Balkánská uprchlická cesta: odhad dalšího vývoje

Petr Pospíchal, Magdalena Pospíchalová

Představa, že Evropu lze uzavřít před migrací, je iluzí typickou pro suchozemce. A nelze-li ji zastavit ani zásadně omezit, je třeba hledat cesty k její rozumné organizaci. Brát svět včetně míst, odkud k nám lidé přicházejí, jako propojený.

Současný hlavní proud balkánské migrační trasy, jak se — s různými průběžnými změnami - ustálila v průběhu jarních, letních a podzimních měsíců letošního roku, se bude v nejbližší době výrazně měnit zejména s ohledem na okolnosti, jimž se nyní budeme podrobně věnovat. Již dříve jsme popsali jednak aktuální stav na tak zvané Balkánské trase a jednak odpovědnost evropských zemí za situaci migrujících lidí.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Omezení možnosti vstupu uprchlíků do některých zemí

Jakékoliv omezení vstupu po trase mezi cílovými zeměmi a balkánskou cestou vyvolává kaskádovitý účinek a má okamžitý vliv na životní situaci tisíců běženců na cestě. Současná dramatická situace v řeckém Idomeni v bezprostřední blízkosti hranice s Makedonií je ukázkovým, byť rozsahem zatím jen omezeným, důsledkem takových rozhodnutí.

Tranzitní státy jsou ochotny běžence na své území pouštět, ba jim poskytovat při přesunu nějakou míru součinnosti, ale jen s očekáváním, že zanedlouho zase zemi opustí. Žádný tranzitní stát si dlouhodobý pobyt uprchlíků na svém území nepřeje a pokud se objeví signály, že by dlouhodobější setrvání uprchlíků mohlo hrozit, hranice uzavře stejně, jako to učinila Makedonie poté, co Německo a Švédsko začaly deklarovat omezení v přijímání běženců ze států mimo Sýrii, Irák a Afghánistán.

Takováto deklaratorní vyjádření cílových států bývají určena především potenciálním uprchlíkům v zemích původu, ale projeví se okamžitě v aktuálních poměrech na uprchlické trase. Jakékoliv zásadnější omezení přijímání běženců, ať už výběrové či nevýběrové, povede k obtížně zvladatelným situacím, protože tranzitující uprchlíci budou nuceni setrvat v zemi, v níž se právě nacházejí.

Jakékoliv zásadnější omezení přijímání běženců, ať už výběrové či nevýběrové, povede k obtížně zvladatelným situacím. Foto Magdalena a Petr Pospíchalovi.

Krátkodobě může být situace zvladatelná, pakliže státy budou ochotny se na klidné a citlivé podpoře uprchlíků podílet. Budou-li uprchlíci mít naději, že se třeba i po vleklých mezistátních jednáních nakonec do svých cílových zemí (anebo jiných zemí zaručujících snesitelnou životní perspektivu) dostanou, nemusí se situace nijak dramatizovat. Začnou-li však naději ztrácet, budou hledat náhradní možnosti, jak se do cílových zemí dostat.

Organizovaný zločin, který má takřka v každé zemi, tím spíše v balkánských státech po trase, silnou tradici i zázemí, v takovém případě velmi rychle vytvoří náhradní možnosti, jak uprchlíky, kteří ještě budou schopni přesun zaplatit, do cílových zemí dostat. Z hlediska humanitárního je třeba s takovou situací počítat a připravit se na ni předběžnou organizací pomoci, která by umožnila zklidnění situace a zachování civilizačních standardů i v případě zdržujícího se tranzitního pobytu uprchlíků.

Dohody mezi Evropskou Unií a Tureckem o readmisi

Obrysy dohody, která byla předběžně uzavřena v minulých dnech na jednání členských států Evropské unie s Tureckem, mají připravit částečné řešení uprchlické krize, které by mělo spočívat ve vracení běženců z tranzitních zemí balkánské cesty i z cílových zemí do Turecka jako bezpečného útočiště. Rozumíme motivům a účelu snahy dosáhnout takové dohody, ale považujeme ji za velmi sporný a jen částečně účinný způsob, jak omezit rozsah přistěhovalectví v důsledku současné migrační vlny.

