Vášnivá diskuse v Poslanecké snemovně na téma uprchlíků hýbala politickou scénou nejen minulý týden, ale téměř každý poslanecký týden v posledním roce. Netradiční bylo pouze kvalitní a podrobné shrnutí z úst Bohuslava Sobotky, který správně zdůraznil, že řešení je nutné hledat společně na úrovni Evropské unie a že klíčem k zastavení současné uprchlické vlny je mír v Sýrii a Iráku a porážka takzvaného Islámského státu.

Trvám na tom, že slovní spojení Islámský stát je vůči teroristům Daeš nepřiměřeně uctivé — není to ani stát, ani islámský, jedná se o organizovaný zločin, který musí být takto vnímán a hlavně co nejdříve poražen. Teprve po uklidnění konfliktu v Sýrii a Iráku a po porážce Daeš je možné uvažovat o trvalém zastavení příchodu uprchlíků z tohoto regionu. Žádná ochrana hranic, společné hlídky nebo hotspoty nezastaví uprchlíky před tím, aby útěkem ze Sýrie zachránili svůj život. A nezbaví nás také právní a humánní povinnosti válečným uprchlíkům a pronásledovaným osobám pomoci.

Pozoruhodná je však velmi nízká úroveň uprchlické debaty na české politické scéně. Nejdříve „zabodoval“ předseda ANO Andrej Babiš, když konstatoval, že „nemáme povinnost, a podle mě v tuto chvíli ani nemůžeme, vůbec nikoho přijímat“. Že hnutí ANO je spíše privátním „hnutím“ Andreje Babiše, že nemá program a nemá ani počet členů, který by se jen zdálky přibližoval počtu členů normální politické strany, s tím jsme si už vlastně zvykli žít, ale že místopředseda české vlády nezná, po letech zjitřené migrační debaty, ani základy uprchlického a mezinárodního práva, to už je důvod k obavám a vysvětlení.

Podle článku jedna odstavců dva a deset Ústavy mají mezinárodní smlouvy přednost před českým zákonem a Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků a Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách — populární „Štrasburk“ — mezi tyto smlouvy už déle než šedesát let patří. Obě tyto úmluvy mají svůj závazný obsah zhmotněn také v českém vnitrostátním právu — pro pana Babiše v § 12 až 14 a) zákona o azylu, kde je zřejmá povinnost státu azyl respektive doplňkovou ochranu udělit.

Azyl neboli status uprchlíka zakotvený v článku 1A Ženevské úmluvy musíme dle práva udělit osobě s odůvodněným strachem z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, politického přesvědčení a příslušnosti k určité sociální skupině. Doplňkovou ochranu potom z důvodů vycházejích z Evropské úmluvy — hrozící vážné újmy mimojiné v situaci hrozícího mučení, nelidského a ponižujícího zacházení (článek tři Evropské úmluvy) nebo z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

↗

Podle článku jedna odstavců dva a deset Ústavy mají mezinárodní smlouvy přednost před českým zákonem a Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků a Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách mezi tyto smlouvy už déle než šedesát let patří. Foto UHCRA, Al Bawaba

Jinými slovy, pokud by přišlo do EU pět miliónů syrských uprchlíků před ozbrojeným konfliktem, tak máme, pane místopředsedo vlády, právní povinnost je přijmout a přiznat jim takzvanou „doplňkovou ochranu“, která je zásadně časově omezená. Proto i opakované návrhy krajně pravicových stran typu Pravých Finů ve Finsku, Vlámského zájmu v Belgii nebo Strany pro svobodu v Holandsku na revizi Ženevské úmluvy jsou v evropském kontextu úplně zbytečné, protože bychom stejně uprchlíky nemohli odmítnout a vrátit do nebezpečných zemí, chceme-li tedy i nadále ctít Evropskou úmluvu a příslušnost Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Téměř všech zastavených deportací, zastavených dublinských transferů a vyřazení Řecka a částečně Itálie a Maďarska z mechanismu Dublinského nařízení bylo ostatně dosaženo právě na základě dovolání se článku tři Evropské úmluvy, protože cizinec by byl v případě návratu, nebo nutno říci v případě života v detenci v Bělé Jezové v létě loňského roku, vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.

A stejným triviálním argumentem článku 1A Ženevské úmluvy a článku tři Evropské úmluvy musíme odmítnout nyní již každotýdenní laická prohlášení Miloše Zemana jako například to poslední, že máme podle Ženevských úmluv povinnost přijímat jen politické uprchlíky. K vyvrácení podobných nesmyslů opravdu stačí přečíst si čtyři paragrafy azylového zákona.

Pro naše domácí politické poměry by proto byl na místě naprosto jednoduchý půlhodinový kurz základů uprchlického práva a na té úrovni evropské a mezinárodní, kde je třeba prosazovat funkční společná řešení, pak nezbývá než doufat, že za Českou republiku bude oficálně znít hlas předsedy vlády, ministra spravedlnosti nebo třeba generála Petra Pavla či Karla Schwarzenberga.