Jeremy Corbyn je fenomén doby. Z téměř neznámého poslance se stal lídr opozice a nová tvář Labour Party v Británii. Od roku 1983, kdy byl poprvé zvolen do dolní sněmovny, soustavně přistupuje k politice aktivisticky, stále se drží svých základních hodnot. A jen pro zajímavost — nosí stále stejné oblečení. Kvůli své zásadovosti a idealismu byl však ve straně do jisté míry izolován.

O účinněji zapůsobil „efekt zjevení“. Do jinak nudných primárek, kde byli tři téměř identičtí kandidující, vstoupil zničehonic člověk, který nabízel alternativu. Začal narušovat diskurz, který byl (a stále je) jasně neoliberální. Noviny i stále silná blairovská pravice tak začaly hovořit o návratu do minulosti a o tom, že Corbynovo vítězství znamená automatický neúspěch či dokonce zánik strany.

Připodobňovali to ke zkušenosti strany z 80. let, kdy levicový lídr Michael Foot prodělal naprostý debakl v souboji s konzervativní Margaret Thatcherovou. Je ovšem velmi diskutabilní, zda byla prohra způsobena socialistickým volebním programem Labour či takzvaným Falklandským faktorem, který raketově vynesl podporu Thatcherové nad padesát procent.

Instantní inspirace

Není nutno rozepisovat, že se Corbyn okamžitě stal inspirací pro tvrdé jádro levicových aktivistů. Předložil jasnou ekonomickou alternativu, která v sobě zahrnuje takzvané „kvantitativní uvolňování pro lidi“. To má být protipólem kvantitativního uvolňování pro banky a jejich bailouty, kterého jsme byli svědky v (po)krizovém období.