Některé regiony Turecka rozhodně nejsou bezpečným útočištěm, přičemž vracející státy nebudou mít žádnou kontrolu nad svrchovanou možností tureckého státu umisťovat navrácené uprchlíky podle svých potřeb, a tudíž nebudou moci plně zaručit podmínku bezpečného útočiště. Státy Evropské unie mohou tak podlamovat svoji důvěryhodnost, a to ve věci tak citlivé, jakou je dodržování lidskoprávních záruk vůči lidem, kteří prchají z ohrožených či přímo válečných zón. Turecko je navíc zemí s nevyšším zatížením současnou migrační vlnou, takže zvyšování počtu běženců dlouhodobě setrvávajících zde může způsobovat nepřiměřenou zátěž.

Navrácení běženci se navíc ocitnou v osobně obtížně řešitelné situaci. Jestliže rozprodali ve své původní zemi majetek, budou setrvávat ve snaze nakonec se do cílových — či alespoň jiných skutečně bezpečných — zemí dostat. K takovým přesunům budou samozřejmě volit jiné, dosud nepoužívané migrační trasy.

Zimní období

Využitelnost přesunu přes mořské úžiny mezi tureckým pobřežím a ostrovy řeckého Dodekanéského souostroví a severoegejskými ostrovy už nyní slábne, plavba začíná být velmi nebezpečná, síla a směr větru neodhadnutelná a možnost záchrany v případě problémů či ztroskotání slabá. To vede k posilování pozemních migračních tras z tureckého území, které mohou být vzhledem ke geografické poloze Turecka pouze dvě.

Méně vhodná, a tudíž nevyužívaná, směřuje přes pozemní hranici do Řecka, hranice vede tokem řeky Marici; v některých částech linií původního, nyní již suchého, meandrujícího toku řeky. Přechod přes Maricu by vyžadoval silnou korupční součinnost na obou stranách hranice, protože tok řeky je sice pomalý, ale břehy často bažinaté, je tudíž nutné využívat mostů, které samozřejmě nezůstávají na vojensky tak významné hranici, jakou je řecko-turecká, ani na chvíli bez dozoru.

Mnohem vhodnější trasa vede přes hranici s Bulharskem, která je bez hraničních vodních toků a ve své východní části vede velmi sporadicky osídleným pohořím Strandža, které není vysoké (nejvyšší vrchol má 1031 metrů nad mořem), je převážně zalesněné a poskytuje množství úkrytů při ilegálním přechodu hranic i přesunu do vnitrozemí. Hranice v pohoří Strandža není plně střežitelná ani za nepřiměřeně velkých finančních nákladů.

Přes Bulharsko se v budoucnu bude chodit více než dosud. Foto Magdalena a Petr Pospíchalovi

Tato trasa bude proto v budoucnu jistě využívána více než dosud, a to i přes značnou, výše již popsanou, nevlídnost bulharského státu. Počty v řádu blížícím se tisícovce běženců denně by zřejmě přinutily bulharský stát k institucionalizaci všech aspektů součinnosti při zajišťování humanitárních potřeb, bezpečnosti i převozu uprchlíků přes své území.

Je možné, že v průběhu zimních měsíců takový vývoj nastane. A to i přes slib, který prezentoval osobně bulharský ministerský předseda britskému premiérovi při návštěvě Bulharska dne 4. prosince, že oplocení celé turecko-bulharské hranice žiletkovým plotem bude do tří měsíců zcela dokončené. Vzhledem k tomu, že dosud je vybudován plot v délce nejvýše čtyřicet kilometrů, považujeme tuto možnost za nerealistickou, tím spíše, že plot podél celé hranice měl být původně dokončen už v září.

Při větším počtu uprchlíků procházejících přes území Bulharska je nasnadě, že se trasa dalšího směřování může začít štěpit. Rumunsko bylo zatím využíváno pro tranzit jen sporadicky jednotlivci a malými skupinami. Jsou známy desítky případů vracení uprchlíků z Rumunska zpět do Bulharska. Pro přechod je možné využívat prakticky jen východní, asi sto kilometrů dlouhou suchou část bulharsko-rumunské hranice směrem od města Silistra, kde se Dunaj odklání do rumunského vnitrozemí.

Rumunské území je však rozsáhlé a jeho přechod či průjezd bez cizí pomoci velmi obtížný, zejména v zimních měsících. Nenastanou-li nepředvídatelné dramatické změny, nelze očekávat, že by se etablovala významnější náhradní trasa přes Rumunsko. Spíše lze očekávat posečkání uprchlíků v Turecku po dobu zimního počasí a obnovení či přinejmenším částečné obnovení větších migračních proudů na počátku jara následujícího roku.

