Násilí je špatné i proti ženám
Saša UhlováNový klip maďarské policie proti znásilnění se zaměřuje na oběti a nepřímo posiluje jejich pocit viny. Kampaň proti znásilňování by však už konečně měla cílit na pachatele.
Sylva přijela na návštěvu k rodině své přítelkyně Hanky. Hanka byla z vesnice a s rodiči už nebydlela. Žila v zahraničí společně se Sylvou, ale občas své rodiče navštěvovala. Sylva byla v zemi své přítelkyně Hanky cizinkou a uměla jen pár slov jejím jazykem. Večer šly obě dívky společně do hospody. U stolu tam seděl Hančin otec a jeho přátelé, muži o generaci až dvě starší. Večer ubíhal, všichni popíjeli, bavili se. Když se obě dívky rozhodly odejít, vyšla Sylva před hospodu jako první. Byla dost opilá, potřebovala na čerstvý vzduch. Hanka zatím platila útratu. Ven za Sylvou vyšel jeden z postarších spolustolovníků a znásilnil ji. Hanka, která vyšla chvíli poté, to viděla. Obě dívky utekly.
Stalo se to v České republice a Sylva je moje blízká kamarádka. Snažila jsem se jí tehdy pomoct, ale také svou zemi hájit s tím, že nejsme žádní barbaři, že se jedná o naprosto šokující úlet policie, že něco takového je normálně nepředstavitelné a začala jsem se o téma o něco více zajímat. Zjistila jsem, že zas tak neobvyklý příběh to není, a že postoj, žena si za znásilnění může sama, není ojedinělý.
Předevčírem Česká televize odvysílala reportáž o novém vzdělávacím klipu maďarské policie, který má být osvětou proti znásilnění. V klipu se mladé ženy dobře baví na večírku, a když vyjdou ven, zůstane jedna dívka sama a někdo ji znásilní. Načež se na obrazovce objeví slogan, který je částečně slovní hříčkou a sděluje: „Můžeš za to/můžeš s tím něco dělat, můžeš proti tomu něco dělat.“
Reportáž přirozeně vzbudila diskuzi na internetu a nikoli překvapivě se objevila celá řada názorů, že je to stejné, jako když nás v tramvaji varují, že si máme dávat pozor na kapsáře.
Není to stejné.
Kolem znásilnění panuje celá řada mýtů, které možná znesnadňují chápání toho, v čem je situace jiná. Je třeba si uvědomit, že drtivou většinu znásilnění oběti nenahlašují. Podle odhadů je nahlašováno jen osm procent z nich. A to proto, že se znásilněné ženy bojí nešetrného zacházení ze strany vyšetřujících, odsouzení společnosti nebo jim v tom brání vztah k násilníkovi. V případě znásilnění v partnerských vztazích, formálních i neformálních, je číslo ještě nižší, jsou to pouhá tři procenta.
Když k tomu připočteme, že víc jak tři čtvrtiny pachatelů jsou oběti známí lidé — soused, kamarád, kolega, partner — a že ke znásilnění často dochází i ve dne, v situacích, kdy by to ženu vůbec nenapadlo, začíná se rýsovat, že jádro problému je jinde, než v chování oběti.
Jak by tedy měla vypadat správná prevence? Měla by předně ženy informovat o tom, že pokud je někdo znásilní, není to jejich vina a že to mají rozhodně jít nahlásit.
Dále je možné dát ženám praktické rady, jak se bránit a posilovat rovněž povědomí o tom, že násilník může být osoba jim blízká. Jak to udělat, aby se nezvyšovala paranoia v mezilidských vztazích, je úkol pro obratného tvůrce sloganů (nevdávej se, nestýkej se s muži, vyhýbej se mužským příbuzným, atd… asi nebudou ta nejlepší hesla).
Že nemáme chodit v noci parkem vyzývavě oblečené, jsme všechny už slyšely tolikrát, že to už opravdu nepotřebujeme opakovat. Od malička se dívkám vštěpuje, co nemají dělat, jak se nemají oblékat, co je nebezpečné a co mají dělat, aby neprovokovaly. A proto nastal čas, aby se prevence zaměřila i jinam. Je třeba začít vysvětlovat chlapcům, mladým mužům, i těm starším, kteří to dosud nevědí, a také některým ženám, že jakékoli překročení osobní hranice druhé osoby sexuálním způsobem bez jejího jasného svolení je nepřípustné a že se může jednat o závažný trestný čin.