Milujte se a množte se byl začátek jedné písně z animovaného filmu Stvoření světa, který jsem poprvé viděla asi v sedmi letech. Tenkrát ho dávali v televizi pozdě večer a maminka váhala, jestli mě má nechat se na něj dívat. Jednak proto, že bych šla hodně pozdě spát, a jednak proto, že v něm vystupovaly nahaté postavičky Adama a Evy.

Maminka byla ještě ze staré školy. Ale tatínek se přimluvil, protože Jean Effel byl levicový francouzský kreslíř s pozitivním vztahem k Československu. A tak jsem se dívala a film se mi moc líbil. Ty písničky ostatně také.

O milování a množení jsem toho tenkrát příliš nevěděla. Když jsem byla hodně malá, nikdo mě neinformoval, jak děti přicházejí na svět. Archaická historka s čápem nosícím miminka u nás však neměla šanci, to rozhodně ne. Dík mamince jsem dlouho věřila, že se děti kupují v nemocnici a v případě neposlušnosti se tam vracejí zpátky (že by reklamace?). Byla to poměrně zajímavá a svým způsobem velmi modernistická pohádka (kdepak tradiční čáp!).

Maminka byla neoblomná a dlouho se neměla k tomu, aby mi řekla pravdu. Až jsem začínala něco tušit. Jako vášnivá čtenářka jsem si totiž leccos přečetla. I to, co nebylo určeno speciálně dětem. Knihy, které jsem si vybírala doma nebo v knihovně ke čtení, maminka nijak zvlášť nezkoumala. Nenapadlo ji to. Nejspíš si myslela, že některým věcem nebudu rozumět.

Vzpomínám si na to, že sotva jsem se naučila číst, strašně ráda jsem četla knihu Pláč ptáka bouřliváka, napsanou podle autentických vyprávění ze života amerických indiánů devatenáctého a počátku dvacátého století.

V šedesátých letech, kdy jsem prožívala období mladšího školního věku, jsme totiž všichni byli indiány naprosto posedlí, o což se zasloužily hlavně filmy o Vinnetouovi. Ale nesmírně mě zajímalo cokoliv o životě indiánů. Sbírala jsme pohlednice z filmů a ve volných chvílích jsme si kamarádkou pletly dlouhé copy ze starých punčoch a vyráběly improvizované čelenky ze stuh.