Výměna dat mezi státy Evropské unie

Důležitým poznatkem z naší cesty, byť nahrubo zřejmým již dříve z řady zdrojů, je skutečnost neustále opakované registrace běženců každým tranzitním státem zvlášť. Uprchlíci se v naprosté většině pohybují po linii přímé a je jim poskytována pomoc, aby se mohli přemístit od vstupní státní hranice až k hranici výstupní. Opakovaná registrace tedy není věcně vůbec potřebná.

Naprostá většina uprchlíků vstoupí na území Evropské unie buďto na některém z řeckých ostrovů nebo na některém z ostrovů italských. Nakolik jsme měli možnost počátkem září sledovat tehdejší naprostou humanitární katastrofu na řeckém ostrově Kos, bylo třeba už tehdy konstatovat, že identifikace a registrace běženců probíhala — na rozdíl od zajištění jejich základních životních potřeb — docela důsledně.

Okolo mobilní policejní stanice byly veřejně vystaveny seznamy uprchlíků obsahující jméno a příjmení, zemi původu a rok narození. V daném případě se na nich oznamovala možnost nalodit se k odplutí do Pirea. Další registrační úkony včetně snímání otisků prstů se prováděly v mobilní policejní stanici.

Předpokládejme, že obdobně postupuje na vlastním území rovněž policie italská. V takovém případě mají oba státy k dispozici prvotní identifikační údaje o naprosté většině běženců, kteří se vydávají na další pouť až do cílových zemí.

S výjimkou běženců, kteří přejdou turecko-bulharskou hranici a jejichž většinu posléze identifikuje bulharská policie, je tak k dispozici základní soubor identifikačních informací o každé jednotlivé osobě. Je zřejmé, že získané údaje neumožňují ověřit pravdivost uváděných údajů. Smyšlené může být jméno i příjmení, země původu i věk.

Otisk prstů je však trvalým a jednoznačným identifikátorem, který sice nepomáhá vypátrat minulost a jmennou identitu osoby, ale umožňuje vytvořit elektronickou i fyzickou identifikační kartu, která bude uprchlíka provázet během jeho průchodu dalšími evropskými zeměmi a bude tak nezávislá na případných osobních dokladech, které uprchlíci často z účelových důvodů u sebe nemají.

Nejsme schopni posoudit, nakolik jsou Řecko a Itálie svolné či schopné data předávat dál. Neměl by však být problém vynutit si předání dat jako povinnost podmiňující převzetí uprchlíka na území dalšího státu.

Rozumíme, že samotná efektivita celého procesu přebírání uprchlíků nebude státům znít jako silný argument, ale při stále se opakujících úvahách o bezpečnostních aspektech migrace by snad právě výměna dat měla být procesem zcela stěžejním. Kdyby systém předání dat fungoval, bylo by možné bez problémů sledovat pohyb naprosté většiny běženců, počet neregistrovaných by nemohl přesáhnout úroveň jednoho promile.

Elektronická identifikační karta síťově předávaná mezi státy by zároveň mohla být nosičem případných bezpečnostních informací o dané osobě a také informací správních. Při námitce ohledně ochrany osobních údajů je třeba vycházet z faktu, že stát projednávající žádost o udělení azylu, případně žádost o udělení dočasné ochrany, takové informace může bez právní kolize považovat za podstatné pro projednání žádosti.

Dohodou států Evropské unie na spuštění takového systému by se mohly potlačit časté a účelově zneužívané bezpečnostní námitky. Lze se tedy domýšlet, že naprostá většina problémů vznikajících v této oblasti je důsledkem nedostatečné koordinace mezi členskými státy Unie.

Suchozemské myšlení o moři nás nikam nedovede

Otázka střežení vnější hranice Evropské unie již značně vybočuje z daného tématu, ale protože nedílně souvisí s celkovým vývojem migrace a s pokračováním současné situace, dovolujeme si přidat stručné vyjádření i k ní. Celková délka řeckého pobřeží je více než patnáct tisíc kilometrů, přičemž využitelná délka pobřeží pro migraci uprchlíků zcela jistě překračuje jeden tisíc kilometrů.

