„Když zabiješ jednoho Žida... je to víc, než kdybys zabil padesát jiných lidí.“ Slova velitele skupiny džihádistických teroristů dvěma ze svých mužů v Bombaji 26. listopadu 2008 zahajují první kapitolu knihy Tareka Fataha Žid není můj nepřítel věnované muslimskému antisemitismu. Při bombajském útoku zabili teroristé rabína ultraortodoxní komunity, jeho těhotnou ženu a dva z hostů, kteří právě pobývali v jejich domě.

Volba právě tohoto útoku pro úvod knihy o muslimském antisemitismu nebyla pro Tareka Fataha zdaleka náhodná. Útočníci, kteří zabíjeli v Bombaji, připluli na místo činu z Pákistánu. Autorovy rodné země, a zároveň země, kterou dnes ze své nové kanadské vlasti kritizuje tak tvrdě, až se zdá, že nad ní láme hůl.

Právě vývoj v Pákistánu je pro Fataha nejlepším příkladem toho, jak zhoubný je pro společnost radikální islamismus, jehož podstatnou a neodlučitelnou složkou je virulentní antisemitismus. Ještě než se ale na vývoj v Pákistánu podíváme blíže, představme si životní cestu Tareka Fataha.

Životní příběh

Tarek Fatah se narodil 20. listopadu 1949 v Karáčí. Ačkoli vystudoval biochemii, stal se novinářem, nejprve pro deník Karachi Sun, poté pro pákistánskou televizi. Na přelomu 60. a 70. let patřil mezi levicové studenty, za dvou po sobě jdoucích vojenských diktatur byl uvězněn, nakonec v roce 1977 zbaven možnosti pracovat jako novinář a odešel z Pákistánu. Po desetiletém pobytu v Saúdské Arábii se v roce 1987 přestěhoval do Kanady, která se stala jeho novým domovem.

V Kanadě pokračoval v novinářské práci pro televizi i noviny a angažoval se v politice, v řadách levicové NDP (New Democratic Party). V první polovině 90. let spolupracoval s ontarijským premiérem za tuto stranu, Bobem Raem. S NDP se však nakonec rozešel s tím, že strana se otevírá islamistům a to je pro něj, ačkoli je přesvědčený sociální demokrat, nepřijatelné.

V prosinci 2001, v dozvucích 11. září, založil Fatah v Torontu s dalšími liberálně a sekulárně zaměřenými muslimy Kanadský muslimský kongres (Muslim Canadian Congress). Jeho záměrem je poskytnout platformu těm muslimům, kteří podporují liberální, pluralistickou a demokratickou společnost, a také společnost sekulární. Mezi aktivitami skupiny je odpor proti zavádění šaríatského práva i podpora stejnopohlavních manželství a genderové rovnosti.

První Fatahova kniha byla věnována tragické iluzi islámského státu (Chasing a mirage. The Tragic Illusion of an Islamic State, 2008). O dva roky později se pokusil odhalit mýty, které živí a podporují muslimský antisemitismus (The Jew is not my enemy. Unveiling the myths that fuel Muslim anti-Semitism, 2010). Toto téma je pro Fataha osobně zvláště důležité. Usiluje o muslimsko-židovské usmíření, což asi nejlépe dokumentuje fotografie s přeživším holokaustu Maxem Eisenem v Osvětimi u příležitosti 70 let po osvobození tábora. 

Na hlavu Tareka Fataha se snáší kritika z řad muslimů za to, že o islámu od něj nelze slyšet nic pozitivního, a muslimové mu proto nenaslouchají. Byl označován za odpadlíka a bylo mu vyhrožováno. Z druhé strany, pro ty nejradikálnější odpůrce islámu je islamistou v přestrojení, jednoduše proto, že odmítá jednoduchou rovnici islám = zlo, bez dalšího rozlišování. 

Pákistán: od tolerance k nenávisti

Když v roce 2006 po sedmnácti letech Tarek Fatah opět navštívil Pákistán, s překvapením si povšiml na ulici plakátu hlásajícího „Ptačí chřipka je židovské spiknutí“. Když pak stejný plakát viděl nad vchodem obchodu, rozhodl se zeptat majitele obchodu, co si o vztahu mezi ptačí chřipkou a Židy myslí. Ten mu namísto vysvětlení podal knihu. Byly to Protokoly sionských mudrců. „Vezměte si tu knihu zdarma — ale přečtěte si ji!“ Pobídl návštěvníka.

