Každý zákon bývá doprovázen svým zneklidňujícím dvojčetem: nepsanými pravidly, které jej s uspokojením a systematicky překračují. Zákon takovou neposlušnost sám přivolává svými příkazy a zákazy: vytyčení hranic nás volá k jejich přestoupení. Tak třeba i na seriózní a vznešené akademické půdě operují elitní studentské spolky, které se vyžívají v ritualizované šikaně nováčků.

Podobně také liberální demokracie si s sebou nese břímě „nočních zákonů“. Volnost a rovnostářství v ústavách například často doplňuje etnický nacionalismus v běžných rozhovorech a činech. Někteří političtí představitelé se ve spojení s mnohými médii nyní pokoušejí vytvořit dojem jakéhosi výjimečného stavu. Uprchlická krize dosáhla kritického bodu a na některé normy už jako by nešlo spoléhat.

Nepsané a agresivní zvyklosti se tedy začínají stále silněji prolamovat do naší každodennosti. Volá se po smrti běženců, budování střežených zdí nebo alespoň po zaříznutí toku solidarity. Rub demokracie se obnažuje v bolestné a škodolibé nahotě. O to pečlivěji je třeba sledovat tato plíživá pnutí, které jako noční zvěř s rozechvěním vstupují na zapovězená území: do oblasti rasismu, nacionalismu a agresivního resentimentu.

Řada textů z minulého týdne se pokusila tuto odvrácenou tvář popsat, zmapovat a analyzovat. Skrze výpravy do temných a iracionálních zákoutí naší společnosti totiž můžeme snáze rozpoznat retardující prvky v té oficiální a formální stránce našich pravidel, zákonů a zvyklostí. Ran je nutno se dotknout, protože bez diagnózy bolest nelze léčit.

Selhání představitelů

Na kauze tunelu Blanka a případu vyvěšených trenýrek na Pražském hradě ilustroval Ivan Štampach nedůvěryhodnost politických a církevních elit. Namísto veřejné propagace a praktikování humanismu se úřad prezidenta a kardinála staly body, v nichž se koncentruje přesný opak: ustrašené odmítání humanitární pomoci, podbízení se těkavým hysteriím a ohýbání demokratických norem pod tíhou afektované xenofobie. O to důležitější roli tedy získává občanská společnost — to ona musí přivést zpět hodnoty demokratického univerzalismu jako nezbytnou a životodárnou sílu.

Postoj vlády ČR k uprchlíkům ignoruje fakta a ohrožuje integraci EU 

Jakub Patočka a Petr Jedlička vydali ostrý komentář k vyjádření vlády, která se urputně snažila pokračovat ve svém odmítání kvót. Přesným rozborem ukázali na přetvářku a sebeklam, které navíc slouží jako rekvizity v divadle pro voliče.

Česká vláda totiž ve skutečnosti nenabízí žádnou proklamovanou alternativu kvót — jen opakuje návrhy Evropské komise. Stejně tak nesmyslné je zdůrazňování toho, že případné uprchlíky neudržíme na jednom místě: kvóty přece nemají napevno určit budoucí vlast běženců — jejich účelem je úleva přetíženým jižním státům.

Ostatně ve vyjádření celkově převládá absurdní mýtus o nezvladatelném přívalu uprchlíků. Ovšem jejich počet je zvládnutelný, pokud budou země postupovat jednotně. „Česká vláda tak stojí před dilematem: může dále ignorovat základní fakta, ohrožovat svým postojem naše postavení v Evropské unii a proces evropské integrace jako takový, anebo se začít konfrontovat s iracionálními xenofobními náladami ve společnosti, jež prozatím svou politikou dokonce pomáhá rozdmýchávat.“

Jan Šibík bez kontextu

Slavný český fotograf natočil v táboře v Röszke video, které se dočkalo mnoha rozporuplných reakcí. Ačkoliv je sám autor spíše zastáncem uprchlíků, samotný záznam přinesl záběry na nepořádek, odhozené jídlo a karimatky. Sugestivní film se tak stal lepem, na nějž se nachytala spousta unáhlených a odsuzujících komentářů. Ty ve videu viděly důkaz stvrzující jejich intuitivní (ve skutečnosti iracionální) nenávist k uprchlíkům.

Zuzana Vlasatá, která tábor také navštívila, ale upozorňuje na nezbytnost kontextu. Skrze zarámování situace pak vyjde najevo, že celé místo bylo vybudováno provizorně dobrovolníky jako ambulantní výpomoc, protože maďarská vláda dala od problému ruce pryč. V situaci, kdy je nutno i matkách s dětmi a těhotným ženám zajistit zdravotní ošetření a přístřeší, mnohdy zkrátka není čas na třídění odpadu. Text tak volá po pečlivé žurnalistice, která nerezignuje na pochopení okolností a příčin.

Proměny afgánské Mony Lisy

Fatima Rahimi připomněla výrazné svědectví o tom, že paralelně s blahobytem západních společností ve světě probíhají drastické mocenské střety. Fotograf Steve McCurry kdysi vytvořil portrét aghánské dívky jménem Šarbat Gula, která utíkala před válkou. Obrázek otiskl časopis National Geographic a rázem se z něj stal jeden z nejslavnějších výjevů naší doby.