Každý zájemce o izraelsko-palestinské dění jistě už narazil na kritiku, že velká část předkládaných mírových návrhů — naposledy například Trumpův plán — chce ve skutečnosti rozdrobit palestinské území na drť oddělených pseudosuverénních enkláv, jakýchsi bantustanů. Obhájci Izraele tvrdí, že to není pravda. V Izraeli samotném je ale jeden vrcholný politik, který po něčem takovém volá už řadu let, a to zcela otevřeně. Jmenuje se Naftali Bennett a letos 13. června se stal ve své zemi premiérem.

Letmí pozorovatelé izraelské politiky představují teď Bennetta v portrétních textech jako náboženského horlivce, někdejšího elitní vojáka a podnikatele; v posledních letech pak jako reprezentanta jestřábí pravice, ultranacionalistu či politika s typickým oholením, zaječím úsměvem a ortodoxní jarmulkou.

V podání znalejších autorů je však Bennettův profil barvitější. Podobně jako známější a o generaci starší ultranacionalista Avigdor Lieberman, lídr konkurenční strany Izrael, náš domov a teď pod Bennettem nově ministr financí, pronikl i Bennett do nejvyšší politiky skrz stranu Likud a okolí Benjamina Netanjahua, vůči nimž se posléze vymezil.

Bennett vedl v letech 2006—2008 dokonce Netanjahuovi kancelář. Po roce 2011 se ale osamostatnil. Mezi lety 2008 a 2012 přitom ještě stihl předsedat lobby izraelských osadníků na palestinských územích.

Zatímco Lieberman se rozhodl profilovat vedle Likudu orientací na sekularismus a přistěhovalce ze zemí bývalého SSSR, Bennett si zvolil jinou platformu: okázalou podporu armády, moderní náboženský sionismus a právě osadnickou perspektivu.

Společně se svou pravou rukou Ajelet Šakedovou založil nejprve hnutí Můj Izrael a v roce 2012 pak stranu Židovský domov. Její část následně v roce 2018 přetransformoval do Nové pravice, a nakonec stanul v čele širší koalice malých, vesměs radikálních uskupení, známé dnes jako Jamina, česky Vpravo.

Po uplynulých deset let získával Bennett se svými stranami a koalicemi podporu střídavě mezi třemi a sedmi procenty. To není mnoho, ale voliči, které ztratil, se k němu vždy zase vrátili.

Svůj vztah k Palestincům a snahám o mírové uspořádání formuloval již v roce 2012. Zažitější však je, jak jej v roce 2013 propojil s historkou o kamarádovi z armády, který se rozhodl raději žít se střepinou v pozadí, než aby podstoupil operaci, po níž by mohl ochrnout. Tato Bennettova koncepce přezdívaná mezi izraelskými novináři „šrapnel v zadku“ počítá s anexí většiny Západního břehu (zóny C) Izraelem a uchováním palestinských vesnic a měst v zónách A a B pod omezenou kontrolou samosprávy. Izrael by však nadále kontroloval vzduch, hranice i komunikace mezi nimi.

Také Gaza a Západní břeh se nesmí v Bennettově představě nikdy spojit. Jediným posunem k uvolnění oproti současnému stavu má dle něho být výstavba asi padesáti průmyslových komplexů provedená ve spolupráci s izraelskými firmami, v nichž by mohli Palestinci pracovat.

„Palestinský stát nesmí vzniknout. Byla by to pohroma na dalších dvě stě let,“ prohlásil Bennett už před osmi lety na mikrofon doslova.

Rovnou střílet

Rodinné a společenské zázemí, z něhož Bennett vzešel, tu kdysi přibližoval už Šádí Shanaáh. V Izraeli samotném ovšem řada znalců tvrdí, že s Bennettovým zápalem a sionismem obecně to ve skutečnosti není tak horké — že ač definuje sám sebe jako politika stojícího napravo od Netanjahua, reálně je daleko otevřenější a smířlivější.

Argumentuje se také Bennettovými postoji z dob jeho podnikatelské kariéry před rokem 2005 a životem v USA. Právě tam v roce 1999 spoluzaložil a poté vedl úspěšnou softwarovou firmu vyvíjející ochrany proti internetovým podvodům. Ekonomicky patří Bennett mezi zastánce politiky nízkých daní. K hodnotovým otázkám se vyjadřuje jako liberál.