Na přažském Andělu stojí muslim. Kolemjdoucím nabízí objetí. Již dříve se podobná kampaň objevila v zahraničních médiích a videa z těchto kampaní kolovala po internetu jako divá.

Tento trend pomohli odstartovat v únoru loňského roku kanadští muslimové Assma Galuta a Mustafa Mawla, kteří natočili v centru Toronta video, na kterém Mustafa stojí vedle transparentu s nápisem „I am a muslim, I am labelled as a terrorist. I trust you, do you trust me? Give me a hug!“ (Jsem muslim, jsem označován za teroristu. Věřím vám, věříte vy mně? Obejměte mě!).

Jejich video se rychle rozšířilo a nápad se zalíbil mnoha dalším youtuberům, čímž vznikla video-kampaň s nahrávkami především ze severoamerických a evropských měst. Nejznámější jsou videa z New Yorku, Stockholmu či Paříže. Cílem videí je ukázat důvěru a otevřenost muslimů k okolnímu, nemuslimskému, světu, který naopak často muslimy vnímá jako uzavřenou a nepřátelskou komunitu, od níž se distancuje.

Skupina středoškolských studentů zastupujících Studentské hnutí za solidaritu, založené právě za účelem osvěty společnosti o uprchlické krizi a otázkách s ní spojenými, se rozhodla uspořádat tuto kampaň také v českém, vůče muslimům až nečekaně nepřátelském prostředí.

Podle koordinátorů projektu bylo jeho cílem spíše zjistit, jak se budou lišit reakce Čechů od Američanů, Francouzů či Němců. „Očekávali jsme sice, že budou lidé Mohameda objímat, ale měli jsme tušení, že by mohlo dojít i k méně příjemným situacím. I proto jsme se snažili maximálně zajistit jeho bezpečnost,“ uvedla jedna z koordinátorek.

Sám Mohamed Sahbi se přiznal, že měl před začátkem natáčení trému. Není se čemu divit — stát se zavázanýma očima a napřaženýma rukama v Praze na frekventovaném místě je samo o sobě téměř strašidelné. Stát tu ovšem jako muslim v dnešní složité společenské situaci chce odvahu.

Nakonec byl ale reakcemi mile překvapen: „Lidé mě nejen objímali, ale někteří také vyjadřovali podporu — prý je skvělé, že toto dělám a snažím se ukázat, že muslimové nejsou jen teroristé.“

Zatímco za Mohamedem chodili pouze lidé, kteří ho přišli obejmout, případně mu říct několik vlídných slov, za jeho zády již lidé tak vstřícní nebyli. Několik minut po začátku natáčení jsem se setkala s prvním „hejtrem“. Postarší pán, který se zpočátku tvářil jako obyčejný tazatel, se rychle uchýlil k omílání stereotypních mouder: „No ale proč nemá samopal? Vždyť je to muslim. Ženy jsou otrokyně podle Koránu.“

Poté, co jsem muži nabídla, aby se Mohameda, česky mluvícího studenta Matematicko-fyzikální fakulty UK, zeptal na jeho náboženství, odmítl se slovy „Já se ho ptát nebudu nebo mě zmlátí. Já mu nevěřim! Jak může on dát cizímu člověku důvěru? To já bych neudělal. To je blbec“.

Možná právě taková reakce je příznačným odrazem současných problémů české společnosti. Na internetových fórech nebo ve facebookových komentářích jsme vlastenci a muslimy bychom přinejmenším posílali zpět do zemí, ve kterých zuří válka, na smrt. V reálu ale máme strach jít za člověkem, který nabízí svou důvěru, ale i odpovědi na otázky, ze kterých máme sami hrůzu.

Druhým příkladným incidentem české bojácnosti bylo povolání dvou policejních hlídek kvůli anonymnímu telefonátu — hlídky přišly takříkajíc „obhlédnout situaci“. Volající tvrdil, že u tramvajové zastávky stojí muslim s nápisem, který vyvolává strach — dotyčný nicméně neupřesnil znění nápisu.

Policisté, kteří se v okolí pohybovali kvůli zvýšeným bezpečnostním opatřením po teroristických útocích v Bruselu, jen konstatovali, že je transparent naprosto v pořádku a slova „jsem muslim, věříte mi nakolik, abyste mě objali?“ nenávistná nejsou a strach nevyvolávají.

Proč by měl takový transparent či bezbranný mladík na pražské tramvajové zastávce vyvolávat takové reakce? Proč je pro nás jednodušší odmítat „ty druhé“ a nesnažit se pátrat po odpovědích, které by mohly naše obavy rozptýlit? Proč daného člověka ignorujeme, a místo dialogu na něj zavoláme policejní složky?

Odmítavé reakce se daly čekat, množství pozitivních reakcí a objetí byly příjemnějším překvapením. Mohameda objímali až na výjimky mladí lidé. I to však ukazuje jedno velké pozitivum — mladší generace jsou čím dál tím otevřenější a zároveň odmítavější ke slepému přejímání předsudků. A právě to by mělo být naší nadějí do budoucna.