„Sýrie je jako moje máma,“ říká osmačtyřicetiletý Mustafa, „vždycky jsem si byl jistý, že bych ji nikdy neopustil, miluju ji, je to moje země.“ Sedíme ve strohé návštěvní místnosti zařízení pro zajištění cizinců v Drahonicích. Je tam stůl, šest židlí a nepříjemné bílé světlo. Mustafa vypráví svůj příběh, působí klidně a smířeně se situací. Hned poté, co vešel do místnosti, podal mým společnicím i mně náramky, které plete, aby si ukrátil čas. Pro štěstí.

Trvalo dlouho, než si uvědomil, že ve své zemi nemůže dál žít. Mustafa je syrský Kurd, otec devíti dětí. Byl profesorem psychologie na damašské univerzitě. Bezpečnostní situace byla nestabilní už déle, postupně se však úplně přestal orientovat v tom, kdo bojuje za koho, kdo je na čí straně. Když začala v roce 2012 syrská armáda bombardovat čtvrť, kde s rodinou bydlel, přestěhovali se do Ain Assafiru. Důvodem bombardování bylo podezření, že v jižních čtvrtích Damašku je hodně sympatizantů s povstalci proti Assadovu režimu.

Není jasné, kdo bojuje s kým a proti komu

Podle Mustafy jsou konflikty podporovány ze zahraničí „Írán podporuje šíity, Saudská Arábie zase sunnity,“ vysvětluje. „Máme taky devět set kilometrů dlouhou hranici s Tureckem a z toho je osm set kilometrů Kurdistán,“ uvádí pro kontext. „Je to boj mezi různými skupinami. Uvědomil jsem si, že proti demokratické opozici vlastně stojí všichni: Assad, Dáeš, Nusra, Ahrár, Svobodná syrská armáda i další skupiny."

Mustafův dům zažil tři bombardování, nikdo z rodiny naštěstí neumřel. Ale 29. května 2014 se jeho syn nevrátil domů ze zkoušky z informatiky. Únosci požadovali 2 000 000 syrských liber, což Mustafa usmlouval na 800 000. Syna nakonec vykoupil, ale začalo mu docházet, že jeho rodina je v opravdovém ohrožení. Děti a ženu poslal do Istanbulu a pak do Bejrútu. Sám s jednou z dcer zůstal v Ain Assafiru. V říjnu přišel o práci — zřejmě proto, že je Kurd, a představuje tudíž „ohrožení pro národní bezpečnost“.

Také se odmítl účastnit ozbrojených konfliktů. Dostával výhružné telefonáty a nakonec se rozhodl odjet za rodinou do Rakouska, kde dva jeho synové už delší čas pracují. V českých detenčních zařízeních trávil v den našeho rozhovoru sto padesátý sedmý den. Podle dobrovolníků, kteří tam jezdívají, za tu dobu zešedivěl a sešel tak, že teď vypadá jako stařík. Doufá, že ho pustí a se svou rodinou se setká.

Navštívit uprchlíky v Drahonicích není nic složitého — musíte vědět, za kým jdete. Na místě vás dlouze prohlížejí, kontrolují vše, co máte s sebou. Navíc se na prohlídku čeká venku. Byl první opravdu chladný den této zimy. Než jsme se dostali dovnitř, promrzli jsme se dvěma dobrovolnicemi a tlumočníkem z Tuniska, který pracuje v Praze u nadnárodní firmy, na kost.

Přijela jsem si vyslechnout příběhy zadržených v detenci a podívat se, jak se jim tam žije. Zajímám se i o člověka, o které jsem slyšela, že byl deportován. Jmenuje se Muhammad Ibrahim a doneslo se mi prostřednictvím dobrovolníků, že ho po návratu do Iráku zastřelili. V návštěvní místnosti jsme strávili pět hodin. Kromě syrského Kurda Mustafy jsme mluvili se čtyřmi Iráčany, Omarem, Fazelem, Massabem a Saeedem.

