Je už údělem sloupkaře, že hrst posměšků na adresu efemérní ptákoviny vyvolá větší odezvu než pokus o pečlivou politickou analýzu. Ale budiž. Třeba nám samorozpínací podprsenka, o níž jsem tu psal minulý týden, opravdu poodhalila něco důležitého.

Na polemické reakci Tomáše Tožičky mě zaráží především to, jak nepřesně autor reprodukuje moje názory. Uvedu několik příkladů.

Tožička: „Argumentace je postavena na zcela falešné představě, že podprsenka je snad určena k běžnému používání.“ — Soukup: „Je to jen marketingová pitomina... a nejspíš... po pár dnech zmizí v zapomnění.“

Tožička: „Pokud... [se] bojíme..., jak to budeme vysvětlovat dětem...“ — Soukup: „Mám snad narušený vztah k vlastním dětem a děsím se chvíle, kdy se mě na ten podnik zeptají? Opět ne — už jsem jim dokázal vysvětlit složitější věci.“

Tožička: „Zakazovat či omezovat přístup k sexuálním materiálům je... irelevantní.“ — Soukup: „Rozhodně nechci sexshopy zakazovat.“

Tožičkovi do hlavy nevidím; ale skoro se zdá, že si mě automaticky zaškatulkoval jako zapšklého konzervativce — a podle této představy pak moje názory notně přifoukl. Tak i moji obezřetnou otázku, „jestli mi sexshop [hned vedle školky a školy!] smí vadit“, šmahem odsoudil jako „pohoršení nad sexshopy na našich ulicích“ — a pochopitelně mi odpovídá jednoznačným ne.

Na Tožičkově článku mě dále zaráží, jak se od sexuality snaží odvést pozornost k násilí. Jedná se totiž o klasický argumentační faul (fallacy) ve stylu „autorovi nesmí vadit A, protože B je podle mě daleko horší“.

Důsledné uplatnění tohoto přístupu by úplně rozdrobilo veřejnou debatu: každý diskutující by si vytvořil vlastní formulku (například „autor kritizuje problém X, a přitom se tu na veřejných zakázkách rozkrádají miliardy“) a tu by pak jen opakoval jako kafemlejnek.

Kromě toho nevím, na koho konkrétně míří Tožičkova polemická výtka, že „násilné scény jsou v televizi dětem dostupné non-stop“. Televizi nemáme, takže ani nevím, co se v ní dává. Ale kdybychom ji měli, samozřejmě bychom dávali pozor, na co se děti dívají. Přílišnému násilí bychom je nevystavili, stejně jako je nevystavujeme přílišné sexualitě. To se vůbec nevylučuje.

Mimochodem: argument s násilím použil i jeden z diskutujících pod mým sloupkem, a to ještě vyhroceněji: „Přijde [mi] pokrytecké řešit sexualitu, když je všude plno násilí.“ Možná je to jen náhoda, ale možná jde o myšlenkový automatismus importovaný z USA: tamní konzervativec si zahudruje na sex ve veřejném prostoru; a tamní levicový liberál ho obratem zpraží: „Ale vy zas podporujete soukromé držení zbraní a to je daleko horší.“

A konečně mě na Tožičkově článku zaráží historická a antropologická neukotvenost. Projevuje se kupříkladu v prohlášení, že „sexshopy jsou obchody jako každé jiné“. Obecná představa o průměrném obchodu se přece neustále mění vlivem politických zvratů i kulturních změn; snadno by se to ukázalo, kdyby se člověk mohl projít kterýmkoliv českým městem ve 30., 40., 50. a potom třeba v 80. a v 90. letech 20. století.

A pokud už nastal konec dějin a dnešní vzhled českých ulic máme brát jako autoritativní, pak jsou „obchody jako každé jiné“ i obchody se zbraněmi. Ty ale Tožičkovi vadí, jelikož „násilí, na rozdíl od sexu a nahoty,“ podle něj „není nic přirozeného a je třeba se proti němu stavět.“

Tento argument ovšem neobstojí.

