Jak byste okomentoval postoj ČSSD k současné uprchlické krizi?

S některými postoji vedení ČSSD mohu souhlasit, například s posílením ochrany vnějších hranic Schengenu, i s účinnějším bojem proti organizovanému zločinu a pašeráctví lidí. Souhlasím i s argumentem premiéra Sobotky, že je nutné přispět k ukončení války v Sýrii a v Libyi. Přidal bych i Jemen.

Pokud jde o Sýrii a boj proti Islámskému státu (ISIS), tak bych souhlasil i s vojenskou akcí, pokud by získala mandát RB OSN a účastnilo se jí kromě USA i Rusko. Za důležitou považuji i pomoc zemím, které se nyní musí starat o stovky tisíc uprchlíků, například Jordánsko či malý čtyřmiliónový Libanon, kde je dnes už asi jeden a půl miliónů uprchlíků, především ze sousední Sýrie.

Souhlasím i se zvýšenou rozvojovou pomocí zemím, odkud běženci přicházejí. A v neposlední řadě souhlasím s principem dobrovolnosti a podporou integrace uprchlíků, čemuž by měly pomáhat i církve, obce, kraje a občanský sektor.

Nesouhlasím s povinnými kvótami, i když přiznávám, že by to mohlo vytrhnout trn z paty řadě státům, které trpí přívalem běženců jen proto, že jsou přímořské, jako je Řecko či Itálie. Ale není to žádné dlouhodobé řešení, neboť pokud uprchlíci budou povinně přiděleni do zemí, kde nechtějí žít, tak velmi brzo využijí schengenských svobod, a tyto státy opustí.

To by se jistě týkalo především České republiky, a to ne kvůli tomu, že máme méně velkorysý sociální systém, než třeba Německo nebo Švédsko, ale zvláště kvůli nevstřícné atmosféře. Nikdo nechce žít tam, kde ho nechtějí.

Z principu nesouhlasím s nařizováním solidarity. Povinná solidarita je protimluv. A navíc by to ve státech, které by se musely podřídit diktátu Bruselu, vyvolalo další vlnu xenofobie, nesnášenlivosti a dokonce i rasismu a fašizujících postojů, které tu v žádném případě nechci vidět. Naše okolí by mohlo začít nebezpečně hnědnout.

Byl bych tedy rád, kdyby vláda dobrovolně přijala ten počet cizinců, který by nám připadl, pokud by se prosadily povinné kvóty. Pokud by se jednalo o počet třeba tří tisíc nebo i více uprchlíků, tak to jistě není žádný problém.

Takového počtu uprchlíků by si v desetimiliónovém státě nikdo ani nevšiml, pokud by ovšem média nezačala bít na poplach. Nejsem si však jist, zda by se našlo několik tisíc uprchlíků, kteří by chtěli u nás dobrovolně žít.

Předpokládám, že ČSSD dává najevo jistou zdrženlivost vůči přijímání uprchlíků, neboť vnímá náladu většiny občanů, včetně svých voličů. To je zcela pochopitelné, ale přál bych si, aby vláda našla odvahu aktivněji čelit předsudkům, které u nás kolují mezi lidmi, na sociálních sítích, v některých sdělovacích prostředcích.

V této souvislosti jsem uvítal stanovisko platformy „Doleva! ČSSD“, která se k této problematice postavila velmi otevřeně. Ocenil jsem, že „Doleva!“ jasně poukázala i na spoluzodpovědnost za vzniklou situaci, která leží na bedrech USA a bývalých evropských koloniálních mocností, ale i členských států NATO, které souhlasily s invazí do Iráku, bombardováním Libye (a Jemenu), podporou války v Sýrii apod.

Spoluodpovědná je tedy i Česká republika, i když jen v míře, s níž naše vlády podpořily zmíněné vojenské akce, které rozvrátily třeba i tak stabilní zemi, jakou bývala zvláště Sýrie. A které vedly, mimochodem, ke vzniku obrovské teroristické organizace, známé jako tzv. Islámský stát. Ten umí šikovně využívat moderních komunikačních technologií, odvysílat kvalitní záběry poprav a jiných zvěrstev a vytvořit tak obrovskou atmosféru strachu.

Nesmíme přitom zapomínat na skutečnost, že daleko nejpočetnějšími oběťmi nejsou Evropané, ale muslimové z daného regionu. Mnozí z nich pak pochopitelně ze svých zemí utíkají a je paradoxní, že po strastiplné cestě do Evropy jsou tady občas zaměňováni za pachatele a obviňováni či podezíráni ze zločinů, které je vyhnaly z jejich domovů.

Vy sám jste byl politický uprchlík. V čem byste viděl hlavní rozdíly mezi vaší osobní situací po roce 1968 a situací současných uprchlíků?

Má osobní situace se dost odlišovala, neboť díky tomu, že jsem se narodil v Anglii, mám i britské občanství, a tak jsem nemusel žádat o azyl. Máte ale jistě na mysli rozdíly mezi uprchlíky z let 1968-69 a současnými běženci.

Na sociálních sítích čtu mnoho názorů lidí, kteří toto srovnání odmítají s poukazem, že tenkrát šlo o uprchlíky z jedné kultury, jednoho etnika, kdežto dnes do Evropy přicházejí lidé s jinými kulturními kořeny, jiným náboženstvím, tradicemi apod. To je samozřejmě pravda, ale jde o velmi zjednodušující pohled.

Během mé dvacetileté emigrace v Británii jsem si nemohl nevšimnout faktu, že běžní občané často moc nerozlišovali mezi přistěhovalci z východní Evropy nebo lidmi z jejich bývalých kolonií, například Indie, Pakistánu či Bangladeše. Většina byla vůči uprchlíkům vstřícná. Ti, co byli kritičtí, tak neměli v lásce žádné přistěhovalce, bez ohledu na barvu pleti, kulturu či náboženství. Naštěstí byli vždy v menšině.

Levnou pracovní silou ve stavebnictví byli často třeba Poláci. Řada lidí z indického subkontinentu si zakládala vlastní malé obchůdky, které byly otevřené i o víkendech a nabízeli v nich čerstvé potraviny, jako například u nás dnes řada Vietnamců. O sociální dávky žádali jak Češi, tak i mimoevropští muslimové, tedy pokud byli na nějakou dobu nezaměstnanými.

Galerie (3)