Potřebujeme ctnosti a máme je čekat od církví?

Eva Hájková

Proč by se měla mladá generace vždy nějak hodnotově vymezovat proti té předcházející? Bylo by dobré, kdyby mládež přejímala systém hodnot od dospělých a dále jej rozvíjela. To by ovšem ta starší generace musela nějakými hodnotami disponovat.

Církve (aspoň některé) si rády osobují právo na takzvané duchovní hodnoty. Co samy považují za svůj největší přínos společnosti? Řekla bych, že víru a morálku. Někdy se spíš zdá, že morálku a víru. Ne, že bychom obojí nepotřebovali, ale:

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

1) Vírou nemusí být jen víra v Boha, případně v náboženská dogmata

2) Morálka nemusí souviset s náboženstvím

Ve středověku měla církev ve společnosti pod svým vlivem nejen morálku, ale i jiné oblasti života. Tak například po určitou dobu (minimálně do vzniku prvních univerzit) ovládala také vzdělanost. Za garanta morálky se však považuje dodnes. Současný morální marasmus je prý způsoben tím, že lidé opustili náboženství a s ním i morálku.

Jaké změny se vlastně staly s morálkou v naší civilizaci v posledních dvou stech letech? Rozpadávala se tradiční společnost. Každá nová generace se pokoušela vymezovat proti předcházející generaci. Každá mladá generace se snažila o trochu větší míru osobní svobody, než jakou disponovala generace jejich rodičů. Jev postupoval ve městech rychleji než na venkově; alespoň zpočátku.

Navenek se to projevovalo v postupném uvolňování rigidní morálky (zejména v oblasti sexuality a rodiny). Morálka ovšem původně byla předpokladem vzniku kapitalismu a dá se říci, že s náboženstvím souvisela. Tou měrou, jakou probíhalo uvolňování, se zároveň snižovala závislost lidí na církvi.

Je třeba zdůraznit, že tento jev nelze zatracovat. Naopak, byl docela dlouhou dobu spíš pozitivní. Lidé se zbavovali toho, co spisovatel Vojtěch Martínek nazýval „Kamenným řádem“. Náboženství začal částečně nahrazovat světský humanismus. A humánní je přece odpouštět lidem jejich nedokonalost (i tu morální).

Ve volnomyšlenkářských kruzích se dokonce uvažovalo o tom, že morálka je oporou systému, a proto je dobré ji narušovat. Pravda, kapitalismus by asi vůbec nevznikl, kdyby nebylo možné spoléhat se na vžitá morální pravidla, ovšem vzhledem k tomu, že je to mimořádně adaptabilní systém, stačil se v průběhu času přizpůsobit i jejich částečnému rozložení. Úspěšně do sebe zabudovává nejen neomezenou sexuální svobodu (to není to nejhorší), ale také korupci a podvodné jednání.

A uvažujme rozumně: může to tak jít s uvolňováním morálky donekonečna, aniž bychom se časem dostali k bodu nula? A můžeme žít úplně bez morálky? Může existovat nějaká společnost, kde se člověk nemůže na nikoho v ničem spolehnout, kde si nemůže být nikým a ničím jist?

Osvobozování od zkostnatělosti má své meze. Nebo spíš dno, na něž se propadneme, když už je společnost prakticky bez kostí. Pak je jen otázkou času, kdy nastane nějaký zpětný chod. Já osobně nevidím důvod, proč by se mladá generace vždy musela nějak hodnotově vymezovat proti té předcházející. Proč by musela pokaždé něco bourat?

Naopak si myslím, že by bylo dobré, kdyby mládež přejímala systém hodnot od dospělých a dále jej rozvíjela. To by ovšem ta starší generace nejdříve musela nějakými hodnotami disponovat, což už je dnes, po pravdě řečeno, problém.

Ono vůbec nejde o to, zda morálku ano či ne. Jde spíš o to, jakou morálku. Nežli o morálce - o tom oblíbeném církevním tématu, bylo by možná lepší psát o ctnostech, které člověka samy vedou k tomu, aby se dobře choval. Je to dnes sice méně obvyklé téma, než tomu bylo za Aristotela, ale proč ne? A co jsou to vlastně ctnosti? Takové zastaralé slovo!