Fatah se v Pákistánu setkal s tím, že představa o celosvětovém židovském spiknutí, které ovlivňuje úplně všechno, od pracovních podmínek muslimských taxikářů v New Yorku až po asijské tsunami 2004 — které bylo pochopitelně společným dílem Spojených států a Izraele a mělo za cíl poškodit muslimské země v Asii —, je v zemi neobyčejně rozšířená. Stejně jako přesvědčení, že násilí v oblastech ovládaných Tálibánem mají ve skutečnosti na svědomí indičtí hinduisté či Izrael. V každém případě někdo jiný, kdo nemá s daným místem ani s islámem nic společného a chce ho poškodit a zničit.

Zničen však podle Fataha byl samotný Pákistán, a to v mnoha ohledech. Na příkladu starobylého města Péšávaru ukazuje, jakou osudovou proměnu prodělalo kdysi otevřené a přirozeně multikulturní prostředí, které se dnes stalo ohniskem agresivního islamismu. Na konci třicátých let se do města uchýlilo několik stovek Židů z území středoasijských republik Sovětského svazu, kteří se obávali perzekuce po podpisu paktu mezi Stalinem a Hitlerem a Indie se jim jevila jako bezpečné útočiště.

Dnes v severozápadním Pákistánu, baště Tálibánu, žádní Židé nežijí. Odešli zčásti sami po vzniku Izraele, ti poslední pak poté, co své dílo začal konat příliv petrodolarů z Arabského poloostrova a s ním spojená ideologie, a především po válce v Afghánistánu následující po sovětské invazi v roce 1979.

Důsledky této události byly dalekosáhlé. Příliv „arabských Afghánců“, kteří ve službách CIA přijeli vést svůj džihád proti Sovětům, proměnil kdysi tolerantní prostředí v nenávistné a nesnášenlivé. Dalo by se doplnit, že podobný zhoubný vliv měli „Afghánci“, tedy veteráni navrátivší se z Afghánistánu, v 90. letech ve vzdáleném Alžírsku.

Jiná vzpomínka z návštěvy Pákistánu se odehrává v salónu jedné z elitních rodin v Karáčí, kde se uprostřed luxusu diskutovalo o tom, jak jsou muslimové marginalizováni, zejména ve Spojených státech, které přece ovládají Židé. Fatah se svých pákistánských přátel zeptal, jestli vědí o tom, že Židé přišli do Ameriky jako chudí imigranti na útěku před pogromy a perzekucí v Evropě, a své postavení si vydobyli tvrdou prací. Jako odpovědi se mu od těchto, jak je nazývá, „obdivovatelů Usámy bin Ládina popíjejících whisky“ dostalo nařčení, že je loutkou v rukou Američanů.

Kořeny muslimského antisemitismu

Jak vlastně podle Tareka Fataha došlo k tomu, že se v muslimském prostředí islamismus a s ním spojený antisemitismus tak rozšířily a prosadily? Ve své knize nachází hned několik odpovědí. Ta první se týká samotných zdrojů a tradic islámu. Ačkoli Korán samotný, jak Fatah argumentuje, není antisemitský, některé jiné z nejstarších muslimských tradic, jako hadísy a životopisy proroka Muhammada, obsahují texty, které se staly roznětkou nenávisti vůči Židům.

Klíčové místo zaujímá vyprávění o masakru židů v Medíně v roce 627, který údajně nařídil sám Muhammad za to, že místní židé během boje s útočícím vojskem z Mekky zachovali neutralitu a tím porušili dohodu. Ačkoli o takové události není v Koránu ani slovo a byla zachycena až o mnoho později, vryla se podle Tareka Fataha hluboko do muslimského kolektivního vědomí. Židé jsou zrádci, kteří ještě k tomu podněcovali Prorokovy pohanské protivníky, aby proti němu vytáhli. Obraz odvěkého, osudového a zrádného nepřítele byl na světě.