To je délka vojensky neuhlídatelná, a to ani spojeným úsilím řeckého státu, evropské agentury Frontex a jakýchkoliv dalších výpomocných sil. A dokonce i kdyby uhlídatelná byla, tak to vůbec nic neřeší.

České suchozemské uvažování setrvává v dojmu, že mořská cesta je jen trochu mokrá a slaná pevnina. Mořeplavba má však tisíciletou historii a tradičně dodržované ustálené zvyklosti. Z její tradice odvozené mořské právo a námořní pravidla slaďují postupy a povinnosti, aby tak snížily nejistotu vyplývající z existence mnoha různých právních řádů příbřežních a smluvních států. Proto jsou námořní pravidla neobyčejně stabilní a nepodléhají konjunkturálním vlivům či zájmům jednotlivých států.

Prioritou je ochrana lidského života, a to i za cenu nákladů a rizik, které případně nesou všechna plavidla bez ohledu na účel, zemi vlajky nebo názor velitele posádky na uprchlickou krizi. Ani pohraniční plavidla příbřežního státu nemohou postupovat jinak než podle námořních pravidel.

Člun s uprchlíky tak bude vždy považován za plavidlo s trosečníky, jehož pasažéry je třeba vzít v ochranu. Takže u plavidel s uprchlíky, která budou v mezinárodních vodách zachycena jinými loděmi včetně vojenských, připadá v úvahu záchrana s asistovaným doplutím k nejbližšímu přístavu nebo poskytnutí útočiště na lodi.

Poskytnutí záchrany nebo ochrany se žádné plavidlo nemůže vyhnout, ledaže by se samo vystavilo nebezpečí ztroskotání, i tak by ale velitel posádky musel takové nebezpečí dokázat doložit. Ve výsostných vodách vzniká povinnost umožnit takovému plavidlu vstup do nejbližšího vlastního přístavu, právní náležitosti lze řešit až ve chvíli, kdy jsou lidé v bezpečí, což je současně přesně tehdy, kdy jim vzniká možnost požádat o azyl nebo o dočasnou ochranu v zemi s daným přístavem.

Představa, že by mohli být uprchlíci, kteří již jsou na moři a dosáhli mezinárodních vod, přímo z moře vráceni do země, z níž člun vyplul, je naivní a nerespektuje námořní pravidla, která z dobrých důvodů stanoví jako základní hodnotu ochranu lidského života.

Specifická geografická podoba (blízkost břehů, členitost břehů, a také absence mořských proudů) mořského pobřeží Řecka a Turecka na společné linii výsostných vod nemá v Evropě a snad s malými výjimkami ani nikde na světě obdobu. Je proto k tomuto typu migrace přímo předurčená. Nelze tedy očekávat, že se situaci podaří administrativně či dokonce vojensky zvládnout. Migraci lze snad jen dočasně omezit, ale ne znemožnit.

Dokud bude v Turecku velké množství lidí, jejichž cílem je dostat se na území Evropské unie, není možné očekávat, že se nebudou pokoušet dostat dále právě tudy. Rétorické odsuzování Řecka za to, že nechrání vnější hranici schengenského prostoru, je vždy jen kombinací neznalosti a pokrytectví.

Snaha zastavit migrační proud může efektivně spočívat pouze v zastavení ozbrojených konfliktů, zklidnění situace ve zdrojových zemích a započetí poválečné obnovy. S tím samozřejmě musí souviset i dostatečná evropská solidarita se zeměmi, které nesou skutečně rozsáhlé břemeno strpění uprchlíků, jako je Turecko, Libanon, Jordánsko.

Bude třeba soustředit masivní pomoc uprchlíkům dlouhodobě žijícím v táborech, z nichž velká část z důvodu naprosté ztráty životních perspektiv hledá nové možnosti osobního rozvoje právě v evropských zemích. Pomoc se bude muset zaměřovat kromě humanitární oblasti i na takové problematiky, které se podílejí na vytvoření životní perspektivy — vzdělání (a to nejen základní), vytváření rozmanitých pracovních příležitostí, kultura, zachování a rozvoj národních či skupinových tradic, přístup k novým technologiím, přístup k informacím.

