi nimi dědička potravinářského kolosu Strauss Ofra Straussová (vlevo) a Michal Anskyová, izraelská kuchařská celebrita. Foto Mark Neyman, WmC

Je paradoxní, že se dnes i mezi liberály po světě hledí na nástup takovéhoto člověka do vedení izraelské vlády s nadějemi. A ještě paradoxnější je, že tyto naděje jsou v jistém smyslu oprávněné. Může za to situace, do níž přivedlo Izrael dlouhé panování Benjamina Netanjahua. O tom však v jiném tematickém textu.

Dnes je bez ohledu na netanjahuovské souvislosti dobré pamatovat, s kým v čele Izraele má svět od víkendu čest. Zkušenosti z působení Naftaliho Bennetta v posledních patnácti letech radí očekávat ve vnější politice země spíše podobně nevstřícné linie, jaké prosazoval Netanjahu. Snad alespoň ve vnitroizraelské politice dokáže nový premiér pozitivně překvapit.

Další informace:

Diskuse