Přesto došlo podle Fataha k tomu, že se antisemitismus v muslimském prostředí skutečně rozšířil, až vlivem západního kolonialismu a vlastně exportem z Evropy, kde se v křesťanském prostředí antisemitismu dařilo i v dobách, kdy velké části islámského světa byly vůči židovským (i jiným) menšinám tolerantnější. Fatah cituje jednoho z nejvýznamnějších znalců islámu Bernarda Lewise, podle něhož to byli konvertité k islámu z křesťanství, stejně jako křesťanští konvertité ze židovství a obecně křesťané, kteří do arabského světa vnesli skutečný antisemitismus.

První moderní antisemitský spis v arabštině vydaný v roce 1869 byl dílem moldavského rabína konvertovavšího ke křesťanství, v roce 1890 rovněž křesťanský autor vydal k Káhiře spis obviňující Židy z rituálních vražd údajně páchaných na základě Talmudu. Také již zmíněné Protokoly sionských mudrců poprvé přeložil do arabštiny arabský křesťan, byly vydány v Jeruzalémě v roce 1926. Později se antisemitismu chopili duchovní otcové moderního islamismu jako Sajjid Kutb, a tradiční antisemitské spisy jako Protokoly se dočkaly nového života v novém prostředí.

Tento nový život je podle Tareka Fataha skutečným rozkvětem. Antisemitismus se podle něj stal neodlučitelným průvodním jevem agresivního islamismu. Výzva k zabíjení nevěřících je součástí pravidelných pátečních modliteb ve většině mešit. Mnozí muslimští duchovní své výzvy k nenávisti vůči Židům a jejich zabíjení šíří bez nejmenších zábran veřejně, tak jako egyptský imám, který v lednu 2009 ve vysílání televize Al-Rahma mimo jiné pronesl:

„Židé nejsou naši nepřátelé proto, že okupují Palestinu. Byli by nepřáteli, i kdyby vůbec žádné území neokupovali. … budeme s nimi bojovat, porazíme je a zničíme je, až na tváři země nezůstane jeden jediný žid. A neříkám to pouze já. Sám Prorok řekl: Soudný den nepřijde, dokud nebudete bojovat s židy a nepobijete je...“

Kritika Izraele bez antisemitismu

Vztah k Izraeli a izraelsko-palestinskému konfliktu je s dnešním muslimským antisemitismem těsně spjat. Ti muslimové, kteří si — tak jako Fatah sám — troufnou prohlásit, že Izrael má právo na existenci jako židovský stát, jsou vykreslováni nejen jako nepřátelé palestinské věci a spojenci okupantů, ale jako zrádci a nejhorší nepřátelé islámu a všech muslimů.

Podle dosud řečeného by se mohlo zdát, že Tarek Fatah bude svou kritiku směřovat pouze do muslimského prostředí a ve vztahu k Izraeli bude vyhraněným obhájcem. Tak tomu však není. Jeho kritika Izraele, kterou prokládá svou základní a primární kritiku muslimského antisemitismu, je sama o sobě tak ostrá, že by mu, přinejmenším v České republice, zcela jistě vynesla obvinění ze zaujatosti a snad i antisemitismu.

Fatah především zásadně odmítá izraelskou okupaci palestinských území. Ta je podle něj nejen protiprávní, ale také amorální. „Jsem proti této okupaci“, píše, „ne proto, že jsem muslim, ale protože jsem proti jakékoli okupaci jakéhokoli národa cizím státem.“

Uvádí několik příkladů, aktuálních i historických — okupaci Západní Sahary Marokem, súdánskou okupaci Dárfúru, (dnes již ukončenou) indonéskou okupaci Východního Timoru. A také stále pokračující okupaci posvátných míst islámu, Mekky a Medíny, saúdskou královskou rodinou. Právě ta by měla být — a pochopitelně není — pro muslimy největším důvodem k rozhořčení.

Izraelci i Židé v diaspoře si podle Fataha musejí uvědomit, že ne každý antisionismus nebo antiizraelismus vycházejí z antisemitismu a nenávisti vůči Židům. U každé konkrétní kritiky Izraele je třeba rozlišovat její skutečné motivy, posuzovat kontext a kulturu, ve které je ten či onen výrok pronesen. Opět s odvoláním na Bernarda Lewise, ani výroky o „zničení sionistické entity“ z úst Arabů nemusejí být nutně projevem antisemitismu, ale výrazem odporu k nespravedlnosti. Pouze když se ke kritice izraelských zločinů připojuje připisování těchto činů židovské rase jako takové, je  nepochybné, že jde o antisemitismus.