Celá problematika, má-li ji Evropa zvládnout, bude podobně robustní výzvou, o jaké hovořila předsedkyně německé vlády Merkelová v souvislosti s přijetím velkého množství uprchlíků vlastní zemí. Bude nejspíše znamenat naprostou změnu paradigmatu, bude nutno začít uvažovat o světě, přinejmenším o té jeho části, která v Evropě přiléhá, Evropou se cítí ovlivněna a Evropu vnímá jako etalon uspořádání moderní společnosti, jako o světě spřízněném, s námi souvisejícím a perspektivně do značné míry propojeném.

Další části analýzy situace na Balkánské uprchlické cestě vyšly včerapředvčerem.

    Diskuse
    December 27, 2015 v 8.44
    To je nesmysl.
    Všechno jde, jenom když se chce. Jen malý děti nechoděj.
    Navíc je článek kombinací buď neznalostí, nebo lží.
    Řecko totiž musí být odsuzováno. Za to, že vyčerpalo obrovské prostředky na vybudování námořní stráže a nevybudovalo nic. Z 8 zaplacených lodí realizovalo jednu.
    Autor zřejmě nikdy nebyl seznámen se systémem ochrany vnějších hranic USA. Ty mají i na hranici s Kanadou /myslím něco okolo 16000 km/, od které nehrozí stejné nebezpečí migrace jako EU od vnějších zemí a která je mimořádně členitá, včetně společných vodních ploch, vybudován systém ochrany svých hranic. Mají jej prostě všude. I na moři. Logicky.
    Jen EU zaspala.
    Zda záměrně časem vyplyne na povrch.
    Je to ale klasické. Místo toho, aby se finance použily na pomoc skutečně potřebným ,tak se krmí pašerácké gangy, "neziskovky" a ekonomičtí migranti.
    Je to stejný způsob, jako se "hospodaří" u nás se sociálními dávkami. Těm nejpotřebnějším se dostane minimum.
    Oboje za mohutného potlesku "levicových aktivistů".
    Tomu já říkám kombinace neznalosti a pokrytectví!
    December 27, 2015 v 11.2
    Je civilizace samozřejmá?
    Petr a Magdalena Pospíchalovi vypracovali nesmírně cennou zprávu o lidech na Balkánské uprchlické cestě. Zatím jsem nečetl více informativní text. Přesto si dovoluji nabídnout názor, který polemizuje nikoliv s jejich postřehy a poznatky, ale s jejch předpoklady, zvláště těmi "samozřejmými" a neuvědomělými, a tím i s jejich závěry. Omlouvám se za délku textu, problematika neni jednoduchá.

    Pospíchalovi se odvolávají na evropskou civilizaci, její hodnoty a právní systém. Přepokládají jako samozřejmou vládu práva a soudobou hmotnou a kulturní kvalitu života. Ale historie první poloviny 20. století, u nás až do roku 1989, a situace ve většině zemí mimo-západního světa demonstruje, že přepoklad samozřejmosti a s ním neohrozitelnosti je iluzí. Svědčí spíše o tom, že evropská civilizace se všemi svými humanistickými vymoženostmi je ojedinělým a vzácným výsledkem inspirovaného tvůrčího společenského úsilí. A zároveň také, že je zranitelná a křehká. Vláda práva, funkčnost právního systému a tím i veřejné správy předpokládá poměrně vysokou úroveň občanské, společenské odpovědnosti a ukázněnosti, která na Západě vyrůstala po mnoho staletí. Vznikla jedinečná forma spojení svobody a řádu. Dobrá kvalita života závisí na obojím - mimochodem, když prezident Zeman ve vánočním projevu mluvil o Skandinavii jako o vzoru, o uvedených předpokladech se letmo zmínil.

    Pokud předpoklad občanské odpovědnosti a ukázněnosti u převážné většiny obyvatel se vytratí, pokud vznikne významná menšina, která mu nerozumí a nectí ho, hroutí se vláda práva, funkčnost veřejné správy a kvalita života. Pospíšilovi se zmiňují o bezpečnostní hrozbě masové nekontrolované migrace a mají na mysli nebezpečí teroristických útoků. Věří, že 'rozsáhlé a trvale financované (bezpečnostní) instituce' hrozby zvládnou. Snad; doufejme. Ale ohrožení rozpadu civilizačních předpokladů bezpečnostní orgány vyřešit nemohou. Je záležitostí politické vize a činů - případně nečinnosti, zanedbání odpovědnosti.

    Nabízím jiný pohled: Peter Spiegel. Bruselský zpravodaj Financial Times, v rozhovoru se Silvií Houskovou (Hospodářské Noviny 23. 12. 2015) říká:
    "... Myslím, že migrační krize zanechá Evropské unii velmi hluboké jizvy. A to nejen proto, že se politika stala celkem nechutnou, se všemi těmi hádkami na summitech a výroky lídrů, ale také proto, že se teď mnoho věcí změní.
    (HN: V jakém smyslu?) Podívejte se na Německo. Němci téměř nemají děti, jejich populace se zmenšuje a najednou do té země přijde 1,5 milionu lidí z Blízkého východu, kteří naopak mívají dětí mnoho. Najednou se z Německa stane daleko více multietnická, multináboženská země. Během jedné až dvou generací se tak může kompletně změnit tvář Evropy. A proto vidíme vzestup tolika krajně pravicových stran − Marine Le Penová ve Francii, Geert Wilders v Nizozemsku."

    Peter Spiegel mluví jazykem politické korektnosti, který ve FT vládne, ale mluví o týchž předpokladech civilizované 'tváře Evropy', o nichž jsem psal výše. No go zóny v pařížských banlieues, bruselského Molenbeeku i východního Londýna dokumentují nebezpečí. V nich platí právo šaría a nikoliv evropská rovnoprávnost žen nebo osobní svoboda. Převážné náboženství uprchlíků a migrantů, Islám, nezná křesťanské rozlišování mezi věcmi Božími a císařovými, a nerozumí našemu pojetí svobody, a tak muslimové, pokud nejsou nábožensky vlažní, dříve či později, třeba až v další generaci, v naší 'hříšné' společnosti narážejí. Mladí muslimové se nesnaží získat vzdělání a těžko se ve většinové společnosti uplatňují, zůstávají v ghettu a sní o prosazení práva šaría v celém státě. To jsou ti, kteří jsou náchylní k radikalismu.
    Pospíchalovi si patrně neuvědomují, že náboženství je nejsilnějším zdrojem identity přicházejících muslimů a že se u mnohých nepodřídí občanské identitě ani po mnoha letech pobytu v Evropě, ani v další generaci. Integrace se nedaří, ze strany mnoha imigrantů není zájem.

    O problematice imigrantů vyšla nedávno dobrá empiricky podložená studie Richarda Alby a Nancy Fonerové: "Strangers No More. Immigration and the Challenges of Integration in North America and Western Europe" (Princeton University Press, 2015) . V kapitolách "Immigrant Religion" a zavěrečné píší o obtížné problematice druhé generace. Analýza Alby a Fonerové nezahrnuje současnou masovou migraci, ale jediný úspěšný příklad imigrační a integrační politiky, který uváději, je přísně selektivní Kanadská. Tedy v žádném případě nekontrolovaná.

    Pospíchalovi se v záběru stručně vyjadřují k možnostem omezit migrační proud a v uvedených souvislostech zní jejich názor realisticky. Snad bych pouze namítl, že migrační proud vykazuje pozitivní, sebeposilující zpětnou vazbu: úspěšné proniknutí do EU vyvolává další nové pokusy. A především naléhavou pochybnost, zda zde nehrajeme o naši evropskou civilizaci.
    PH
    December 27, 2015 v 11.11
    Díky za odhad dalšího vývoje
    Manželé Pospíchalovi odvedli důkladnou práci.

    Posílám odhad dalšího vývoje v mezilidských vztazích z pera mé známé Češky provdané v Drážďanech:

    "S temi ztvrdlymi srdci a nepochopitelnym panickym strachem to pozoruji take. Co si svet o Cesich a Slovacich pomysli, o Madarich ani nemluve! Pusobime (Cesi) jako totalni nacionalisti a sobci - s asi 100 prijatymi utecenci. - Smesne a zahanbujici. Doted jsme sami jen natahovali do EU ruku na dotace.
    Bohuzel mi zbylo v Cechach uz jen par pratel a jak z hruzou vidim, asi z nich cast ztratim, vcetne me nejlepsi kamosky, protoze nejsem schopna verit s nimi na "islamske nebezpeci". Typicke je take, ze nejvice nenavisti a podezdreni rozsevaji ti, co sami maji nejvice. Ti hure postaveni se deli a rozdavaji co maji. Vidim s nelibosti, ze utecenci mezi mymi "byvalymi" otevreli obrovskou moralni propast. Skoda.
    Takze se mejte radi, rada slysim o kazdem Cechovi, ktery neodlozil humanitu a moralni hodnoty. Stojime za Vami."
    Tak před půl rokem jsem viděl rozhovor s Francisem Fukuyamou a ten tvrdí, že Evropa má jednoznačné právo regulovat migraci z muslimských zemí.

