Jen jestli se také zeptali, co je to ta politika, co se do ní chce zapojit jen osm procent lidí. To jsem si říkal, když jsem si na titulní straně sobotního Práva četl, že Češi nemají zájem o veřejné angažmá. Že trochu lepší je to mezi lidmi nad šedesát. A že hlavním problémem, proč lidé do politiky nechtějí, je vulgarita jednání v Poslanecké sněmovně a referování o korupčních kauzách.

Sám vidím jiné příčiny: Nechali jsme si pomluvit kolektivní zájem a kolektivní akci jako cosi nepřípadného, minulorežimního, v demokratické společnosti neslušného.

Zapomněli jsme, co je to politika, a proč je v pořádku prosazovat politický program, i když to znamená vstupovat do řady konfliktů, které pak třeba i v různě deformované podobě končí v televizních zprávách a na titulních stranách novin.

Nechuť ke kolektivní akcí je problémem všech kdysi masových organizací od stran, přes odbory po církve i pokusů o sociální hnutí, jakým v našem prostředí byla po roce 2010 protinečasovská iniciativa ProAlt.

Rád připomínám tramvaj v barvách polské odborové Solidarity, kterou jsem jednou potkal ve Vratislavi. Stálo na ní: Organizovaní se mají lépe. Totéž odkazuje v různých podobách hejno organizovaných malých rybiček zahánějící velkého, ale osamoceného žraloka. Metaforu pro organizovanost tedy máme. Je namístě ji opakovat, kde se dá. A vymyslet k ní ještě nějakou suchozemskou.

Všeobecné volební právo, osmihodinová pracovní doba a ostatně ani poválečné znárodnění bank a dolů, o kterém se nesměle znovu mluví v souvislosti s kandidaturou Jeremy Corbyna na předsedu Labour Party, nepřišlo jako výsledek práce jednotlivce ani díky jakési revoluční avantgardě, ale jako výsledek statisícového hnutí a statisícových demonstrací.