Texty napsané, jako by na psaní záleželo
Jaroslav BicanŠest textů z uplynulého týdne tentokrát vybírá Jaroslav Bican. Zvolil texty psané s vědomím toho, že slovo má stále svůj vliv a sílu a s ledasčím dovede pohnout.
Říká se, že svět je jedno velké slzavé údolí. Není těžké najít mnoho dokladů, které to potvrzují. Když se člověk rozhlíží kolem sebe, pozoruje lidi na ulici, čte zprávy a všímá si, co se dnes a denně děje, může snadno propadnout pocitu beznaděje.
Je možné zastavit proud nespravedlností a krutostí, který, zdá se, nemá konce? Dají se zvládnout všechny problémy, kterým lidstvo čelí? Proč se lidé musí stále využívat, trápit se a snažit se na sebe vyzrát?
Marnost a smutek mohou paralyzovat a bránit tomu, aby se člověk o cokoli snažil. O to cennější jsou texty, které sice pojednávají o neveselých věcech, ale zároveň v sobě obsahují povzbuzení či apel. Často stačí, když jsou psané s vědomím toho, že má smysl na daný problém upozornit, že samotný popis toho, co se stalo, má vliv a může s něčím pohnout.
Právě to je klíč pro můj výběr textů, které vyšly v Deníku Referendum tento týden. Pojednávají o vážných a nepříliš radostných tématech, mají však v sobě velkou energii a víru, nejenom, že se věci dají měnit, ale dokonce, že je to v naší moci.
Saša Uhlová: Nejlepší zájem dítěte napříč politickým spektrem
Saša popsala, jak sněmovní sociální výbor odmítá reformu systému ústavní péče, která má sjednotit péči o ohrožené děti a umožnit, aby v ústavech bylo co nejméně dětí. Poslankyně napříč stranami se shodují na tom, že současný systém funguje dobře, protože ho máme od padesátých let minulého století a od té doby jsme si na něj už zvykli.
Saša dobře rozkryla slabost argumentů, kterými se ohání odpůrkyně reformy. Možná nakonec přeci jen zvítězí zájem dětí nad zájmem současného systému s dlouhou tradicí.
Lukáš Senft: Surfujte s bezdomovcem
V poslední době jsou v módě nové podnikatelské projekty, tzv. start-upy. Roztrhl se s nimi pytel. Každý správný kreativec se snaží s nějakým přijít. Jedním z nich je i záměr využívat lidi bez domova jako chodící hotspoty, jež v okruhu dvaceti metrů umožní připojení k internetu.
Lukáš Senft ve svém textu upozornil na stinné stránky této služby, která nese název Wifi 4 Life. Lidé bez domova si o něco přilepší, ale plnohodnotnou práci nezískají, přitom však budou muset trávit osm hodin na jednom místě. Namísto frikulínské charity je třeba řešit příčiny, proč se lidé na ulici ocitají.
Zuzana Vlasatá: O znásilnění máme trapně zkreslené představy
Počet znásilnění v České republice se odhaduje mezi 7,5 až 20 tisíci ročně, každý rok je ale odsouzeno pouze sto padesát pachatelů. Zuzana Vlasatá zdůrazňuje, že v průzkumech veřejného mínění se ukazuje, že co se znásilnění žen týče, má nemalá část lidí velmi zkreslené představy.
Třetina všech respondentů a až polovina dotázaných mužů si myslí, že si ženy za určitých okolností za své znásilnění mohou samy. Důležité je poukázat na to, že výsledky průzkumu a nízký počet odsouzených pachatelů, který vychází z toho, že drtivá většina znásilnění nikdy není ani ohlášena, spolu souvisí. Jak píše Zuzana Vlasatá, problémem je atmosféra, v níž oběti znásilnění pochybují, že se jim dostane zastání. Tu ale samozřejmě můžeme měnit.
Petr Mareš: Hennes & Mauritz neplní sliby a klame veřejnost
Velké firmy pod společenským tlakem a ve snaze se zalíbit svým zákazníkům se rády prezentují, jak jsou etické a odpovědné. Oděvní společnost H&M se po tragédii v továrním komplexu Rana Plaza jako první přidala k dohodě o bezpečnosti, na základě které se měly zásadně zlepšit pracovní podmínky zaměstnanců v dodavatelských továrnách této společnosti.
Petr Mareš ve svém textu popsal, jak vyhodnocení slibů společnosti H&M dopadlo. Sice se nechala slyšet, že odpovědnost oděvních značek je skutečnou cestou ke změně pracovních podmínek v oděvním průmyslu, svůj závazek však zatím příliš vážně nebere. Možná ale další tlak veřejnosti povede k tomu, že se oděvní společnost na své sliby rozpomene.
Jakub Patočka: Berlín — Moabit: tudy denně přichází více lidí, než kolik chce ČR přijmout ročně
Do Německa podle odhadů přichází přes deset tisíc uprchlíků denně. Jedním z míst první registrace je berlínské středisko zdravotní a sociální péče v Moabitu, ze kterého napsal poutavou reportáž Jakub Patočka. V Moabitu se každý den registruje větší počet lidí, než kolik jich je česká vláda ochotna přijmout za celý rok.
Přestože ne všichni Němci si myslí, že toho Angela Merkelová dělá pro uprchlíky dost, ti, se kterými Jakub Patočka mluvil, tvrdí, že velké množství uprchlíků, které do Německa přichází, není nic, co by se nedalo zvládnout. Zvládnou to, nic jiného jim nezbývá.
Jan a Petr Bittnerovi: Rodinný život postrachu britských rodin
Podle britského ministra obrany Michaela Fallona je nedávno zvolený předseda labouristů Jeremy Corbyn vážným rizikem pro hospodářskou bezpečnost a bezpečnost britských rodin. Bratři Bittnerovi rozebírají, v čem přesně by toto nebezpečí mohlo spočívat. Jeremy Corbyn je abstinent a vegetarián, nevlastní motorové vozidlo. Jeho první žena si stěžovala na to, že než by jí vzal na večeři, raději kvůli úspoře času jedl studené fazole z plechovky.
Corbynův život vždy zásadně určovaly aktivismus a politika. Jako poslanec neměl skoro žádné poslanecké výdaje, také trval na tom, aby jeho syn chodil na místní všeobecnou střední škola namísto výběrového gymnázia.
Už jen popis Corbynova životního stylu působí jako vzpruha proti pocitu skepse a marnosti. Stále ještě existují sociální demokraté, kteří o svých hodnotách nejenom mluví, ale také podle nich jednají.
