Dva muži. Dělí je věk a na něj navázané zkušenosti, ale i 2394 kilometrů. Mají však též cosi společné. Přinejmenším radikální levicové názory a kravaty, které nechávají zavřené doma v šatníku (jeden vždy, druhý často). Alexis Tsipras a Jeremy Corbyn.

Není vůbec náhoda, že doba přeje ostře řezaným levicovým politikům. Jde o vyústění chorob, jež jsou patrné v Řecku i Velké Británii. Například socialistický PASOK, který měl patent na levicovou politiku před Tsiprasovou Syrizou, byl svým klientelismem k nerozeznání od pravicové Nové demokracie. Labour Party zase léta doplácí na selhání Tonyho Blaira. Když nastupoval, zdálo se, že dá levici nový impuls. Místo toho jen recykloval a obrušoval recepty pravice. Žádnému z jeho „standardních“ nástupců se nepodařilo vrátit labouristům důvěru. Proto musel oxfordské intelektuály vystřídat socialistický veterán Corbyn.

Jde o ideální volbu? Z nouze ctnost? Pohyb od pangejtu k pangejtu? Přichází s ním levice progresivní, nebo starosvětská a konzervativní?

Corbyn je autentický politik, žádný panák. To je jeho největší plus. Z jaké doby přichází a do jaké chce labouristy vést, si ještě počkejme. Zatím si média všimla jeho přešlapů při skládání stínového kabinetu, v němž napoprvé zapomněl na menšiny a ženám přidělil jen méně významné resorty. Kromě toho je mu o hlavu otloukáno, že byl proti vstupu Velké Británie do Evropské unie, není rusofobní a je příznivcem radikální přeměny NATO. Zároveň sází na vyšší přerozdělování ve společnosti, růst mezd a zestátnění železnic či energetických firem.