V reklamě mezi událostmi na kanálu Al Džazíra se zjevil Josefovi anděl a řekl: „Vstaň, vyměň svou truhlářskou dílnu za chytrý telefon, probuď ženu i dítě a prchněte do Německa! Sebranka ze sousedství si hraje na krále Herody a hrozí, že vás při svých pitkách zlynčují. S pokřikem ‚Allahu Akbar!‘ už vyrabovali i mešitu. Honem, než zavřou Schengen!“

Tak se stalo, že po únavné a strastiplné cestě přes Sýrii, Turecko, ostrovy či mořské vlny z řeckých mýtů, napříč balkánskou nocí mezi lány slunečnic, podél žiletkových plotů, přes stíny posedů s dřímajícími myslivci, i díky přízni nejen strážných andělů, ale zejména lidí dobré vůle s nohama na zemi, se mladý pár s kojencem ocitl ve městě sta věží, tisíců pivních píp a jednoho pražského Jezulátka.

↗

Mladý pár s kojencem se ocitl ve městě sta věží, tisíců pivních píp a jednoho pražského Jezulátka. Repro Ondřej Macl

Nejprve rodina vstoupila do Pražské kavárny. Číšník se vzhledem k Josefovým vousům dovtípil, že nejspíš náležejí k Taberymu, a zacházel s nimi s respektem. Přivítal je v „samém srdci Evropy“, ve kterém žel s odchodem Václava Havla praskla neonová žárovka. Kavalíři u okolních stolků se jako na povel roztesknili, kdo kdy podal Vendovi popelník, kdo s ním vyrazil na underground, koho kdy tento kamarád poprskal při proslovu. „Tady nás v bryndě nenechají,“ pomyslila si Marie. „Nejenže se dnes vyspíme v opravdové posteli, dokonce pokud jsou všichni Češi takoví, byla by radost tu zůstat nadobro.“

Otázkou „Kdo to byl Havel?“ se však smolař Josef nic netuše deklasoval do kategorie trollujících neomarxistů, z Taberyho bratrance byl rázem Che Guevara, a koutky úst celé kavárny se škubaly jak nebe před bouří. „No a kdo, kdo, kdo jsi ty?!“ spustil konečně číšník, div nevychrstl do Josefových očí piccolo. „Magor by ti ji hned natáhnul, ty… ty magore!“ ozval se druhý, na úkor své slabosti pro Gándhího. „Zazdi se zpátky na Facebook!“ A když krev všem stoupající do hlavy připomínala něco mezi červenou kartou, obřími rudými trenkami a praporem rudoarmějců, byl nejvyšší čas prásknout do obnošených bot.

Zmatení manželé si to zamířili k nejbližšímu hostelu. Jistou naději jim skýtalo skandování refrénu „Your own personal Jesus“ slyšitelné až u pokladen přilehlých nonstop večerek. Hostel byl narvaný k prasknutí hlučnými a zdrogovanými migranty, kterým se korektně říká „erasmáci“.

Hned ve dveřích se k Josefovi nachomýtl jakýsi Jamie nebo Freddie nebo tak něco a — „Čaues, hipstře, are you fine?“ Jakmile se mu Josef pokusil zagestikulovat své problémy, chytil ho ten Johnnie okolo ramen a do úst mu vrazil jointa: „Tímhle se všechno vyřeší — enjoy your life!“ Zmerčiv Josefův právě kojící doprovod, neodpustil si přihodit slova soustrasti, že „kdybyste používali Pepíno during the fucking, mohli jste být forever jedněma z nás a nekápnul by z toho you know průser.“ Marie pohladila ten průser po tváři a nechápavě se ohradila, že actually je dosud pannou, na což hejsek zareagoval: „A já jsem dosud kozoroh!“ Odkudsi z notebooku se ozval sitcomový smích.

Rozladěni z těchto neznámých kultur, rozhodli se naši poutníci vsadit na tradiční náruč církve. Při jejich vstupu do chrámu akorát probíhala mše, při níž atraktivní mladý kněz kázal své hrstce oveček o milosrdném Samaritánu: „… a proto i my, křesťané, bychom si měli v těchto krizových dobách zachovávat soucit s každým bez výjimky, kdo má nouzi, neboť Bůh — to je Láska! A nikoli pýcha a majetek a náboženské války.“

Hned pod kůrem rovnal hrbatý kostelník bible na prodej, a nemohl si tak nevšimnout nově příchozích. Nejenže ho znepokojovalo už jen to, že je nezná a jak zásadně se liší od běžné křesťanky Otčenáškové s trvalou a fialovým přelivem, oděné v tom nejsvátečnějším jak z komody, tak z klenotnice. Co ho namíchlo o to víc, byl fakt, že nádobku se svěcenou vodou minuli, aniž by se pokřižovali, rovněž do pokladničky nevložili ani korunu, a když navíc dítě vyloudilo první žvatlavé citoslovce, bylo třeba přejít do protiútoku: