Milujte se a množte se byl začátek jedné písně z animovaného filmu Stvoření světa, který jsem poprvé viděla asi v sedmi letech. Tenkrát ho dávali v televizi pozdě večer a maminka váhala, jestli mě má nechat se na něj dívat. Jednak proto, že bych šla hodně pozdě spát, a jednak proto, že v něm vystupovaly nahaté postavičky Adama a Evy.

Maminka byla ještě ze staré školy. Ale tatínek se přimluvil, protože Jean Effel byl levicový francouzský kreslíř s pozitivním vztahem k Československu. A tak jsem se dívala a film se mi moc líbil. Ty písničky ostatně také.

↗

Porodnice. Foto Tomáš Tožička

O milování a množení jsem toho tenkrát příliš nevěděla. Když jsem byla hodně malá, nikdo mě neinformoval, jak děti přicházejí na svět. Archaická historka s čápem nosícím miminka u nás však neměla šanci, to rozhodně ne. Dík mamince jsem dlouho věřila, že se děti kupují v nemocnici a v případě neposlušnosti se tam vracejí zpátky (že by reklamace?). Byla to poměrně zajímavá a svým způsobem velmi modernistická pohádka (kdepak tradiční čáp!).

Maminka byla neoblomná a dlouho se neměla k tomu, aby mi řekla pravdu. Až jsem začínala něco tušit. Jako vášnivá čtenářka jsem si totiž leccos přečetla. I to, co nebylo určeno speciálně dětem. Knihy, které jsem si vybírala doma nebo v knihovně ke čtení, maminka nijak zvlášť nezkoumala. Nenapadlo ji to. Nejspíš si myslela, že některým věcem nebudu rozumět.

Vzpomínám si na to, že sotva jsem se naučila číst, strašně ráda jsem četla knihu Pláč ptáka bouřliváka, napsanou podle autentických vyprávění ze života amerických indiánů devatenáctého a počátku dvacátého století.

V šedesátých letech, kdy jsem prožívala období mladšího školního věku, jsme totiž všichni byli indiány naprosto posedlí, o což se zasloužily hlavně filmy o Vinnetouovi. Ale nesmírně mě zajímalo cokoliv o životě indiánů. Sbírala jsme pohlednice z filmů a ve volných chvílích jsme si kamarádkou pletly dlouhé copy ze starých punčoch a vyráběly improvizované čelenky ze stuh.

A ejhle! V knížce Pláč ptáka bouřliváka jsem se mimo jiné dočetla o námluvách a o rození a výchově siouxských dětí. I kdybych nebyla něco tušila už dříve, hned po přečtení mi muselo být jasné, že děti se neprodávají v nemocnici. Kde by se nemocnice v americké divočině vzala? Nicméně jsem raději mlčela, abych maminku náhodou nezklamala.

Je to možná kuriózní, ale zvykla jsem si v dětství rodičům nesdělovat své nové poznatky získané mimo domov nebo z knih; zejména tehdy, když jsem si nebyla jistá, že oni sami jsou s věcí obeznámeni, abych je třeba nějak neuvedla do rozpaků.

Spolužačka, která měla tatínka v západním Německu, mě asi ve třetí třídě informovala o existenci striptýzu a já jsem byla skálopevně přesvědčena o tom, že mí rodiče nemají tušení, oč jde. Nechávala jsem si všechno raději pro sebe, ale dost jsem o tom pak přemýšlela.

První oficiální lekci sexuální výchovy jsme ve škole měli (nebo měly) až ve dvanácti letech, a to tak zaobaleným způsobem, že jsme se nedověděly téměř nic. Bylo to vlastně jenom poučení ve věcech intimní hygieny. Další podrobnosti ze života si odpustím. Snad mohu uvést ještě to, že mi ve třinácti letech byla doma málem zakázána i televizní Angelika, ale tu jsem si už nekompromisně vybrečela, abych nebyla ve škole pro smích, že jsem ten populární film neviděla.

