Saša Uhlová minulý týden napsala moc pěkný sloupek o svých dětech, o synovi, co je dobrák, a lásce, která se neztrácí. Celé to mohlo působit trochu pateticky, příliš zjednodušeně, naivně nebo sentimentálně. Už delší dobu si ale myslím, že ty největší pravdy, na kterých záleží, zda je člověk šťastný nebo nešťastný, když se vyjádří slovy, nutně znějí poněkud banálně.

Je to podle mne tím, že jejich gró nespočívá v přesných a vytříbených formulacích, ale v každodenním žití. Je sice možné na stejná témata psát rozsáhlé filosofické traktáty nebo o nich vést sáhodlouhé učené disputace, ale jejich hlavní sdělení bude stejně v tom lepším případě jednoduché a v běžné řeči znějící trochu jako klišé.

Když se řekne výchova k lásce, člověka napadne, co je to za hloupost, proč by někdo vychovával své děti k nenávisti? Ve skutečnosti se ale vštěpovat lásku moc nedaří. Stejně hloupě zní, že lidé by se měli mít rádi a že kromě vzájemné lásky by se měli starat především o to, aby svět kolem nás byl spravedlivý. Pokud to tak neplatí, těžko se ubránit dojmu, že je hnusný, jak o něm napsala Saša Uhlová.

Už delší dobu přemýšlím o tom, jak svět měnit, aby hnusným nebyl. Vždycky nakonec skončím u toho, že jedinou cestou je vytvářet prostředí, kde láska a spravedlnost převažuje. Ta se pak mohou jako puzzle skládat dohromady a vytvářet svět, ve kterém si přeju žít.