Je ale ještě vůbec co rozmetat na kusy? Anebo jsme jen trosky dávných chrámů, které se přeskupují jedna přes druhou, v náhodném rytmu větru? Nevím, kdo jsem a k čemu jsem, kam patřím. Být ničím – jak by se mi ulevilo! Přijmout své místo, z vůle jiných trosek, a stát se jejich podstavcem...?
Radši být něčím zcela tragickým, než tímto. Pachtit se od nárazu k nárazu. A vzácně v nejhlubší temnotě svátku rozeznat, že v mém kameni spí dítě. Nespí. Pláče. Prosí o lásku.