Rodiče mých spolužáků byli v drtivé většině mladší a liberálnější, ale znala jsem i dívku, která na tom byla podstatně hůř než já. Uvádím to jen proto, aby byl viditelný ten veliký kontrast, ta nesouměřitelnost mezi tím, jak to s poučováním dětí o sexu chodilo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a jaké je to dnes. V současné době by nikdo ani na okamžik nezaváhal, jestli může dítě nechat dívat se na Stvoření světa. Naopak, považuje se to za pohádku pro děti.

Dnešní děti toho vědí nepoměrně více než tenkrát my a mají nepoměrně víc možnosti, jak zjistit nejen pravdu o sexuálních záležitostech, ale i daleko horší věci.

Ale zpátky k indiánům. Ve výše uvedené knize jsem se mimo jiné dočetla, že siouxské rodiny nebývaly veliké, protože rodiče se údajně pečlivě věnovali každému narozenému dítěti pět nebo šest let a teprve potom si dovolili (!) mít další. Nebylo to na devatenácté století (a ještě k tomu mimo Evropu) úžasně pokrokové?

V naší moderní civilizaci je přivádění dětí na svět otázkou svobodné volby teprve v posledním století (či snad až v posledních desetiletích). Většina lidí žijících v manželství dřív možná ani nepřemýšlela o tom, zda děti mít či nemít. Považovalo se to víceméně za samozřejmost. Mé babičky, která se narodila o téměř sto let dříve než já (a kterou jsem proto neměla šanci poznat), se nikdo neptal, zda chce mít dvanáct dětí.

Kdo listuje ve starých matrikách, tomu neujde, jak vysoká byla dříve porodnost. Na tehdejších zvyklostech se jistě silně podepsalo náboženství, ale určitou roli patrně hrál i nedostatek účinných antikoncepčních prostředků.

O to víc zarážející je informace, že siouxští rodiče se rozhodovali, kolik budou mít dětí. Což o to - bylo jedině chvályhodné, že se po dobu raného dětství svého potomka snažili zodpovědně a pečlivě věnovat jeho individuální výchově, aby je tak co nejlépe připravili pro život v přírodě i ve společenství. Ale jak to proboha s tím milováním dělali? Měli nějakou antikoncepci?

„Milujte se a množte se, svět trvá teprv chvilku. Milujte se a množte se, učte se násobilku...“ zpívá se v písni z filmu Stvoření světa. Populace Země snad opravdu roste téměř geometrickou řadou. Neděje se tak už ovšem zásluhou západní civilizace. Ta má svou populační explozi dávno za sebou. Je to dobře nebo špatně? Je dobře, že už nepřispíváme k přelidňování planety? Je dobře, že přenecháváme zalidňování svého kontinentu cizincům?

Na obojí otázku je těžké odpovědět jednoduše ano nebo ne. Ani já na ně neodpovím.

Ještě za mých mladých let neuvažovala drtivá většina mladých lidí, zda si pořídí nebo nepořídí děti. Považovalo se to víceméně za něco přirozeného. Postupně se stávalo stále větší samozřejmostí pořizovat si děti už během studia na vysoké škole. Spoléhalo se především na rodiče, ale i na benevolenci vyučujících. Některý z nich občas přivřel oko nad čerstvou maminkou, zvlášť když si dítě vzala s sebou na zkoušku. Mnohým dívkám se i přesto všechno podařilo zdárně dostudovat.

Dlouhou dobu hledali lidé našich končin smysl života v zakládání rodiny a v důvěře v budoucnost té rodiny. Ta důvěra jakožto podmínka smyslu je už silně narušená. Proč vlastně, když podle některých politiků žijeme v tom nejlepším ze všech možných světů a když žádná generace se neměla tak dobře jako my?

Patrně všichni ten názor nesdílíme. Ale patrně také málokdo v euroamerickém světě věří, že by se nějaká příští generace mohla mít lépe než ta současná. Jinou odpovědí na otázku, proč mají dnes lidé žijící v zemích Západu méně dětí než dřív, by mohlo být i to, že se daleko více cítí povinni věnovat sobě samým - své kariéře, svým zálibám, pěstování svého těla a svého „image“.

Je možné to odsuzovat, ale je také možné radovat se nad tím, že nás na už tak přelidněné zeměkouli nepřibývá. Milujme se klidně dál, ale s množením to raději nepřehánějme.