„Austerity je politická volba, ne ekonomická nutnost.“ Takovými slovy provází labouristický kandidát Jeremy Corbyn debaty o svém ekonomickém programu, se kterým se vymezuje proti politice škrtů a úspor. Margaret Thatcherová v Británii odstartovala agresivní elitářskou hospodářskou politiku, která se pod pojmem „reaganomika“ přelila přes Spojené Státy do spousty volebních programů, bohužel až příliš často i do těch levicových. Hrát podle pravidel diktovaných velkým kapitálem se stalo v posledních volbách osudným i britské Labour Party.

Existenci tradiční levicové síly chce na ostrovech zachránit Jeremy Corbyn. Na podobu jeho ekonomické agendy měl velký vliv ekonom a specialista na daňovou politiku Richard Murphy, celá koncepce „corbynomiky“ ale nachází zastání rovněž u celé řady dalších britských ekonomů.

Víceméně nezvratné ekonomické šrámy z osmdesátek leží v žaludku levici již drahnou chvíli. Corbyn se teď snaží získat podporu pro popření nedotknutelnosti volnotržních sil, která se až nesmyslně dlouho lepila na paty labouristických politiků. Mluví o podpoře malých podniků na úkor sílících korporací nebo o rovném přístupu k vysokoškolskému vzdělání, který by nebyl závislý na barvě krve.

Je ostudné, když ani postthatcherovské vlády nedokázaly pod taktovkou Strany Práce zvrátit trvalý pokles odborové organizovanosti. Podíl zaměstnanců v odborech tak klesal až dodnes a můžeme se jen řečnicky zeptat, zda s tím současný premiér Cameron bude něco dělat. Dovolím si výjimečně i řečnicky odpovědět: Nebude.

Velké změny by chtěl Corbyn provést i ve vlastnictví infrastruktury. I přes námitky vůči ufinancovatelnosti takového kroku, Corbynův plán počítá s veřejným vlastnictvím železnice a energetického sektoru. Trh v ostrovní železniční dopravě dlouhodobě nefunguje a už dlouho volá po zásahu. Podobná situace je pozorovatelná i v oblasti energetiky, kde se Corbyn nechal inspirovat geniálním, ale především čím dál úspěšnějším německým modelem, který se vypořádává s monopolní strukturou pomocí komunitního vlastnictví. To se šíří ruku v ruce s rozvojem obnovitelných zdrojů.

Odněkud prchají lidé, z Británie daně

Stejně jako v případě řecké Syrizy i amerického demokratického kandidáta Bernieho Sanderse stojí i v jádru Corbynova programu daňová reforma. Corbyn by si také rád posvítil na všemožné daňové „optimalizátory“, „racionalizátory“ nebo prosté neplatiče.

Téma daní dnes evropskou veřejností rezonuje. To může být základním stavebním kamenem případné mezinárodní spolupráce při kontrole mezinárodních korporací. Corbynovi přesto nejde jen o velké hráče, ale o všechny, kteří by měli platit a neplatí. Podle odhadů mluvíme o 80 miliardách liber na daňových únicích, 20 miliardách při (zatím legálním) vyhýbání se daním a dalších dvacet na nesplacených daňových pohledávkách. Tomu všemu by Corbyn přizpůsobil i modernizaci daňových zákonů.

Změny by podle Corbyna zasloužila i výdajová strana veřejného rozpočtu. Britská vláda vydá ročně 93 miliard liber v podobě peněžních subvencí korporátnímu sektoru. Tyto peníze by přitom bylo možné využít k přímým veřejným investicím, které by měly dvojí účinek: sehrály by roli chybějících veřejných investic, následný „multiplikativní efekt“ by pak nakopnul i soukromý sektor.

Změna kurzu

Nejdiskutovanějšími návrhy Jeremyho Corbyna jsou vytvoření Národní investiční banky a redefinice takzvaného „kvantitativního uvolňování“. Tradiční kvantitativní uvolňování je monetární reakce na krizi — centrální banka nakoupí cenné papíry (nejčastěji státní dluhopisy) od komerčních bank výměnou za potřebnou likviditu.

Záměrem je navnadit banky k půjčování a tím k nastartování ekonomiky. Komerční banky však pravděpodobněji zareagují jinak. První možností je, že v době nejistoty zkrátka novou likviditu nikomu nepůjčí — z obavy z náhlé paniky a takzvaného „runu na banky“ (hromadný výběr vkladů) budou raději sedět na penězích a vyčkávat, kdyby se náhodou něco zvrtlo. Při druhém scénáři si ti odvážnější „smění peníze za žetony“ a jaksepatří si zaspekulují, což zpravidla slibuje rychlejší a vyšší zisky. (A neměli bychom zapomínat, že těch odvážnějších je ve finančním centru londýnského City nespočet.)

Jelikož je takový mechanismus nejen nespravedlivý, ale i nefunkční, není divu, že podpora labouristů (kvantitativnímu uvolňování dosud nakloněných) klesá. Corbyn přichází s alternativou v podobě „kvantitativního uvolňování pro lidi, ne pro banky“. Z uvolněné monetární politiky by netěžily banky, likvidita by putovala do reálné ekonomiky kratšími a jistějšími cestami.

Jednu z takových cest by nabízela Národní investiční banka, která by namísto přeposílání peněz do kapitálového kasina investovala například do infrastruktury, bydlení, zelené energie a dalších veřejně prospěšnějších a produktivnějších oblastí.

To je inovativní pohled na řešení budoucích krizí. Britské levici by slušel daleko více, než dosavadní slepé kopírování konzervativců. Spolu s daňovou reformou, s modernizací trhu práce a s obnovením veřejného vlastnictví v odvětvích, kde je trh přítěží a ne řešením, by Jeremy Corbyn mohl dosáhnout mnoha změn na národní i mezinárodní úrovni.

Od toho všeho je ale ještě zatraceně daleko, stojí před ním dosud výzva několika voleb. V těch nejbližších by se svým programem mohl dosáhnout alespoň jednoho: S Jeremy Corbynem v čele by mohla Labour Party hrát roli charakterní levicové opozice Cameronovu konzervativnímu plánu. Britové budou takové zastání zatraceně potřebovat.