Co mají společného Jitka Chalánková (TOP 09), Radka Maxová (ANO), Dana Váhalová (ČSSD), Pavla Golasowská (KDU-ČSL), Marta Semelová (KSČM), Jana Hnyková (Úsvit) a Hana Aulická-Jírovcová (KSČM)? Jde jim o blaho dětí.

To není vtip. Je to realita sociálního výboru sněmovny, který kritizuje změny systému péče o ohrožené děti. Snaží se zvrátit to, co už se změnilo a soustředí se i na připravovaný zákon o podpoře rodin, ochraně práv dětí a náhradní rodinné péči. Cílem zákona je sjednocení péče o ohrožené děti a také to, aby bylo co nejméně dětí v ústavech. Poslankyně v sociálním výboru vycházejí z toho, že původní systém péče o ohrožené děti, který má už dlouhou tradici, je dobrý a není třeba ho unáhleně měnit.

„Kdopak kritizuje náš systém péče o ohrožené děti?“ Ptá se s nedůvěrou Jitka Chalánková (TOP 09) na zasedání sociálního výboru. Instituce jsou podle ní různé, samozvané a to, jak si nastavíme systém péče o ohrožené děti, je zcela a výhradně v kompetenci volených orgánů České republiky. K těm samozvaným institucím patří třeba Výbor OSN pro práva dítěte, vysvětlila o něco později, když se konečně dostala ke slovu, ministryně Michaela Marksová, která vyzvala přítomné, aby se seznámili se závěry studií profesora Matějčka a podívali se na film Děti bez lásky.

Zdůraznila také, že jde hlavně o to, aby se instituce postupně transformovaly a začaly nabízet více ambulantní služby. Snažila se přítomné poslankyně uklidnit, že nikdo nechce ústavy rovnou rušit. Přesto byl celou dobu jednání patrný rozkol a atmosféra byla plná emocí.

Ministerstvo práce a sociálních věcí podle poslankyň při prosazování svých představ zcela ignoruje ty odborníky, kterým jde opravdu o děti a kteří poctivě hledají jejich nejlepší zájem a nazývají věci tak, jak opravdu v praxi jsou. Hlavně ale jde o potřebu diagnostiky a stanovení prognózy dítěte, zajištění odborné pomoci traumatizovaným dětem a zajištění stability jeho vývoje. Poslankyním rovněž vadí, že by se měly rušit kojenecké ústavy i dětské domovy.

Důraz na přechodnou pěstounskou péči, která má sloužit k tomu, aby dítě, jež je v krizové situaci odebráno z rodiny, přišlo do jiné rodiny, a ne do instituce, považují za rozkolísání stávajícího systému. A to proto, že dítě musí být diagnostikováno. Proč není možné, aby se sociální pracovníci a psychologové dítětem zabývali, když je v rodině, je celkem nasnadě. V ústavu je to jednodušší. Dítě je na místě a není třeba chodit za ním do rodiny.

Systém péče o ohrožené děti je podle poslankyň systém, který je třeba pomalu s evolucí vyvíjet a rozvíjet a reflektovat tradici, která je dána našemu středoevropskému prostoru. Jde totiž o potřebu diagnostiky a stanovení prognózy dítěte, zajištění odborné pomoci traumatizovaným dětem a zajištění stability jeho vývoje.

Natvrdo názor odpůrců novely vyjádřila ředitelka dětského domova v Mostě Marcela Stütz, která změny označila za „velice nebezpečné, protože když ty děti nebudou mít zázemí a státní zázemí je dobré zázemí, protože jsme na něj všichni zvyklí, což se tady dívám, že to známe a víme, že ten ŘÁD je důležitý.“

Svůj postoj obhájci minulého systému dokládají argumenty, které zaručeně pobaví každého milovníka statistik: Byli tady ze Švédska a říkali, jaký máme dobrý systém. Kdo vlastně přijel, co přesně komentoval, není jasné, stejně jako to, zda se nejednalo o pouhou zdvořilost, kdy hosté chtěli pochválit snahu zaměstnanců konkrétního pracoviště. Ve chvíli, kdy se emoce vyhrotily, poslankyně přitvrdily s tím, že náš systém je nejlepší a ostatní nám jej závidí. Nemáme tu totiž (zřejmě na rozdíl od jiných evropských zemí) dětské bezdomovce. Že se velká část bezdomovců rekrutuje právě z řad dětí, které prošly ústavní výchovou, je asi bezvýznamný detail.

Poslankyně Chalánková se s despektem vyjádřila o budovatelích světlých zítřků a ráje na zemi. To jsou ti, kteří si přejí transformaci péče o ohrožené děti a kteří považují ústavní péči za slepou kolej. Na jejím výroku je dobře vidět zmatení jazyků. Systém, který vytvořili v padesátých letech tehdejší budovatelé světlých zítřků, se proměnil ve vnímání mnohých v pěknou konzervativní tradici. A zde zřejmě leží jádro problému.

Jak se srovnat s výrokem poslankyně Chalánkové, která řekla, že nám všem (přítomným) jde o nejlepší zájem dítěte a blaho dětí, jenže si pod tímto každý představí něco jiného? Jak pochopit lidi, kteří se ohánějí nejlepším zájmem dítěte a profesorem Matějčkem a zároveň se obávají, že se zruší ústavy a kojenecké ústavy? 

Ústavy se změnily, proto již deprivace prý nehrozí. Foto Ivana Gračková, Mediafax

I toto dilema se dá vyřešit. Podle zastánců ústavů studie už platné nejsou, protože dnes ústavy vypadají úplně jinak, než před padesáti lety a děti, které z nich vycházejí dnes, už nejsou deprivované.

Jako ironie působil moment, kdy ministryně zareagovala na slova o proměně ústavu tak, že se otočila za sebe, kde seděl Michal Ďorď z občanské organizace Vteřina poté. Chtěla po něm, aby tvrzení o dobrých ústavech vyvrátil vlastní zkušeností. On ji chtěl vyhovět a řekl jednu větu.

Jaký šok, když se moderátor celé schůze, Jaroslav Zavadil, který Jitce Chalánkové neustále udílel slovo, jakmile začala mluvit, a který poslankyně oslovoval zdrobnělinami, Martu Semelovou například „Martičko“, najednou proměnil v drsňáka. Zahromoval, že nechá vyklidit sál. Možná by to bylo nejlepší řešení. Škoda, že to opravdu neudělal. Už napořád.