    No,
    když se tak všeobecně přemýšlí o důvodech muslimské radikalizace na Blízkém a Středním východu, mluví se o necitlivých zásazích Ruska a USA a dalších jevech.
    A pořád se nějak po špičkách chodí kolem wahhábismu.
    Polský intelektuál Stanislav Strasburger, který to tam opravdu zná, líčí, jak v Sýrii po roce 2000 začínají v sunnitských oblastech růst tisíce mešit, které platí Saudská Arábie a kam dodává i své duchovní učitele, kteří tuto odpornou náckovskou verzi islámu šíří.
    A nejen v Sýrii.
    A mluvíme o "investicích" v řádu miliard dolarů.
    ((( Ostatně výstavbu mešit a dodání ideologické výbavy SA nabízí i pro příchozí do Evropy - no neberte to! )))

    http://www.krytykapolityczna.pl/artykuly/bliski-wschod/20151212/syria-komedia-pomylek-z-fetyszem-w-tle
    December 27, 2015 v 12.58
    Oprava mého příspěvku z 11:02:33
    vložte si prosím slova
    "v důsledku"
    Třetí odstavec má znít:

    Pokud předpoklad občanské odpovědnosti a ukázněnosti u převážné většiny obyvatel se vytratí, pokud vznikne významná menšina, která mu nerozumí a nectí ho, hroutí se vláda práva, funkčnost veřejné správy a kvalita života. Pospíšilovi se zmiňují o bezpečnostní hrozbě masové nekontrolované migrace a mají na mysli nebezpečí teroristických útoků. Věří, že 'rozsáhlé a trvale financované (bezpečnostní) instituce' hrozby zvládnou. Snad; doufejme. Ale ohrožení V DŮSLEDKU rozpadu civilizačních předpokladů bezpečnostní orgány vyřešit nemohou. Je záležitostí politické vize a činů - případně nečinnosti, zanedbání odpovědnosti.
    December 27, 2015 v 17.39
    o světě spřízněném, s námi souvisejícím a perspektivně do značné míry propojeném
    Opravdu zajímavá série článků. Drsné a realisticky popsané varování, i když to autor možná až takto nemyslel. Jak sám píše, migrační vlnu nebude možné jednoduše zastavit a migranty není kam vracet. A řešení, ať už bude jakékoliv, bude stát velké prostředky.

    V obecné rovině naprosto souhlasím s posledním odstavcem, něco zásadního a základního se bude muset změnit, jinak nás to pohltí. Rozdílný už ale může být pohled, v čem vlastně spočívá ta výzva. Podle mne v otázce nalezení a hlavně zajištění zdrojů pro taková řešení.

    Jan Keller se obává, že to zaplatí ti dole. Taková řešení problém nevyřeší, pokud za jeho nedílnou součást považujeme zachování současné životní úrovně běžných obyvatel Evropy. A zásadní změna finančních toků narazí na odpor současných elit. To bude v příštím roce (a možná i dalších letech) robustní výzva pro Angelu Merkelovou, pokud bude chtít hledat humanistický přístup ke stále rostoucímu počtu migrantů a zároveň zůstat v čele CDU-CSU a německé vlády. Pokud by kancléřka našla cestu, jak zvládnou oboje najednou, možná bude potřeba do nového paradigmatu zahrnout i skutečnou, nejen deklaratorní emancipaci žen. I přes jistou nedůvěru k povinným kvótám věřím, že by tenhle lék mohl být účinný nejen na wahhábistické islamisty.
    VK
    December 28, 2015 v 0.21
    Doporučuji láskám vašim, pane Rychetníku, obrátit pozornost na Rakousko. Kde je muslimů na 600 tisíc, na 8 milionů obyvatel - percentuálně víc než ve Francii a Německu. A - nic. Žádné no-go zóny, žádný terorismus, žádná drastická proměna rakouské společnosti k nepoznání. A to prosím pěkně je 17 % lidí v Rakousku, šestina, mit Immigrationshintergrund. Buďto sami přišedší, nebo v té zlopověstné druhé generaci.

