Těžko v záplavě zpráv, které se na nás dnes a denně valí, nezatoužit po životě v jiném světě, než jaký nás obklopuje. Jak by ale takový svět měl vypadat? Je jasné, že představy o něm se u různých lidí liší. Dokonce mohou být navzájem neslučitelné, touha jednoho může být realizovatelná pouze na úkor ideálů druhého, přesto má smysl je formulovat a veřejně o nich diskutovat. Také autoři přispívající do Deníku Referendum mají o mnoha věcech rozdílné představy.

Fatima Rahimi: Vše, co bych si přála k Vánocům, je Černý pátek

Předvánoční nákupní horečka především ve Spojených státech, Kanadě a Velké Británii začíná tzv. černým pátkem. Lidé se o výrazně zlevněné zboží doslova perou. Fatima Rahimi popsala, jak se obchody připravují, podbízejí, lákají a co nejvíce se snaží svádět k nákupům a konzumu. Návštěvníci nákupních center pak čekají dlouhé hodiny před obchody a na zboží se přímo vrhnou.

Fatima Rahimi píše: „Při snaze pořídit si co nejlepší dárek zapomínáme, že koneckonců nejlepší dárek, který můžeme v dnešní uspěchané době svým nebližším dát, je právě náš čas a naše pozornost. Ty ovšem věnujeme spíše výběru předmětů a bloudění po chodbách obchodů,“ píše Fatima Rahimi.

Josef Patoča: Pařížská konference: odkud a kam směřují jednání o změnách klimatu

Odvrácenou stránkou spotřební společnosti vždy byly její ekologické dopady. Změny klimatu přerůstající v katastrofu si klade za cíl odvrátit mezinárodní konference o změnách klimatu v Paříži. Josef Patočka ve své analýze shrnul jednání, která pařížské konferenci předcházela. I kdyby jednotlivé státy naplnily závazky, o kterých se aktuálně hovoří, vyhlídky do budoucna jsou ponuré.

„O zásadní průlom, jaký by byl vzhledem k vážnosti situace potřebný, však takřka jistě nepůjde. Je to jasné už z kontrastu mezi prostorem, jaký se poskytuje působení velkých korporací, a lhostejností, s jakou se přistupuje ke stížnosti marginalizovaných a ohrožených zemí včetně tichomořských ostrovů. Ty budou pravděpodobně k podpisu kompromisní dohody, implikující pro ně budoucí humanitární tragédii, v závěru summitu přinuceny nevybíravým nátlakem,“ předvídáme výsledek konference v DR.

Vojtěch Boháč: Uprchlíci v Turecku: pár let přežít, pak jít dál

Ve spojitosti s dnešními boji v Sýrii se často upozorňuje, že politickou krizi zde umocnilo dlouhodobé období sucha. Lze tak vysledovat souvislost mezi klimatickou změnou a vnějšími i vnitřními politickými a ekonomickými faktory, které přispěly k občanské válce, jež odsud vyhnala miliony lidí. Reportáž Vojtěcha Boháče popisuje život Syřanů, kteří své prozatímní útočiště našli v Turecku, kam za poslední léta přišlo více než dva miliony uprchlíků. Situace tu ale není udržitelná.

„Turci jsou naštvaní, že přicházejí o práci a Syřani tu živoří, protože nemají jinou možnost. V Turecku není dost práce pro všechny — když jeden člověk práci získá, často to znamená, že ji někdo jiný ztratí,“ popisuje Hawar, který do Turecka ze Sýrie přišel před třemi lety. Podle něho se dá v Turecku nějakou dobu zůstat, ale plnohodnotný život zde pro Syřany možný není, proto by se chtěl časem dostat do Velké Británie.

Filip Outrata: Zrádní akademici

Filip Outrata se ve svém sloupku zabývá kritikou akademiků a odborníků na islám za to, že jsou v této otázce příliš smířliví, nekritičtí a neříkají to, co by říkat měli, jednoduše řečeno jsou dokladem toho, že univerzitní svět je odtržený od reálného života. Jenomže smíření se s reálným světem může mít různé podoby, včetně neuspokojivých.

Filip Outrata cituje spisovatele a autora historických románů Vlastimila Vondrušku, kterému se nelíbí, že vysokoškolské prostředí dostává nepřiměřeně velký prostor v médiích, jemu samému však poskytla prostor Česká televize, jež nemá při výběru hostů nejšťastnější ruku.

Vondruška zauvažoval: „Univerzity byly v dějinách většinou radikální. Mladí lidé nemají životní zkušenosti a učenost je často odtržená od reálného života. Studenti stáli v čele všech sociálních a politických bouří. Vezměte si časy Jana Husa, tehdy také mistři místo výuky vedli studenty do ulic, aby bojovali proti papežským odpustkům, nebo rok 1848, kdy se dokonce místo výuky stavěly barikády. Studenti se postavili německým okupantům i komunistům.“

Filip Outrata to glosuje: „Ještě že ti studenti nestačili zmoudřet předtím, než se postavili nacistům a komunistům, a zůstali tak odtržení od reálného života, chce se dodat.“

Magdalena Šipka: Polyamorie a krize vlastnictví

Občas mě až překvapí, jak dobré texty u nás vycházejí. Magdalena Šipka ve svém textu o polyamorii, tedy způsobu uvažování o vztazích, který nevylučuje prožívání erotické lásky k více lidem zároveň, nabízí dost odlišné pojetí reálného života, než jaké měl spisovatel Vondruška patrně na mysli.

„Polyamorie a další životní styly, které jsou zaměřeny radikálně proti myšlence vlastnění druhé bytosti, mohou do společnosti založené na přerozdělování, výkonu a soutěživosti vnášet komunitní prvek, prvek ohledu na druhé, schopnosti nalézat společná řešení a hodnoty svobody druhého života,“ píše. Polyamorie podle ní předpokládá, že jedinou nutností, kterou potřebujeme k lásce, je souhlas těch, které milujeme, tedy skutečné oboustranné setkání.

Tania Dumbrava: O šikaně trochu jinak

Tania Dumbrava ve svém textu přináší pozoruhodný pohled na šikanu pocházející od Sylvie Londonové z institutu Grupo Campos Eliseos. Podle ní je jádrem šikany snaha patřit do skupiny a být přijatelný.

„Odborná literatura často mluví o šikaně jako o vztahu mezi obětí a agresorem. Ale podle Sylvie Londonové by se mělo mluvit minimálně o dvou obětech — agresor je obětí skupiny tím, že používá násilí proto, aby byl přijat, poněvadž pravděpodobně nemá jiné dovednosti, jak zaujmout anebo nevidí jiné cesty, jak patřit mezi druhé. Členové skupiny ho tolerují ze strachu, že jsou potenciální oběti,“ zdůrazňuje Tania Dumbrava.

Cestou jak šikaně čelit je proto podle Sylvie Londonové budování pečující komunity ve třídách, investice do mezilidských vztahů a hledání silných stránek dětí tak, aby nikdo neměl důvod k agresi. A to by nakonec mohla být i odpověď na otázku, v jakém světě chceme žít.