O znásilnění máme trapně zkreslené představy
Zuzana VlasatáPrůzkumy opakovaně ukazují, že nezanedbatelná část české veřejnosti je úplně mimo, ať už jde prakticky o jakékoli téma. Až třetina si například myslí, že ženy si o znásilnění koledují svým chováním.
Kouříte? Pak riskujete rakovinu plic a smrt. Cigarety jsou totiž prokazatelně životu nebezpečné. Řídíte automobil? Pak riskujete dopravní nehodu, zranění a možná i smrt. Automobily jsou totiž prokazatelně životu nebezpečné. Jste žena a chodíte v noci venku v minisukni? Pak také riskujete znásilnění a možná i smrt. Muži jsou totiž prokazatelně životu nebezpeční…
Pokud jste se u třetího příkladu nezarazili, pak zřejmě patříte ke třetině české veřejnosti, která se domnívá, že žena je v některých případech spoluzodpovědná za své znásilnění — například, pokud je opilá, prochází se sama opuštěným místem za tmy nebo se obléká vyzývavě. Jinými slovy, že mezi minisukní a znásilněním existuje kauzalita podobná vztahu mezi kouřením a rakovinou.
A pokud si toto opravdu myslíte, bude to patrně proto, že považujete část mužské populace za hovada se sklony k násilí od podstaty. Jde o jejich přirozené chování… A otočení klíčem od násilného já — tedy například onou minisukní — pak tudíž musí vyvolávat reakce. Podobně jako kouření a automobily…
Podle agentury Focus, která provedla letos v létě pro lidskoprávní organizaci Amnesty International ČR průzkum o znásilnění v České republice, souhlasí s tezí, že ženy si za některých okolností o znásilnění říkají, nejen třetina ze všech respondentů, ale dokonce až polovina dotázaných mužů. „Nejsilnější souhlas vyslovují muži ve věku 18 až 34 let, kteří jsou podle statistik také nejčastějšími pachateli těchto činů,“ uvedl Jiří Nepala z agentury Focus.
Jsme mimo
Většina respondentů průzkumu Amnesty International ČR se podle agentury Focus mýlila v souvislosti se znásilněními hned v několika věcech. Počet znásilnění v českých zemích se podle různých zdrojů odhaduje mezi sedmi a půl až dvaceti tisíci ročně — jedná se skutečně o odhad, protože většina znásilnění u nás není nahlášena na policii. Jinými slovy, oznamuje se jen něco kolem tří až osmi procent skutků. Z těch, kteří na otázku agentury odpověděli, ovšem více než polovina počet znásilnění odhadovala jen na pět set ročně.
Dále se respondenti pletli v posouzení toho, kdo se znásilnění dopouští nejčastěji. Pětapadesát procent dotázaných se domnívalo, že pachatelem bývá osoba, kterou oběť nezná. Ve skutečnosti je ale neznámá osoba pachatelem jen ve dvaceti procentech případů. Znásilnění páchá ve většině případů někdo jako partner, bývalý partner, příbuzný, kamarád či kolega.
Na webu s názvem Stop znásilnění najdeme výčet nejčastějších mýtů týkajících se znásilnění. Nejenže jedním z těch klasických je spoluzodpovědnost oběti za svůj osud (tedy „minisukně“), patří sem také fantasmagorire, že znásilnění má co do činění se sexem, tak jak ho máme rádi. Ve skutečnosti jde ale o akt, který je intimnímu styku asi tisickrát vzdálenější než gynekologická prohlídka tantře.
Při znásilnění jde podle odborníků především o uplatnění moci nad obětí. Sex je v něm zbraní, která má způsobit bolest. Zásadními motivy jsou vztek, siláctví a sadismus. Nikoliv chuť jen si tak trochu — lidově řečeno — vrznout. Jestliže tedy v průzkumu agentury Focus ke stereotypu „může za to minisukně“ sklouzávají především muži z věkové skupiny nejčastějších pachatelů, nemusí to být tím, že vědí, o čem mluví, ale tím, že hledají pro své prohřešky polehčující okolnost.