Ctnost je vlastnost nebo spíš sklon k dobrému jednání, který v člověku pěstují nejdříve vychovatelé a potom on sám. O tom, jakou roli hraje u jednotlivců úsilí jejich vychovatelů a jakou jejich vlastní přirozenost nebo vlastní snaha, by se jistě dalo dlouze diskutovat. Osvojit si ctnosti je v každém případě možné. Myslím, že to nebolí, jenom se musí chtít.

Samozřejmě existuje celá řada ctností, namátkou jmenuji jen některé:

Skromnost (nevyvyšování vlastní osoby)

Lidskost (vnímavost k problémům a bolestem jiných lidí)

Velkorysost (umění povznést se nad „prkotiny“)

Trpělivost (sebeovládání)

Poctivost (snaha neklamat sebe ani druhé)

Pracovitost (aktivita)

Statečnost (odvaha něco měnit)

Církve, které si tak potrpí na morálku, operují s pojmem ctnosti o něco méně než s morálkou. Nemohou totiž s určitostí tvrdit, že jejich věřící jsou ctnostnější než jiní lidé. Myslím, že sociologické výzkumy zatím nic takového nepotvrdily. A jak to vlastně dnes vypadá se ctnostmi obecně? Jsou vůbec v tomto systému pro své nositele použitelné? Ne, že by ctnosti u druhých lidí někomu vadily, jenom se o nich nemluví.

Michal Hauser v „Prolegomeně k filosofii současnosti“ píše, že člověk má vždy tendenci skrývat ty své vlastnosti, které jsou v disharmonii s vládnoucím sociálním charakterem (ať už proto, aby nebudil pohoršení, nebo proto, aby nepůsobil směšně). Snaží se prostě neodlišovat. V dnešní době bohužel lidé zatajují i pozitivní vlastnosti. Stydí se mluvit třeba o své touze po pravdě, o cti, o věrnosti.

Dnes je naopak ve slušné společnosti běžné beze studu a bez mrknutí oka mluvit o věcech dříve nepředstavitelných. Nějak se nám obrátily hodnoty. Žižek by možná řekl, že slast se stala nejvyšším zákonem. Postmoderní individuum má morální příkaz „užívat si“.

A pokud to nezvládá nebo ho to unavuje, musí zákonitě trpět pocitem méněcennosti. Ledaže by šlo o člověka, který si je svých pozitivních vlastností naopak vědom a který ví, že tady není kvůli tomu, aby si jen užíval. Takoví mají šanci změnit svět.

Ale ještě k těm vyjmenovaným ctnostem: Měly by být rozděleny pokud možno rovnoměrně, aby to vedlo k vyváženému charakteru. Je-li člověk například pracovitý a přitom mu chybí velkorysost, tak se z něj snadno může stát workoholik. Nebo když je pracovitý a chybí mu lidskost, tak se z něj může vyklubat bezohledný podnikatel.

Pracovitost je vůbec taková ošemetná ctnost, u níž se vždycky ptáme: Cui prodest - komu slouží? Pro koho vlastně pracovitý člověk pracuje? Sám pro sebe, aby vydělal co nejvíc (a mohl si tedy nejvíc užívat?) Nebo mu jde především o druhé? Možná by bylo dobré upřesnit tuto ctnost jako ochotu zapojit se do práce pro společnost.

Ještě ošemetnější je statečnost neboli odvaha. U té se taky ptáme: Odvaha k čemu? K vyloupení banky je třeba mimořádné odvahy, ale je to v tom případě ctnost? Asi těžko. K čemu by vlastně měl člověk mít odvahu? Možná právě k tomu, aby se stal ctnostným. Rozhodně by neměl před ctnostmi zbaběle utíkat.

Jaká je tedy odpověď na otázku, zda v současné době potřebujeme ctnosti? Ano, jako sůl. Je třeba, aby se zase obdivovalo obdivuhodné. Civilizace bez ctností spěje k úpadku. A druhá otázka - od koho máme ty ctnosti čekat? Bohužel, především sami od sebe. Na církve raději nespoléhejme. V poslední době totiž mají úplně jiné starosti.

