Stalo se to v České republice a Sylva je moje blízká kamarádka. Snažila jsem se jí tehdy pomoct, ale také svou zemi hájit s tím, že nejsme žádní barbaři, že se jedná o naprosto šokující úlet policie, že něco takového je normálně nepředstavitelné a začala jsem se o téma o něco více zajímat. Zjistila jsem, že zas tak neobvyklý příběh to není, a že postoj, žena si za znásilnění může sama, není ojedinělý. 

Předevčírem Česká televize odvysílala reportáž o novém vzdělávacím klipu maďarské policie, který má být osvětou proti znásilnění. V klipu se mladé ženy dobře baví na večírku, a když vyjdou ven, zůstane jedna dívka sama a někdo ji znásilní. Načež se na obrazovce objeví slogan, který je částečně slovní hříčkou a sděluje: „Můžeš za to/můžeš s tím něco dělat, můžeš proti tomu něco dělat.“

Reportáž přirozeně vzbudila diskuzi na internetu a nikoli překvapivě se objevila celá řada názorů, že je to stejné, jako když nás v tramvaji varují, že si máme dávat pozor na kapsáře. 

Není to stejné. 

Kolem znásilnění panuje celá řada mýtů, které možná znesnadňují chápání toho, v čem je situace jiná. Je třeba si uvědomit, že drtivou většinu znásilnění oběti nenahlašují. Podle odhadů je nahlašováno jen osm procent z nich. A to proto, že se znásilněné ženy bojí nešetrného zacházení ze strany vyšetřujících, odsouzení společnosti nebo jim v tom brání vztah k násilníkovi. V případě znásilnění v partnerských vztazích, formálních i neformálních, je číslo ještě nižší, jsou to pouhá tři procenta. 

Když k tomu připočteme, že víc jak tři čtvrtiny pachatelů jsou oběti známí lidé — soused, kamarád, kolega, partner — a že ke znásilnění často dochází i ve dne, v situacích, kdy by to ženu vůbec nenapadlo, začíná se rýsovat, že jádro problému je jinde, než v chování oběti. 

Jak by tedy měla vypadat správná prevence? Měla by předně ženy informovat o tom, že pokud je někdo znásilní, není to jejich vina a že to mají rozhodně jít nahlásit.

Dále je možné dát ženám praktické rady, jak se bránit a posilovat rovněž povědomí o tom, že násilník může být osoba jim blízká. Jak to udělat, aby se nezvyšovala paranoia v mezilidských vztazích, je úkol pro obratného tvůrce sloganů (nevdávej se, nestýkej se s muži, vyhýbej se mužským příbuzným, atd… asi nebudou ta nejlepší hesla).

Že nemáme chodit v noci parkem vyzývavě oblečené, jsme všechny už slyšely tolikrát, že to už opravdu nepotřebujeme opakovat. Od malička se dívkám vštěpuje, co nemají dělat, jak se nemají oblékat, co je nebezpečné a co mají dělat, aby neprovokovaly. A proto nastal čas, aby se prevence zaměřila i jinam. Je třeba začít vysvětlovat chlapcům, mladým mužům, i těm starším, kteří to dosud nevědí, a také některým ženám, že jakékoli překročení osobní hranice druhé osoby sexuálním způsobem bez jejího jasného svolení je nepřípustné a že se může jednat o závažný trestný čin.