Minisukně je právo, ne výsada
Průzkumy opakovaně dokazují, že nezanedbatelná část české veřejnosti má zkreslené představy, ať už jde prakticky o cokoliv. Stereotypy můžeme vyvrátit kolikrát chceme, a stejně tu s námi budou žít svůj obskurní život. V internetových diskuzích nebo v armádě České republiky.
Z obětí válečných konfliktů se u nás u nedělního oběda nebo v hospodě stávají nadržení mladí afrosamci se smartphony, hordy teroristů, případně vysavači „tučných sociálních“ dávek… Ženy jsou necudné coury, případně lehkomyslné poběhlice, co se svému temnému osudu vydaly vědomě vstříc. Opravdu si tohle myslíme?
Napříč veřejností se docela určitě objevují individua, která vykazují sklony k násilí — nebezpeční jedinci. My ale přece žijeme v zemi, kde vyjít si na ulici v kratší sukni a s makeupem je právo, nikoliv výsada. Pokud ho někdo zneužije násilným způsobem, nejde o nic jiného než o zločin, který má být náležitě potrestán. Jedině v takové atmosféře začne adekvátní množství obětí své případy nahlašovat policii.
V České republice je zatím za znásilnění odsouzeno pouze kolem 150 pachatelů ročně. To jsou podle odhadů jen ubohá dvě procenta. Problémem nejsou minisukně, ale atmosféra, v níž oběti znásilnění pochybují, že se jim dostane zastání.
Zkusme si tuto situaci představit třeba v roce 1945, všude sovětští vojáci - osvoboditelé. Autorka článku by patrně tehdejším ženám řekla, že jsou "úplně mimo", když se snaží oblékat tak, aby byly co nejméně nápadné. Riziko znásilnění vojákem bylo přece úplně stejné, ať šla žena ve spodním prádle, nebo v hubertusu a s šátkem pečlivě skrývajícím vlasy a staženým do čela.
Z vyprávění svých rodičů a prarodičů je mi jasné, že patřili k té "nezanedbatelné části české veřejnosti, která je vždy úplně mimo, ať už jde prakticky o jakékoliv téma". Dnes jsme už daleko moudřejší, než byli naši prarodiče, neboť se řídíme výsledky moderních průzkumů a doporučeními Gender Studies o.p.s., takže už nebudeme mít žádný strach, když se bude dcera sama pozdě v noci procházet opuštěným parkem, vyzývavě oblečená, v minisukni a opilá. Nic z toho přece vůbec nezvyšuje riziko znásilnění. To je zas jen ten hloupý iracionální a odsouzeníhodný strach. A také rozhodně nechceme patřit mezi tu "nezanedbatelnou část české veřejnosti, která je vždy úplně mimo, ať už jde prakticky o jakékoliv téma".
Být ale autorkou, asi bych se dost rozmýšlel, než bych napsal takový článek. Právníci v USA dokáží vysoudit nemalé peníze třeba na výrobci mikrovlnky, když do ní dáte usušit psa a prokážete, že v návodu nebylo napsáno, že psi se v mikrovlnce sušit nemají.
Autorka ovšem nevychází z popisu perverzní situace. A to je možná její chyba, jak dokazuje i reakce pana Nusharta. V naší společnosti je evidentně normální uvažovat o tom, že být sám v parku, opilý a vyzývavě oblečený znamená, že je velmi pravděpodobné, že mě nějaký český spoluobčan přefikne či okrade.
Je mi líto, že pan Nushart musí žít v takové společnosti, či v představě o ní. Pokud má pravdu, pak jsou Češi na úrovni nájezdníků z východu z nějakého jedenáctého století.No, možná má pravdu. Možná to je ten důvod, proč tu nechceme uprchlíky ze zemí, kteří jsou civilizovanější o pár tisíc let déle. Asi by nás zahanbili.
Vždyť i podle zpráv, se v perverzní situaci uprchlických táborů zatím jedná o velmi zřídkavý jev. Zatímco v ČR jde o dvacet až šedesát případů denně...