Většina muslimů si podle Fataha nedokáže představit, jaké to je žít denodenně v situaci systematického ponižování, omezování svobody pohybu a upírání dalších svobod. Celá generace Palestinců však nezná nic jiného než takový život, nic jiného než okupaci. Za selhání v mírových jednáních je možné vinit palestinskou reprezentaci, a Fatah jí vinu skutečně přikládá, ale ne Palestince jako takové. Utrpení Palestinců je skutečné a nelze je zpochybňovat.

Izraelci by se podle Tareka Fataha měli zamyslet nad tím, jak se stalo, že dříve téměř jednomyslná podpora Izraele v západních zemích je minulostí, a že Izrael je stále více nahlížen jako arogantní, mocný národ („Goliáš“), který na nikoho jiného nebere ohled a tím ztěžuje ostatním, aby brali ohledy na něj. Cituje slova izraelského filozofa Ješajahu Leibowitze z roku 1991 o tom, že v případě pokračující izraelské okupace Palestiny je zkáza Izraele neodvratná. Vevnitř se stane fašistickým státem a zvenčí bude čelit jednotné frontě nepřátel zahrnující celý arabský svět a s ním sympatizující zbytek světa.

Islamofob, nebo prorocký hlas?

Tarek Fatah pokračuje v pravidelném komentování aktuálních událostí. V jednom z posledních sloupků pro Toronto Sun z minulého týdne kritizuje šíření radikální islamistické propagandy v Kanadě — výslovně jmenuje aktivity radikální mezinárodní organizace Hizb-ut-Tahrír, usilující o ustavení islámského chalífátu, bere si na mušku také plánovanou stavbu mešity s napojením na Muslimské bratrstvo, v rámci jednoho z programů Trudeauovy vlády. Ale také kázání jednoho imáma z Edmontonu, který mluvil o krvavém dobytí Jeruzaléma, a o několik měsíců dříve o dobytí Říma.

V článku připomněl také svůj střet s liberálním senátorem Grantem Mitchellem o otázce pátečních bohoslužeb, v nichž ve většině kanadských mešit nechybí modlitba prosící o vítězství nad nevěřícími. Senátor jej obvinil ze šíření nepravd motivovaného islamofobií. V jiném nedávném článku Fatah kritizoval šéfa levicové strany NDP Thomase Mulcaira za to, že bránil právo imigrantky z Pákistánu nosit nikáb, podle Fataha „nejvíce misogynní oděv na světě, který označuje ženu jako kus majetku, který má být chráněn před předpokládanou sexuální zvrhlostí mužů.“

Podle Fataha má většina politických lídrů (nejen) západního světa problém s tím pojmenovat skutečný problém, totiž nebezpečí džihádistické ideologie. Vyzývá k tomu, že je potřeba odložit politickou korektnost a uvědomit si nebezpečí ideologie založené na představě nadřazenosti islámu nad vším ostatním

Poučení z bruselských útoků (a všech předchozích) je jednoznačné: mezinárodní islamismus je naším nepřítelem. Je potřeba si to přiznat a začít se podle toho chovat, což západní lídři podle Fataha nedělají.

Ve své kritice radikálního islámu si Tarek Fatah nebere servítky. V rozhovorech mluví o islamofašismu, upozorňuje na jeho podceňování a na naivitu západní, především levicové, politické elity. Mluví o „nevyléčitelném levicovém orientalismu“, o rasistické levici, která pomáhá islamistům. Je pravděpodobné, že by byl v českém prostředí mnohými označen za islamofoba, se kterým se nediskutuje.

Je proto příznačné, že v českém prostředí se k Fatahovi někdo odkazuje jen ojediněle, například autoři hlásící se k ateismu. Pro hlavní proud je zřejmě kanadský muslimský liberál příliš kontroverzní a těžko stravitelné sousto. A to je rozhodně škoda. Otevřenosti a přímosti, která je jednou z Fatahových nejsilnějších stránek, je zapotřebí vždy, a v otázkách tak vážných, jako je konfrontace s náboženským extremismem, zvláště.

Osobní stránky Tareka Fataha můžete nalézt na této adrese: http://tarekfatah.com/about-tarek/