S podněcováním k nenávisti zacházejme podle zákona
Petr UhlPoslanec Jan Chvojka (ČSSD) podal vysílací radě stížnost na televizi Nova kvůli anketě Český slavík Mattoni. V ní soutěžila i kapela Ortel, spojovaná s krajní pravicí. Potřebuje šíření nenávisti nebo napomáhání k němu právní postih?
Jako patnáctiletý kluk jsem se při návštěvě jugoslávské Černé Hory setkal s tamním tehdy stále ještě závažným problémem — přežívající krevní mstou. O něco později zaujal českou společnost italský film Rozvod po italsku, z něhož jsme poznali, že přinejmenším na Sicílii jde o stejný problém, který ještě dnes občas řeší německá justice — a s ní i veřejnost: vražda „ze cti“ není v tradičním postavení ženy zločinem; trestuhodná je naopak nevěra či jiná pohana rodiny.
Na tyto tradice a hodnoty si vždy vzpomenu, když slyším z Polska prozyletickou otázku, komu prosím vás ublíží povinný katechismus ve školách nebo katolická mše sloužená na náměstí. Nebo zase když ve Francii zaznívá obrana tamní gastronomie, v níž je neodmyslitelnou součástí jídla „un verre de vin“, tedy sklenka vína neurčitého objemu, a to i u osoby, jež bude po večeři řídit auto. Ani dětem v pubertě přece jedna sklenka neuškodí. A snad všude v Evropě se dnes jako naléhavý problém řeší domácí násilí, i když k tělesnému (a psychickému) trestání dětí, které bývá jeho součástí, je právě česká společnost mimořádně tolerantní.
Asi v žádném jiném evropském státě by totiž nebylo možné vydobýt si na jednom případu úředně zjištěného, byť soudně nepotrestaného pohlavního zneužívání „českých“ dětí v Norsku pověst statečné bojovnice proti tamní, údajně odporné regulaci rodinného života, která postihuje tělesné trestání dětí. Nebylo by asi možné do boje za údajné zájmy biologické matky proti zájmům dětí zmobilizovat předsedu vlády a ministra zahraničí, kteří sice znají podrobnosti případu, ale bojí se poklesu obliby své strany a své osoby.
Nemáme všichni stejné zvyky a tradice
Státy a jejich společnosti se svými zvyky, tradicemi a „všeobecně“ uznávanými hodnotami dost liší a tyto odlišnosti někdy narážejí na hranice stanovené trestním právem. I v České republice jsou takové střety časté, například při postihu trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod nebo při stíhání či spíše nestíhání za trestný čin apartheidu a diskriminace skupiny lidí, například zřizováním segregovaných tříd pro romské nebo naopak pro neromské děti. Tyto zákonné úpravy přinesla až poslední (polistopadová) desetiletí, vždy pod tlakem Rady Evropy a OSN a obav z orgánů EU. Lidé v České republice, kde se základy práva (ústavního či trestního) ve školách nevyučují, se o tom však nedozvěděli.
Ve Francii se podle zákona i v běžném životě mimoprávním chápe odluka církve (církví a náboženství) tak, že se katechismus ve veřejných školách, s výjimkou Alsaska a části Lotrinska, vyučovat nesmí, a děti, pokud chtějí, chodí na faru nebo do mešity, což se nezapisuje na vysvědčení. Prozyletismus (obracení na víru) je za určitých okolností ve Francii stále trestným činem, i když skutková podstata se TAM změnila, zákaz teď platí hlavně pro šíření náboženství vůči dětem, vězňům, nemocným, závislým apod. Poměry se za 110 let odluky zmírnily. Přesto ale nejsou ve Francii boží muka, nechodí se tam na křížovou cestu, neslouží se tam mše na náměstích, mimo vnitřek kostela se nevystavuje betlém, nechodí se tam s monstrancí (a kdo nesmekne, je pokutován jako u nás za starého Rakouska).
V Rakousku je stále užívání šlechtického titulu pod pokutou zakázáno, ve Francii není, ale šlechtické tituly (ani žádné jiné) se téměř nepoužívají, v Německu je šlechtický titul naopak salonfähig. Políbit dámě ruku jako v Polsku či Rakousku působí ve Francii komicky jako zvyk z jiného (feudálního) světa, asi jako orientální krkání při jídle. Nerad také chodím do těch mešit, kam nesmějí vstoupit muži v šortkách a kde si ženy musejí vzít přes hlavu aspoň šátek, který jim u vchodu za malý bakšiš (a někde i zdarma!) zapůjčí. V USA jsem dlouho nebyl, ale platilo tam, že ve výtahu, jímž jela i žena, musejí všichni muži jet bez pokrývky hlavy. A v Brně na nějaké zcela nenáboženské akci zabudoval do svého pozdravného projevu funkcionář místní univerzity zmínku o adventu, což by už na pražské univerzitě nebylo asi možné.
A všech zemích se vždy najde část lidí, kteří vážně tvrdí, že místní (zemská) zákonná úprava těchto zvyků, popřípadě mimoprávní praxe, společnosti škodí, a naopak lidé, kteří se zápalem v oku tvrdí, že to přece nikomu neublíží, například povinná výuka katechismu v polských školách, jak mě o tom v Gdaňsku v roce 1991 neúspěšně přesvědčoval Lech Wałęsa, když ji tam tehdy zaváděli.
Závěr: ať žije multikulturalita! (Ne multikulturalismus.)