Jen jestli se také zeptali, co je to ta politika, co se do ní chce zapojit jen osm procent lidí. To jsem si říkal, když jsem si na titulní straně sobotního Práva četl, že Češi nemají zájem o veřejné angažmá. Že trochu lepší je to mezi lidmi nad šedesát. A že hlavním problémem, proč lidé do politiky nechtějí, je vulgarita jednání v Poslanecké sněmovně a referování o korupčních kauzách.

Sám vidím jiné příčiny: Nechali jsme si pomluvit kolektivní zájem a kolektivní akci jako cosi nepřípadného, minulorežimního, v demokratické společnosti neslušného.

Zapomněli jsme, co je to politika, a proč je v pořádku prosazovat politický program, i když to znamená vstupovat do řady konfliktů, které pak třeba i v různě deformované podobě končí v televizních zprávách a na titulních stranách novin.

Nechuť ke kolektivní akcí je problémem všech kdysi masových organizací od stran, přes odbory po církve i pokusů o sociální hnutí, jakým v našem prostředí byla po roce 2010 protinečasovská iniciativa ProAlt.

Rád připomínám tramvaj v barvách polské odborové Solidarity, kterou jsem jednou potkal ve Vratislavi. Stálo na ní: Organizovaní se mají lépe. Totéž odkazuje v různých podobách hejno organizovaných malých rybiček zahánějící velkého, ale osamoceného žraloka. Metaforu pro organizovanost tedy máme. Je namístě ji opakovat, kde se dá. A vymyslet k ní ještě nějakou suchozemskou.

Všeobecné volební právo, osmihodinová pracovní doba a ostatně ani poválečné znárodnění bank a dolů, o kterém se nesměle znovu mluví v souvislosti s kandidaturou Jeremy Corbyna na předsedu Labour Party, nepřišlo jako výsledek práce jednotlivce ani díky jakési revoluční avantgardě, ale jako výsledek statisícového hnutí a statisícových demonstrací.

Výhodou dneška je, že jako nástroj k prosazování svých politických programů máme demokratické vyjednávání politických stran. Je to výhoda, které si máme vážit, protože z politiky coby nástroj vylučuje násilí.

V liberálně demokratickém uspořádání, které chceme zachovat, více méně stačí, když strany přistoupí na nutnost politické plurality jako základ politického systému. A vezmou jako axiom universalitu lidských práv. Další se pak rozhoduje v politickém střetu. A jistě i ve střetu mezi politikou a podnikateli či politikou a globálním kapitálem.

Politické programy pak jsou to, co dělá z politického souboje souboj srozumitelný a předvídatelný. Když se řekne sociální demokrat, představíte si někoho, kdo chce více přerozdělovat, aby zajistil rovnost, chce vyšší mzdy a rovný přístup k veřejným službám pro všechny. Když uslyšíte zelený, budete myslet na decentralizaci energetiky, rovnost mužů a žen a kvalitu veřejného prostoru. Když potkáte národního liberála, nebudete ho zbytečně dráždit polemikou o potřebnosti ochrany hranic, uchování nezávislé české měny nebo volně interpretovatelné daňové legislativě.

Teprve, když budeme vědět, co to politika je a k čemu ji máme, můžeme se ptát, zda se do ní chce někdo zapojit. A můžeme odstraňovat překážky, které lidem ve veřejném angažmá brání — nedostatek volného času kvůli přemíře práce, špatnou veřejnou dopravu, která uzavírá lidi mimo regionální centra nebo pocit životní zbytečnosti, který se v souvislosti s nezaměstnaností, ostrakizací chudých a společenskou anomií rozmáhá napříč republikou.