Hnusný svět a dobráci

Jaroslav Bican

Kdo by měl měnit svět, když ne dobráci? Nejsou tu dokonce od toho, aby ho změnili? Má ho snad měnit cynik, narcis nebo prospěchář? Vždy je možné udělat hnusný svět ještě hnusnějším, ale v takovém případě se vlastně o žádnou změnu nejedná.

Saša Uhlová minulý týden napsala moc pěkný sloupek o svých dětech, o synovi, co je dobrák, a lásce, která se neztrácí. Celé to mohlo působit trochu pateticky, příliš zjednodušeně, naivně nebo sentimentálně. Už delší dobu si ale myslím, že ty největší pravdy, na kterých záleží, zda je člověk šťastný nebo nešťastný, když se vyjádří slovy, nutně znějí poněkud banálně.

Je to podle mne tím, že jejich gró nespočívá v přesných a vytříbených formulacích, ale v každodenním žití. Je sice možné na stejná témata psát rozsáhlé filosofické traktáty nebo o nich vést sáhodlouhé učené disputace, ale jejich hlavní sdělení bude stejně v tom lepším případě jednoduché a v běžné řeči znějící trochu jako klišé.

Když se řekne výchova k lásce, člověka napadne, co je to za hloupost, proč by někdo vychovával své děti k nenávisti? Ve skutečnosti se ale vštěpovat lásku moc nedaří. Stejně hloupě zní, že lidé by se měli mít rádi a že kromě vzájemné lásky by se měli starat především o to, aby svět kolem nás byl spravedlivý. Pokud to tak neplatí, těžko se ubránit dojmu, že je hnusný, jak o něm napsala Saša Uhlová.

Už delší dobu přemýšlím o tom, jak svět měnit, aby hnusným nebyl. Vždycky nakonec skončím u toho, že jedinou cestou je vytvářet prostředí, kde láska a spravedlnost převažuje. Ta se pak mohou jako puzzle skládat dohromady a vytvářet svět, ve kterém si přeju žít.

×
Diskuse
November 15, 2013 v 16.38
Hezký článek, pane Bicane
Já vlastně nevím, odkud se dobro a láska na světě berou. Zda jsou někteří lidé dobráci už od narození nebo zda dobro a lásku do nich "vštěpují" rodiče výchovou, případně zda dobro a láska jsou někde úplně mimo a lze se s nimi spojit. Ale to není důležité. Spíš bych řekla, že existují lidé, kteří se neumějí bránit (před tím "hnusným" světem), tak se stahují do sebe. Jestli v nich nějaké dobro a láska jsou, to ovšem není jisté. Možná ano, možná ne. Pokud ano, pak máte určitě pravdu v tom, že když se budou dobráci z hnusného světa stahovat do soukromí, bude ten svět čím dál tím hnusnější. Možná by dobráci opravdu měli všechno vsadit na to, aby se jim podařilo svět změnit.
Znám jednu básničku, která obsahově koresponduje s tématem "dobrák a hnusný svět". Hned jsem si na ni vzpomněla. Jenom v ní místo dobráka figuruje básník. Ale to nevadí, že?

Co musí udělat básník

Ve věži ze slonové kosti
nemůže básník setrvat.
Sestoupit musí dolů na zem
a kopřivy si natrhat.

Odít svou duši neoprénem
a ponořit se do špíny,
do kalné vody přítomnosti,
zapáchající bažiny.

Augiášovým chlévem projít
a hydře hlavy usekat,
všechnu svou lásku rozdat lidem
a žádnou vděčnost nečekat.

Nechat se drásat ostnem zloby
a nastavovat smrti tvář,
ač nikdy nikdo nezahlédne
nad jeho hlavou svatozář.
VP
February 17, 2014 v 22.32
I já dodatečně chválím.
Pocházím ze vzteklého rodu. Můj mladší bratr po mně hodil kladivo. Zasáhl elektrický sporák. Starší sestra vhodila po nejstarším bratru nožem. Zasáhla ho do zad. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč to udělala. Mně sourozenci zpívali: Vašek má zlost, že je samá kost. Byli jsme ještě malí. Bylo nás 8 sourozenců. Tehdy teprve asi 6. Můj pětiletý syn, když jsme změnili plán návratu z výletu a nejeli oblíbeným vláčkem, vběhl do autobusu se slovy: Já vás zabiju! Je v dětech nějaký cit pro spravedlnost? Jsem přesvědčený, že bych se stal revolucionářem, nebo teroristou, (nebo pouhým zbabělým podvraťákem), kdybych neuvěřil Bohu. Dnes už působím klidně. Působím. Ale ruku mám pořád rychlejší než rozum. Chápu prosté islámské radikály. Musí se jim ten náš západní svět hnusit. Jsem přesvědčený, že jejich ideologičtí vůdci, organizátoři a svůdci, jsou zrůdy. To co dřív dělali jménem velkého Maa, k tomu používají náboženské cítění. A jistě i cit pro spravedlnost. Jsem rád, že moje děti patří k těm dobrákům. A zároveň jsou přesvědčení věřící.