    Diskuse
    November 8, 2013 v 21.8
    Pane Kolaříku,
    já samozřejmě píšu o tom, co církev hlásá jaksi běžně v médiích a co od ní slýcháme i my ateisté. Nečekáte přece, že ateisté čtou katechismus, že? Já slyším v rádiu a v televizi pořád jen o morálce (v souvislosti s církvemi) - ať už o tom mluví sami církevní představitelé nebo někdo jiný; o ctnostech dnes veřejně mluví málokdo.
    A to, že věřící nejsou ctnostnější vím od sociologa náboženství Zdeňka Nešpora. Osobně jsem se ho na to ptala, když měl v Opavě přednášku.
    Samozřejmě neplatí ani opak - tedy že by byli méně ctnostní.
    November 8, 2013 v 21.38
    Ale vždyť já proti církvím nic nemám. Já je jenom nechci uznávat za garanta morálky a ctností, jenom kvůli tomu, že je mají v katechismu. To, že nám to v médiích pořád cpou, mi totiž leze na nervy.
    Jinak mě náboženství docela zajímá a myslím si, že o něm vím leccos. Ale nepíšu odborný text. Píšu jenom jak to vidím já, Eva Hájková. Když budu chtít, tak napíšu třeba o fotbale, kterému nerozumím vůbec. Jenže nechci.
    JH
    November 8, 2013 v 22.8
    Technická poznámka
    Vzhledem k tomu, že http://www.katechismus.cz/hledej.php zjevně dělá prosté hledání podřetězce (tedy i najde i části slov), je výše uvedené srovnání neférové, protože "ctnost" najde všechny pády i odvozená slova (např. ctnosti, ctnostný), zatímco "morálka" funguje jen v prvním pádě. To lze napravit vyhledáním kořene slova "morál": 26 výskytů, což ale je pořád málo oproti 191 pro "ctnost". Ovšem když si vzpomeneme že pro morálku máme i český výraz, vyjde pro "mravnost" 101 a "mravní" 290, čili ctnost hravě zašlapou do podlahy.

    Nabízí se tudíž náhradní hypotéza, že církve "operují s pojmem ctnosti o něco méně než s mravností", což je ovšem v podstatě totéž, pokud jde o významy slov a ne jejich znění. Dost možná existují i synonyma na ctnost, i když mě teď žádné nenapadá. V každém případě pozor na podobné "důkazy".
    November 9, 2013 v 11.30
    Malý dotaz: Opravdu mě někdo považuje za militantní ateistku? Kromě pana Kolaříka, samozřejmě.
    MK
    November 9, 2013 v 12.47
    Paní Hájková,
    já vás za militantní ateistku nepovažuji. :-)
    November 9, 2013 v 13.48
    Teď by se měl pak Kolařík /Mnichov/ zeptat, jestli je on považován za militatního katolíka. Je chlap a když mohla jít se svou kůží na trh paní Hájková, neměl by zůstat pozadu.
    November 9, 2013 v 14.29
    Pro paní Hajkovou...
    Militantní ateistka určitě nejste:)
    Na hedonistický charakter současné společnosti upozorňoval už před 30 lety Leszek Kolakowski. - Neví tu někdo náhodou, zda neexistují sociologické výzkumy, které by se tímto aspektem (např. sbírání "zážitků" skrze "cestování", "bytovou architekturu" a pod. namísto lásky) zabývaly?
    November 10, 2013 v 5.35
    panu Fraňkovi
    gratuluji k podnětnému diskusnímu příspěvku a těším se na jeho články.
    November 10, 2013 v 7.20
    Komentář není o (katolické) církvi, nýbrž o ctnostech a jejich chybění v současnosti. A troufám si říci, že ctnostem docela rozumím. Minimálně tak dobře jako každý. Církev nebo spíš fakt, že ji ve veřejném prostoru neustále spojují s morálkou (ať už to tak sama chce nebo nechce) mi posloužila v tomto případě jen jako kulisa. Podle mého názoru ji téměř nelze u takového tématu nezmínit, právě z toho důvodu, že je tak veřejně prezentována.
    Věřím panu Fraňkovi, že by se mu líbil svět, ve kterém by se do církve nikdo strefovat nesměl, ale toho bohdá nebude.
    P.S. V aktivní občanku jsem se neproměnila až teď. Jsem jí už druhý rok. Jenom mě zatím nenapadlo dát si to do profilu.
    + Další komentáře