    Naopak třeba v USA v tzv. inner cities vznikají rozsáhlé no-go zóny, paralelní společnost, bez jakékoli významné složky muslimů v nich.

    Tvorba no-go zón, shromažďování migrantů do ghett, bující radikalizace, vlastní pravidla, nemá primárně (primárně, sekundárně se to potom rádo navěsí) ani tak co do činění s náboženstvím a jakýmisi myšlenkovými vzorci, jako z významnější míry se sociální nouzí a hospodářkou situací, zejména co se týče trhu práce a nezaměstnanosti. Je-li v zemi endemicky vysoká anebo významná nezaměstnanost a vůčihledně ztížené uplatnění zejména nastupující generace v získání jistého pracovního místa, pochopitelně, že bude nezaměstnanost postihovat zejména drtivě ty kteří se jinak liší nebo jsou jinak znevýhodněni. Kteří se pak pochopitelně budou hromadit na jednom místě. Nemajíce perspektivu, možnost čestné obživy, koneckonců ani do čeho píchnout, pochopitelně budou nevražit na většinovou společnost a sahat k tomu nejhoršímu ze svých tradic.

    Což je případ zrovna Francie, kde byla nezaměstnanost tradičně vyšší i ve zlatých poválečných třiceti letech, po návratu krize do západních ekonomik na přelomu 70./80. let na úrovni spíš bližší zemím evropského jihu. Ne tak Rakousko, kde do roku 82 byla prakticky plná zaměstnanost (což jsem až donedávna nevěděl, Österreich 1 lze vůbec doporučit k poslechu), od té doby pravda plynule stoupá, ovšem dodnes se pohybuje kolem evropského dna.
    December 28, 2015 v 10.7
    Máte to do Rakouska kousek, pane Klusáčku,
    tak se tam můžete kdykoliv podívat. Já jezdím do Vídně každý měsíc. Ne tedy, že by tam byly přímo no-go zóny, to ne, ale už se na tom pracuje. Už jsou na předměstích Vídně čtvrtě, kde se gheta vytvářejí.
    Pravdu máte v tom, že pokud má společnost dostatek prostředků, tak se dá vykoupit národnostní smír. Předpoklad je, aby tomu bylo tak trvale, což v současné konstalaci asi není možné.
    Rakušané jsou, stejně jako Němci, v případě svých vyjádření ohledně migrace na veřejnosti velmi opatrní. Ze strany vlád a médií je vytvářen tlak na tzv. politickou korektnost. Pokud se však bavíte s Rakušany a oni vědí, že je to jen mezi nimi a vámi, jsou dosti protimigrančně zaměřeni.
    Je otázkou, zda tlak na to, aby se lidé báli na veřejnosti svobodně vyjádřit, neboť je jim hrozeno sankcemi, má smysl. Je tím přece přerušena zpětná vazba a politici pak nekonají tak, jak si přejí jejich občané. Což je logicky špatně. Podle toho to taky dnes vypadá.
    MP
    December 28, 2015 v 10.35
    Luďkovi Ševčíkovi
    A vídeňské volby byly také výsledek "tlaku na tzv. politickou korektnost"? A kde se lidé bojí veřejně vyjádřit? V Rakousku, v ČR? Jaké sankce jim hrozí? A kde že jsou přesně ve Vídni ty no-go zony?
    December 28, 2015 v 11.29
    Nechápu.
    Vídeňské volby byly přece podporou mého tvrzení. 32,3 % pro Svobodné je snad málo? Jak se tak vysoký výsledek slučuje s médii předkládanými obrazy o Rakušanech? Vždyť socialisté se do poslední chvíle třepali o své prvenství. Přesto, že Vídeň je stejně specifická jako Praha - odlišná ve volbě se zbytkem země. Navíc přistěhovalců je právě ve Vídni početně nejvíce, takže početně zřejmě pomohli socialistům k vítězství.
    Nepsal jsem, že ve Vídni jsou no-go zony. Ale že tam začínají vznikat ghetta. Ve čtvrtích, kde žije nejvíce přistěhovalců, dřívějších dělnických čvrtích, kde bývala bašta socialistů, lidé dnes volí Svobodné. Splynutí různých kultur a náboženství se ani tam nepovedlo a pokud starousedlíci mohou, tak se z těchto čtvrtí pakují. Jako u nás. Výsledek je daný.
    + Další komentáře