V prvé řadě není jasné, v jakém významu Tožička aplikuje pojem „přirozený“ na člověka, tedy společenskou a kulturní bytost.

Dále: nahota je „přirozená“ jen v tom smyslu, že se nazí rodíme. Ale postoje k ní (co a kdy zakrýt či odkrýt) se v jednotlivých kulturách i u různých lidí natolik liší, že se žádné „přirozenosti“ nedobereme; ledaže by Tožička chtěl všem vnutit nudismus.

A sexualita je „přirozená“ přesně stejně jako násilí (či agresivita): oboje jsou antropologické konstanty; oboje nabývají nejrozmanitějších společenských i individuálních forem; a obě tyto mohutné síly sice v sobě máme už od narození, ale zvládat se je učíme s námahou a postupně. Právě proto jim v iniciačních rituálech všech kultur patří významné místo.

A právě proto mi vadí přesexualizované (a vadily by mi i násilné) výjevy hned vedle školy. Nejsem samozřejmě tak naivní, abych si myslel, že dokážu své děti před čímkoliv uchránit. Ale tajemství agresivity i tajemství sexu se jim snažím odhalovat krok za krokem; a ocenil bych, kdyby mi v tom úprava veřejného prostoru trochu pomáhala. Nic víc.

↗

Sexshop. Foto Zákupák, Wikimedia commons

Zdá se mi ale, že polemika o jedné podprsence a jednom sexshopu poukázala na hlubší, principiální rozdíly v Tožičkově a mém pohledu na sex. Pro mě je sexualita „div, bloudění, záhada“ (Paul Ricoeur; viz jeho vynikající studie ve výboru Život, pravda, symbol, 1993).

Pro Tožičku je sexualita především otázkou veřejného zdraví, jako kouření nebo AIDS: „hlavní mis[í] Beate Uhse, zakladatelky sexshopů“ podle něj bylo přispět „k prevenci partnerské frustrace, k omezení sexuálního násilí i k plánování rodičovství“.

V poválečné době, kdy Uhse se svým podnikáním začínala, byla německá společnost dost prudérní a sexuální osvěta jí jistě prospěla. Ale Tožička by s ní chtěl pokračovat stále dál. Ve svém úporném osvětářství pokládá sexshopy dokonce za jakési veřejně prospěšné instituce; prohlašuje, že „pokud kolem nich procházíme s pocitem studu..., pořád jich ještě není dost.“

Šťastná společnost podle Tožičkových představ — beze studu, bez násilí, s detabuizovaným a hygienizovaným sexem — skutečně existuje, byť zatím jen na stránkách Huxleyho antiutopického románu Konec civilizace (Krásný nový svět).

Usilovat o takovou společnost připadá ledaskomu pokrokové a ušlechtilé. Koneckonců i vládcové románového Krásného nového světa nejsou žádní tyrani, ale kultivovaní intelektuálové, kteří společnost řídí ku prospěchu druhých a s jejich většinovým souhlasem. Ani nečetné disidenty nečeká nic horšího než komfortní vyhnanství na vzdáleném ostrově.

Huxley není konzervativní mravokárce. Neodsuzuje „nemorálnost“ Krásného nového světa, nýbrž to, jak hladce, bezpracně a bezbolestně se jeho obyvatelé dostávají ke všem požitkům, které si vůbec dokážou představit.

Huxley však nemilosrdně hodnotí i způsob života, který je pro většinu z nás stále ještě běžný: tradiční rodinu líčí jako odpudivé semeniště neradostného sexu a všudypřítomného násilí, jež plodí nejrůznější příkoří a frustrace. Lidé v románové Divošské rezervaci rozhodně šťastní nejsou. Na rozdíl od obyvatel Krásného nového světa ale zakoušejí touhu, bolest, závazek, oběť či tajemství.

Co si máme vybrat? V některých esejích a ve svém posledním románu (Ostrov) Huxley nabízí vlastní recept na ideální společnost. Ale síla Krásného nového světa spočívá v tom, že nás staví před zásadní volbu mezi dvěma nepřikrášlenými alternativami.