Článek zaměňuje realistické posouzení rizika za morální pohled. Tím se stává poněkud matoucím. Pak už stačí jemné posuny významů - záměna například slov "zvyšují riziko" za "koledují" nebo "je spoluzodpovědná". Žena sama sebe samozřejmě znásilnit nemůže, takže použití slov "je spoluzodpovědná" pro takový případ je naprostý nonsens.
Domnívám se však, že nikdo dosud přesvědčivě nevyvrátil zažitý předpoklad, že pokud se spoře oděná a opilá dívka prochází sama v noci méně frekventovanými městskými částmi, podstupuje tím větší míru rizika, než když se bude procházet přiměřeně oblečená, střízlivá a za doprovodu, po zalidněné ulici ve dne. To jsou prostě jakési základní lidské instinkty, proti kterým, jak se zdá, je zde veden boj.
Daleko typičtější příklad znásilnění uvádí Saša Uhlová v článku linkovaném nalevo do tohoto. Násilník si vybral jako snadnou oběť ženu, která neumí česky, byla opilá, seděla s ním u jednoho stolu, neměla důvod se ho bát, protože to byl známý otce její české kamarádky. To znásilnění náhodou mělo svědka, ale přesto trestní oznámení policie odmítla s tím, že "kde je alkohol, tam je sex".
Co by měla dělat žena, která se chce vyhnout riziku znásilnění? Nikdy nepít alkohol a nikdy se neoctnout o samotě s mužem, se kterým nechce mít sexuální styk?
Lepší než zažité předpoklady jsou fakta.
Souhlasíte, pane Kubičko, s tímto tvrzením a jste ochoten doporučit všem ženám, aby tomuto tvrzení bezvýhradně věřily a podle toho se i chovaly? Děkuji za odpověď.
Já znám poměrně dost žen, které byly znásilněny, většinou nebylo podáno trestní oznámení, psychologovi lidé takové věci říkají. Ani jedno se neodhrálo v parku. To prostě není typická situace i když se to jistě stát může.
Vybavuji si: znásilnění dívky přes patnáct vedoucím na dětském táboře (alkohol v tom byl), znásilnění kamarádem při cestě z diskotéky, znásilnění při autstopu mužem, který působil naprosto důvěryhodně, znásilnění bývalým přitelem či manželem v rozvodovém řízení znásilnění nadřízeným v práci.
Klišé opravdu relalitu nevystihují. O tom je článek, ke kterému diskutujeme.
Máte nějakou statistiku o počtu znásilnění v parku v noci? A o tom, že v tom hraje roli oblečení?
"... seděla jsem v kupé vlaku, do kterého přistoupili dva mladí muži. Zatáhli závěsy, zamkli a snažili se mě přinutit k sexuálnímu aktu, za který mi slibovali finanční ohodnocení. Nevím, co je vedlo k závěru, že bych byla tou pravou osobou, která by tuto činnost za peníze vykonávala, nakonec však, díky bohu, kupé opustili, protože museli vystupovat. Stalo se mi pak ještě jednou, opět bez šátku, že muž, se kterým jsem si povídala o svém studiu, mi začal bezděčně sahat na stehno. A já začala cítit, že bude potřeba šátek nosit. (...) Šátek je jakousi zdí, která mi zaručuje, že se se mnou muži baví s respektem."
Z tohoto blogu Romany Červinkové citovala také Petra Hůlová, když kritizovala takto chápanou funkci muslimského šátku, jako "preventivní pomůcky pro funkční komunikaci s opačným pohlavím". Stala se pak ovšem sama terčem ostré kritiky na DR, Tomáš Tožička o ní v diskusi pod jiným článkem dokonce prohlásil, že šíří "maloměšťáckou nenávist k islámu". Její odmítání funkce šátku jako "preventivní pomůcky pro funkční komunikaci s opačným pohlavím" je vlastně podobné myšlence z tohoto článku (minisukně je právo).
Petra Hůlová byla ostře zkritizována (vůbec netvrdím, že pro nějakou svoji myšlenku), nyní je zde pro změnu podobný názor obhajován.
