„Slavíte vy vůbec Vánoce?“ ptala se mě mladá slečna s překvapeným obličejem, výraznou rudou rtěnkou a modrou mašličkou ve vlasech. „Slavíme!“ odpověděla jsem jedním slovem a dál jsem nervózně pátrala po peněžence, kterou jsem mezi všemi věcmi v kabelce nemohla najít. „Krásné svátky tedy!“ popřála mi s hřejivým úsměvem lékárnice potom, co jsem konečně zaplatila.

Své první Vánoce jsem slavila před patnácti lety v uprchlickém středisku v Zastávce u Brna. Tehdejší integrační tábor se skládal ze čtyř velkých budov, které byly od sebe rozmístěny různě daleko. Mezi nimi rostly smrky, borovice, modříny a listnaté stromy a tvořily tak malý a útulný park. Kolem budov byl zelený plot, který odděloval tábor od vnějšího světa.

V období Vánoc byla zasněžená stromoví nazdobena červenými a zelenými světýlky. V jídelně, která byla zároveň společenskou místnosti, kde se odehrávaly besedy nejenom pro děti, stál velkolepý vánoční strom ozdobený modrými koulemi. V areálu jsme nasbíraly větve jehličnatých stromů a nazdobili s nimi pokoj, ve kterém jsme bydleli.

Dva týdny před svátky jsme nacvičovali koledy na vánoční besídku. Mou nejoblíbenější koledou se stal „Štědrej večer nastal“. Protože jsem tehdy nemluvila dobře česky, nechápala jsem význam veršů a zpívala je i na letním táboře, když po nás instruktoři chtěli nějakou českou písničku.

Po celý pracovní týden v Zastávce u Brna fungovalo dětské centrum, kam děti docházely po škole. Zde se malovalo, hrálo, ale také se vyučovala čeština. Sociální pracovníci se nám snažili vysvětlit význam Vánoc a zvyky, které se v České republice dodržují: od chystání dárků, štědrovečerní večeře (tedy bramborového salátu a kapra) až po krájení jablek a lití olova.

Všudypřítomná vánoční atmosféra změnila tvář uprchlického zařízení. V táboře, kde vedle sebe žili lidé různých vyznání a kultur, nás Vánoce spojily.