V době, kdy prezident České republiky obdržel v New Yorku od Amerického židovského fondu čestný titul Bojovníka za pravdu, je pro jeho spoluobčany o to větší povinností snažit se o skutečně pravdivý pohled na situaci v Izraeli a Palestině, včetně těch věcí, o kterých se běžně v českých médiích příliš nemluví a nepíše.

I tak se dá aktuálně uvést článek zabývající se židovskými fundamentalistickými a extremistickými proudy na izraelské politické scéně. Pozornost se zaměří na jednu z nejvýraznějších postav tohoto směru, pochopitelně by k získání plastičtějšího obrazu měla být řeč i o dalších. Snad ale portrét jedné postavy poslouží jako ilustrace celkového trendu.

Absolutní pravda je nade vším

Becal'el Smotrič (Bezalel Smotrich) je poslancem izraelského parlamentu Knessetu zvoleným na kandidátce osadnické strany Židovský domov (ha-Bajit ha-Jehudi). Mladý zákonodárce (ročník 1980) je ukázkovým příkladem toho, co lze bez nadsázky označit za židovský politický extremismus.

↗

Podle Smotriče prý není rasismus, „když Židé chtějí žít židovský život bez Nežidů“. Foto Haaretz

Smotrič se narodil na Golanských výšinách a vyrostl v osadě Bejt El na Západním břehu, kde také se ženou a pěti dětmi žije. Jeho otec byl rabín, Becal'el získal náboženské vzdělání a vystudoval práva. V roce 2005 se účastnil protestů proti stažení izraelských osadníků z Gazy, byl zadržen a tři měsíce strávil ve vazbě, ale nebyl obviněn.

O rok později spoluorganizoval „Beast Parade“ jako protest proti pochodu gay pride v Jeruzalémě. V roce 2015, když kandidoval do Knessetu za krajně pravicovou ortodoxní stranu Tkuma („Vzkříšení“) na společné kandidátce Židovského domova, označil se za „hrdého homofoba“.

Od těchto slov se sice částečně distancoval, v době konání jeruzalémského pochodu hrdosti v červenci 2015, v rámci něhož bylo několik účastníků napadeno noži a pobodáno, v jednom případě se smrtelnými následky, ale svá slova o „beast parade“ opakoval. Smotrič mluvil o „honu na čarodějnice“, který podle něj pořádají stoupenci levice a politické korektnosti.

Poslanec Smotrič mluví o tom, že homosexuálové žijí ve lži, a proto je nemůže akceptovat. Podobně se staví k reformním židům, kterým nepřiznává legitimitu a nemůže je akceptovat, protože rovněž žijí ve lži. Legitimitu nepřiznává ani křesťanství, protože jediné, co uznává, je „absolutní pravda“ jeho fundamentalistického výkladu židovství. Současně ale říká, že miluje všechny Židy a že stát by se měl o všechny Židy postarat...

V září tohoto roku protestoval Smotrič spolu s dalšími zástupci osadnické a ultraortodoxní vládní pravice proti rozhodnutí izraelského nejvyššího soudu ukončit výjimku umožňující studentům-ultraortodoxním židům vyhnout se službě v armádě.  Varovali před vytvářením nátlaku na zástupce ultraortodoxní komunity a vyzývali k řešení formou dialogu. Dialog a vstřícnost má pro ně ale ve světě místo pouze ve vztahu k vlastní názorové a politické komunitě.

Separace začíná v porodnici

Becal'el Smotrič je stoupencem segregace židovského a arabského obyvatelstva. Tento postoj začíná doslova u kolébky: když Smotričova manželka Revital rodila, nechtěla u porodu přítomnost arabského porodníka ani zdravotních sester. Nechtěla ležet na jednom pokoji s arabskými ženami, podle prvních vyjádření konkrétně proto, že ji ruší hlasité návštěvy a oslavy u arabských žen po porodu.

Podle paní Smotričové jsou Arabové nepřátelé a je jen přirozené, že se od nich chce co možná nejdokonaleji oddělit. Její manžel se zapojil do kontroverze obranou své manželky s tím, že ji přece nikdo nemůže nutit ležet v porodnici vedle ženy, jejíž potomek může za dvacet let zavraždit její vlastní dítě. Žádosti o separaci v porodnicích přitom podle všeho nejsou ojedinělým jevem. 

Becal'el Smotrič vyjádřil zřejmě názor nemalého množství židovských Izraelců, narazil však na odpor u svého stranického šéfa. Předseda Židovského domova a ministr školství Naftali Bennett Smotričovy výroky odmítl s tím, že podněcují k nenávisti, a nenávist k Arabům odmítl s odkazem na stvoření všech lidí k obrazu Božímu.

Aktivity poslance Smotriče ve věci separace židovských a arabských obyvatel Izraele se však neomezují na porodnice. V roce 2015 obhajoval developerskou společnost, která údajně odmítla prodat domy Arabům. Podle Smotriče není rasismus, „když Židé chtějí žít židovský život bez Nežidů“.

Potratit naději Palestinců na vlastní stát

Energický poslanec je přesvědčen o tom, že na rozdíl od váhavého premiéra Netanjahua a celé dosavadní izraelské reprezentace je právě on tím, kdo dokáže sen zakladatelů Izraele dovést ke zdárnému završení. A to tím, že anexí palestinských území sjednotí celek země tak, jak ji chápe, to jest jako Bohem celou přislíbenou Židům. Metodou, jak toho dosáhnout, je „potratit naděje Palestinců na založení vlastního státu“.

