Jeremy Corbyn je fenomén doby. Z téměř neznámého poslance se stal lídr opozice a nová tvář Labour Party v Británii. Od roku 1983, kdy byl poprvé zvolen do dolní sněmovny, soustavně přistupuje k politice aktivisticky, stále se drží svých základních hodnot. A jen pro zajímavost — nosí stále stejné oblečení. Kvůli své zásadovosti a idealismu byl však ve straně do jisté míry izolován.

O účinněji zapůsobil „efekt zjevení“. Do jinak nudných primárek, kde byli tři téměř identičtí kandidující, vstoupil zničehonic člověk, který nabízel alternativu. Začal narušovat diskurz, který byl (a stále je) jasně neoliberální. Noviny i stále silná blairovská pravice tak začaly hovořit o návratu do minulosti a o tom, že Corbynovo vítězství znamená automatický neúspěch či dokonce zánik strany.

Připodobňovali to ke zkušenosti strany z 80. let, kdy levicový lídr Michael Foot prodělal naprostý debakl v souboji s konzervativní Margaret Thatcherovou. Je ovšem velmi diskutabilní, zda byla prohra způsobena socialistickým volebním programem Labour či takzvaným Falklandským faktorem, který raketově vynesl podporu Thatcherové nad padesát procent.

Instantní inspirace

Není nutno rozepisovat, že se Corbyn okamžitě stal inspirací pro tvrdé jádro levicových aktivistů. Předložil jasnou ekonomickou alternativu, která v sobě zahrnuje takzvané „kvantitativní uvolňování pro lidi“. To má být protipólem kvantitativního uvolňování pro banky a jejich bailouty, kterého jsme byli svědky v (po)krizovém období.

Corbyn představil koncept dostupného bydlení, společně vlastněných železnic, národních vzdělávacích služeb, využití obnovitelných zdrojů, genderové rovnosti, programu pro mentální zdraví a podobné.

Jenže z politického pohledu je až nepochopitelné, do jaké míry se s ním identifikovala většina členské základny Labour Party. Milibandem nově nastavený systém primárek umožnil oživení vnitrostranické ideové debaty a posunul Labour do názorové pozice, která by jí měla být s ohledem na základní sociálně demokratické hodnoty vlastní. Lidé se opět začali zajímat o politiku, která jim dodává naději, že lze tento svět měnit k lepšímu.

Jako Idealista a člen sociální demokracie vidím současný vývoj v Labour Party jako cestu, kterou by se měla vydat i ČSSD.

Pozoruhodné je i to, že se tento přerod uskutečnil v tradiční straně. Stejně jako česká sociální demokracie funguje Labour Party na politické scéně více než sto let a obě strany jsou hlavní hybnou silou na levici i dnes. Je to tedy jiný scénář než ten, který známe z Řecka, kde byl PASOK v podstatě nahrazen Syrizou, která se také identifikovala s  bojem proti politice škrtů a novými ekonomickými reformami z keynesiánského receptáře.

↗

Od roku 1983, kdy byl poprvé zvolen do dolní sněmovny, Jeremy Corbyn soustavně přistupuje k politice aktivisticky a drží se svých základních hodnot. Foto londonlovesbusiness.com

Ve vzduchu se proto vznáší otázka, jestli není přeci jen naivní mluvit o nějakém novém hnutí na levici a není tedy účinnější se koncentrovat na přerod tradiční strany, která má nemalou podporu i od veřejnosti.

Klíčové je politické angažmá

Bez lidí se však nikdy nic nestane. ČSSD má asi 21 500 členů, z nichž je zhruba dvanáct tisíc (číslo z vnitrostranického referenda) skutečně angažovaných. To je na desetimilionovou republiku neuvěřitelně málo. Z těchto dvanácti tisíc lidí je ještě spousta, která se do většího politického přerodu nikterak nehrne. Vzniká tak dojem, že po změnách není poptávka.

Existuje však spousta lidí, kteří mají blízko k levici či přímo k hodnotám sociální demokracie a kteří sympatizují s myšlenkou programového posunu ČSSD i s její hlubší demokratizací.

Z řady důvodů ale většina z nich do strany vstoupit nechce. Odradí je složitost přijímacího procesu, odrazují je postoje některý straníků, odpuzuje je celková image nebo berou samotné stranictví jak moc velký závazek.

Taková dilemata však nejsou nutně na místě. Angažovat se a docílit zásadních změn v sociálně demokratickém hnutí totiž lze i v přidružených organizacích, které nemusí mít ke Corbynově vizi daleko nebo jsou alespoň velmi otevřené programové a hodnotové debatě uvnitř sociálně demokratického hnutí.

Kromě mého domovského spolku Idealisté.cz je to třeba Masarykova demokratická akademie nebo Oranžový klub. Je možné se zapojit i v platformě Doleva či Mladých sociálních demokratech, v Klubu seniorů či spolku Sociálně demokratických žen.

Je jen na nás samotných, jak bude politika založená na principech svobody, solidarity a spravedlnosti vypadat — zda budeme pokračovat v současné podobě, či zda vytvoříme funkční alternativu k neoliberální hegemonii.