Díky mně se už nebojí muslimů

Pětadvacetiletý Iráčan Omar si po pěti měsících v detenci není jistý, jestli by chtěl opravdu žít v České republice. Nikoli proto, že by zacházení v detenci bylo tak strašné. O lidech, kteří v zařízení pracují, naopak mluví hezky. Obavy má z toho, jak se Češi děsí islámu. „Ale díky mně už několik lidí názor změnilo,“ říká pyšně. „Skamarádil jsem se tu s nimi a oni už nemají hrůzu z muslimů.“

Jeho slova potvrzuje o něco později i jeden člen bezpečnostní služby, když používá ve vztahu k zadrženým stejná slova: „Jsou to vlastně kamarádi, vždyť se známe ještě z Bělý.“

Omar uvažuje, jestli by nebylo lepší vrátit se do Turecka, kde žil nějakou dobu poté, co utekl z Iráku. Peníze pro něj nejsou problém, je z bohaté rodiny, která vlastní mlékárnu v Iráku. Tvrdí, že může žít v podstatě kdekoli, jen ne ve své vlasti.

S nostalgií mluví o Saddámu Hussajnovi. Za jeho vlády by prý nebyly takové problémy. Tehdy byl pořádek. Omar žil v Bagdádu ve čtvrti, kde je většina šíitů. On sám má jasně sunitské jméno a z toho samé potíže. Dva roky se v letech 2006 až 2007 skrýval, vůbec nemohl opustit domov. V té době spolu právě bojovali šíité a sunnité, kteří spolu nevychází historicky, ale jejich spor se z různých příčin znovu objevuje a posiluje.

Prapůvodní příčinou vzájemné nevraživosti je neshoda ohledně nástupce proroka Muhammada. Šíité podporovali Alího, prorokova bratrance a zetě, kdežto sunnité — stoupenci takzvané sunnah, tedy tradice — tvrdili, že nástupcem má být někdo z blízkých Muhammadových spolupracovníků. Sunnité tvoří víc jak devadesát procent islámské populace ve světě, zrovna v Iráku jsou ale v menšině.

Smrt diktátora Saddáma Husajna přivítali šíité s nadšením, kdežto sunnité se obávali po jeho smrti šíitské nadvlády. Jeho smrtí se také prohloubila jejich nenávist k USA, jejichž politiku považují za neodpovědnou ve vztahu k vnitřním problémům země, které prohloubila.

Omar sám byl šíity opakovaně unesen, zachránila ho irácká armáda. Pak se spolu s Dáešem situace ještě víc zkomplikovala a on dostal strach o život. „Smrt mě pronásleduje,“ říká a dodává s prosbou v hlase „Jestli mě vyhostí, ať je to do Turecka, hlavně ne do Iráku!“

Protože v Evropě se dodržují lidská práva

Ptám se Omara a dalších uprchlíků i na to, jak vnímají evropské hodnoty, jak se staví k ženské emancipaci a homosexualitě. Uvědomuji si, že v kontextu jejich věznění i toho, že nevědí, jestli je nedeportují zpátky příští noc, je ta otázka nevhodná.

Spoléhám na svého tlumočníka, sympatického čtyřiatřicetiletého Tunisana, že se zeptá citlivě a posoudí, kdy se na něco neptat. V jednom případě mi skutečně říká: „Toho se nezeptám, ten je v takové depresi, že by si to pamatoval celý život. Urazil bych ho.“

Jednalo se o Fazela, mladého muže z iráckého Tel Afaru. Toho Al Kaida obvinila nejprve z toho, že je americkým agentem. Posléze ho obvinili, že je mortad — odpadlík od víry. Stejně označují příslušníci Dáeš všechny šíity. Jsou to pro ně heretici. Dnes je oblast navíc pod kontrolou Dáeše. On sám chtěl odjet do USA, ale jeho maminka si to nepřála a tak to respektuje. Tudíž se nakonec ocitl v České republice, kde prý „lidé nenávidí všechny muslimy“.