Izrael by podle Smotriče měl anektovat celé území Západního břehu. Palestinským obyvatelům by poté zbývaly tři alternativy: odejít; zůstat a akceptovat pozici obyvatel bez plných práv, například bez práva volit do izraelského parlamentu; nebo být v případě odporu zlikvidováni. Smotrič si představuje rozdrcení odporu „do posledního kamene“, konkrétně navrhuje rovnou střílet palestinské děti házející kameny.

Tento tvrdý přístup, stejně jako „potracení nadějí“ na vlastní stát, evidentně Smotričova oblíbená metafora, je podle něj ve skutečnosti morálnější a ohleduplnější řešení, protože totálním zpacifikováním palestinského obyvatelstva efektivně zabrání budoucímu krveprolití. Podobným „potracením naděje“ byl podle Smotriče  pro tehdejší arabské obyvatele území dnešního Izraele rok 1948. Představy o budoucnosti, které měli před rokem 1948, byly rozmetány a dnešním arabským obyvatelům Izraele nezbylo než se smířit s novou skutečností.

Bez vize, bez naděje v budoucnost podle vlastních představ budou Palestinci nejlépe připraveni přijmout novou budoucnost. Zásadní chybou Izraele bylo jednání se zástupci PLO a vytvoření Palestinské autonomie v 90. letech. Definitivní konec nadějí v samostatný palestinský stát by tuto chybu napravil.

Konečné vítězství osad

Poslanec Smotrič vypracoval dokument nazvaný „Rozhodující plán Izraele pro zřízení židovského státu a ukončení konfliktu“. Svůj návrh nechal přeložit i do angličtiny a poslat prezidentu Trumpovi. Podstatou plánu je anexe Západního břehu neboli „konečné vítězství osad“, přemístění desetitisíců dalších židovských osadníků do „Judska a Samaří“, tedy na Západní břeh. K tomu přistupuje opravdu radikální způsob, jak zajistit židovský charakter „Židovského státu“ a vyrovnat se s problémem demografického vývoje.

Smotrič navrhuje, aby obyvatelé Západního břehu, ale i arabští obyvatelé Izraele, dostali na výběr mezi emigrací a setrváním v Izraeli, podmíněným deklarováním loajality Židovskému státu. I přesto by ale v případě setrvání byli zbaveni volebního práva, s výjimkou voleb do místních samospráv. Stali by se z nich tedy de facto cizinci ve vlastním státě.

Je pochopitelné, že takto radikální plán narazil na rozhořčený odpor. Arabská poslankyně Aida Touma-Suleimanová ho označila za „etnickou čistku, genocidu a navádění k násilí a rasismu“. Smotričův plán ale pravděpodobně narazí i u vedení strany Židovský domov, nehlásí se k němu její lídr Naftali Bennett ani další z výrazných tváří, ministryně spravedlnosti Ajelet Šakedová.

Pro Bennetta a vedení osadnické strany je preferovaným řešením anexe pouze zóny C (tedy území spadajícího dnes pod izraelskou vojenskou i civilní kontrolu), ne celého území Západního břehu.

Extremistická avantgarda

Jisté je, že Becal'el Smotrič hraje dnes na izraelské politické scéně roli jakési avantgardy. Radikalitou svých vyjádření a návrhů se sice dostává do rozporů i s kolegy v osadnické pravici, ale na druhé straně právě svou radikálností rozšiřuje prostor toho, co je přijatelné alespoň jako zvažovaná alternativa, kterou navíc prosazuje vlivný poslanec jedné z vládních stran.

Smotrič jde příkladem i tím, že jeho vlastní dům v osadě Kedumim byl pravděpodobně postaven ilegálně, na soukromé palestinské půdě a mimo území původně plánovaného města. To dobře zapadá do jeho radikálního postoje. Stažení osadníků z ilegální osady Amona postavené na soukromé palestinské půdě izraelskými bezpečnostními silami v lednu 2017 přirovnal k „brutálnímu znásilnění ženy“. 

Smotrič dovede velmi dobře dát hlas pocitům mnoha židovských osadníků, kteří se cítí utiskováni, přehlíženi, šikanováni vlastním státem. Tyto reálné pocity a radikální postoje tak účinně napomáhají radikalizaci izraelské politiky jako celku. Představy Becal'ela Smotriče a jemu podobných, které zcela otevřeně směřují k definitivní přeměně Izraele ve stát apartheidu, se stávají součástí veřejné debaty, mají své stoupence v izraelské vládě, což nelze přehlížet.

Je zajímavé srovnat představy poslance Smotriče s názory izraelského prezidenta Rivlina, který se se Smotričem shodne v jedné věci, a to v odmítnutí dvojstátního řešení a vzniku palestinského státu. Oba politici vycházejí z řad izraelské politické pravice, oba podporují zakládání osad na palestinském území, oba byli proti stažení osadníků z Gazy v roce 2006. Zásadně se ovšem liší jejich představa, jak by případný jediný stát mezi Středozemním mořem a Jordánem měl vypadat.

Rivlin podporuje soužití židovských a arabských obyvatel, tvrdí, že Izraelci a Palestinci jsou „osudem předurčeni k tomu žít pospolu“, je pro přiznání plných práv všem obyvatelům včetně Palestinců žijících na Západním břehu, v čemž ostatně navazuje na zakladatelskou postavu revizionistického sionismu Ze’eva Žabotinského. 

Smotrič by naopak odebral občanská práva i těm Arabům, kteří jsou již dnes izraelskými občany. Jeho názory jsou natolik radikální, že jim zřejmě nedopřejí sluchu ani jeho kolegyně a kolegové z vládní pravice. Dá se ale očekávat, že v izraelské společnosti, lépe řečeno v její nemalé (a stále rostoucí) části, budou podobné představy získávat na popularitě. S následky pro budoucnost, které lze jen těžko odhadnout.