Cesta za právní společností si rozhodně žádá, aby exekutiva právního státu výrazně zesílila dozor nad situacemi, kdy pohlavní činnost je dílem sadismu......ostýchavě a vyzývavě řečeno.
Osmdesát procent sadistů jsou bližními obětí, které je nutno vyzvat a ujistit, že tady ostych vůbec není na místě ...........bych dodal.
Z článku a z uvedených odkazů totiž vyplývá zhruba toto: Pokud si myslíte, že potenciální oběť znásilnění může svým chováním či způsobem oblečení jakkoliv ovlivnit míru rizika tohoto znásilnění, pak jste:
1.) součástí "nezanedbatelné části české veřejnosti, která je úplně mimo, ať už jde prakticky o jakékoli téma"
2.) pravděpodobně člověk s nižším vzděláním ("Častěji se přitom mýlili ... osoby s nižším vzděláním.")
3.) pravděpodobně jste také nejčastějšími pachateli těchto činů ("Nejsilnější souhlas vyslovují muži ..., kteří jsou podle statistik také nejčastějšími pachateli těchto činů.")
HLÁSÍ SE NĚKDO DOBROVOLNĚ, kdo by si chtěl myslet takovéto věci a být tedy odporným, hloupým a pravděpodobně nejčastějším pachatelem těchto činů?
Podobné sociologické průzkumy v minulosti:
"ODS volí většinou lidé s vyšším vzděláním a spokojení se svým životem, zatímco levicové strany volí převážně frustrovaní lidé se základním vzděláním."
Pokud tedy neparkujete svůj automobil v odlehlých městských částech, kam policie zajíždí jen zřídkakdy a nenecháváte přitom naditou peněženku a drahý notebook pěkně viditelně za oknem auta, naopak takové věci ukrýváte pod sedadlo nebo berete s sebou, "pak jste pravděpodobně člověk s nižším vzděláním a také patříte mezi nejčastější pachatele vykrádání aut".
Možná se také jen nepřiměřeně bojíte a domníváte se, že "Češi jsou na úrovni nájezdníků z východu z nějakého jedenáctého století". "Je mi líto, že musíte žít v takové společnosti, či v představě o ní."
Myslím, že text Z. Vlasaté je poněkud ideologicky determinován. Autorka má ovšem nesporně pravdu v tom, že většinu znásilnění nemají na svědomí pro obět do poslední chvíle úplně neznámí pachatelé. Znásilnění ženy jako trestný čin (nebo jako případ splňující náležitosti definice) tvoří celé kontinuum (od vražedného útoku jako byl medializovaný případ z indického autobusu, až po pohlavního styk za podmínek, které žena nahlédne (leckdy pozdě) jako pro ni ne zcela svobodné.
Je např. otázkou, zda se má žena nechat doprovodit málo známým mužem k domu, kde bydlí. Mnohé to odmítnou a raději se vystaví riziku, že budou sledovány někým úplně cizím. Pozvání průvodce dále na skleničku zvýší ovšem jaksi z podstaty věci pravděpodobnost pohlavního styku. Žena, která si jej nepřeje, si ovšem "koleduje" o znásilnění.
A co ty minisukně? Pokud je nosí vysoké procento žen, je asi na místě o jejich nevhodnosti mlčet (pravdou bude ovšem opak, neboť tématem hovoru je spíše nepřiměřenost dráždivého oblékání). Pokud ovšem vládnou v dané době a prostředí jiná pravidla odívání, může být minisukně nejen nevhodná, ale také vzácná a "signál vysílající"! Tak jako je rozdíl mezi nahotou na nudistické pláži a třeba v tramvaji, není stejně normální a bezpečné nosit "mini oblečení" v turistickém letovisku i v neznámé čtvrti, kde bloumá frustrovaná mládež.
Většina žen má v tomto smyslu značnou inteligenci. A když se zdá, že se oblékají "odvážně", hodnotí zpravidla riskantnost svého počínání realisticky jako hodně zdánlivou a málo skutečnou.